« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Doprava s občerstvením zdarma

aneb Krvavá lázeň :-)

Dnes jen taková zprávička, aby řeč nestála, jak se říká.

Přesto, že jsme na vyjížďku vyrazili po 8 hodině ranní, bylo to pozdě.  Koně jsme řádně namočili na exponovaných místech (tedy skoro celé) v repelentu, sebe jsme postříkali lidským i koňským repelentem a že pojedeme přes takový prťatý lesík do Horního Bukovska - jediný kopeček v okolí - abychom se pokochali shora tou naší rovinou :-)))

Zpočátku to bylo fajn. Jak jsme ale dýl klusali a koníci se začali potit, repelent byl na ho... a už mezi poli na sluníčku jsme začali nabírat nechtěné pasažery, kteří byli lační krve. Ano, mluvím o problému asi nejen koňáků, o ovádech. Komárů je fakt docela málo, ale hovad naopak. Když jsme pak dojeli asi do 3 km vzdáleného výše zmíněného pidi lesíku, který projedete krokem za 5 minut, nastala hostina. Ne však pro nás, ale pro desítky, či spíš ke stovce se blížící počet, uvedených sosáků. Snažili jsme se, co šlo, plácat, ale normálně jsme nestíhali a pak chudáčci dopravci - naši haflíci (zvláště světlejší Falko) vypadali jako týraní, zkrvavení, při nejmenším keřem šípkových růží prošlí koně. To už se začli i oni, kteří to tolik neřeší, dost ošívat. Jsem říkala, že být tu na Bejbince, tak už jsem tu sama, protože ona by to v kozelcích sama nabrala nejkratší cestou domů.

Za lesíkem je pěkná otevřená louka, tak jsme si říkali, že těm hovadům zkusíme utéct. Tož jsme nacválali. Falkovi se opět moc nechtělo, tak jsme je chtěli s Fíkem předjet, ale oni nás z cestičky vytlačovali. Nahoře na rozcestí jsme zjistili , že se to fakt nedá a pojedeme raději domů, než nás to sežere úplně. Bohužel domů nevede jiná cesta, než ta, po které jsme přijeli. No, otočili jsme koně a tentokrát Jarda ani nemusel moc pobízet a Fali to nabral dost rychlým cvalem k domovu. Fík svým triskovým pohonem chtěl dlouhonohého Falka dohánět, tak jsem ho zasedla a snažila se přibrzdit do jezditelného cvalu, což se podařilo. Pak nevím ani pořádně k čemu to došlo. Povolila jsem mu otěž a pěkně cválal, tak jsem se zvedla ze sedla, abych mu odlehčila záda. Pak nějak vybočil, proč, to fakt nevím a já trochu ztratila rovnováhu. Protože jsem se nechtěla moc opírat do jednoho třmenu, abych se mohla dostat zpět do sedla - přeci jen na tom bezkohoutkovém koni sedlo tolik nedrží, raději jsem dobrovolně vystoupila plavným parakotoulem do asi půl metru vysoké trávy.  Jarda si cválal dál, zrovna také řešil nějaké  Falkovy prdeláče, nezaregistroval, že Fík za nimi běží sám. Naštěstí Falko si všiml, že jsem někde jinde, než obvykle a zastavil a u něho i Fík. V pohodě jsem si pro něho tedy došla, nasedla a frčeli jsme dál.

Les jsme se snažili opustit co nejrychleji a na nechtěné pasažéry jsme si pořídili dlouhou olistěnou větev, kterou jsme je ometali z koní i ze sebe. Pak už to bylo zase lepší. Jen jsme si tu vyjížďku pořádně neužili - svině jedny kousavý! Byli jsme rádi, že jsme doma a že jsme tentorkát s sebou neměli pejsky. To by byli taky ubožáčci.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se