U 4 borovic

 

Výlet bez zvířátek


Ne že bychom málo odpočívali..., přesto se nám zachtělo jet na výlet. Jarda ráno přizdíval štít na vejminku, já poletovala kolem koní, zahrady apod. a konečně docela povolila bolest zad, tak jsem začala mít roupy. Jarda měl stejný nápad jako já a slovo dalo slovo - vyrazili jsme tam, kam už se možná nějakých 5 let chystáme.
Vyjeli jsme po obědě směr středočeský kraj. Prostě jsme si usmysleli, že je zkusíme probudit, když pořád nic a tady to jde od desíti k pěti, že?! Koho, no přeci blanické rytíře :-) !  Výlet byl poněkud "humorný" již od začátku, tak jsem se rozhodla mu pár řádek věnovat a fotečky dát na rajče tady:
http://4borovice.rajce.idnes.cz/Vylet_na_Blanik
Tož, jak jsme vyjeli, tak Jarda zjistil, že nějak hůř vidí a dioptrie zůstali doma. Že se tedy vyměníme u Shellky v Sezimáku. Tam chci jít platit a zjistila jsem, že svoji peněženku i s dokladama jsem nechala doma pro změnu já. Haha, takže mi to Jarda nechtěl dát. Původně. Nakonec zvítězil risk - řídila jsem obě cesty bez dokladů a tedy mimořádně vzorně, aby nás případní ti, co pomáhají a chrání, nezastavili. Jo, ty jsme potkali hned v Táboře, když jsem omylem odbočila na jinou "zkratku" než jsem chtěla, protože jsem zrovna chytala vypadlou mřížku z otvoru klimatizace, která sice za začátku chladila, ale pak začala topit. Takže nastoupila nový klimoška - stažená okýnka :-(
Na parkovišti pod Blaníkem si Jarda koupil turistickou známku na hůl a šli jsme. Na začátku trasy červené tůristické značky bylo upozornění, že nahoře si dle času, za který vystoupáme na horu, můžeme v tabulce výkonu porovnat, na kolik let že vypadá naše kondice. Cestou byly nástěnky přirodovědné stezky a také zajímavé zpestření - úkoly pro děti (nejen asi pro ně). Kromě těchto zastávek a focení u různých šutrů jsme šli docela zostra. Trvalo nám to nahoru 25 minut., odečetla jsem na ty zastávky jen 5 minut a z tabulky na rozhledně jsme se dozvěděli, že naše kondice se rovná 75 let!! Jsme prohlásili, že je to špatný vtip a nebo jsme málo odečetli z celkového času...no, žejo???
U vchodu do rozhledny čtu "domácí štrůdl", tož si říkám, že až slezem dolů, že si ho opravdu dám, neb ho miluji! Něco přes 100 schodů ve věži z r. 1941 nahoru, pokoukat a dolů a milý štrůdl byl vyprodaný. Béééé! Takže jen káva a že vyrazíme zpět. Na rozcestí pod rozhlednou byla ještě šipka k tuším Veřejové skále 300 m. Říkám, když už jsme tu, tak těch 300 m navíc ... - chci tu skálu vidět... Tož pokračujeme po červené a jdeme a jdeme, 300 m dávno v pr... za námi a sklála nikde. Já viděla na směrovkách nějakou vesnici, ale ta byla směr Vlašim a ne ta, kde jsme měli auto. Chvíli jsme ještě po červené šli a pak jsme to vzdali a odbočili jakože do správného směru po neznačené lesní cestě. Jdeme a jdeme, říkám, aby to nebylo jako v Brugách, kdy jsem šli "kousek" k větrnému mlýnu a pak jsme zase nemohli najít parkoviště s autem. Chvíli jsme se smáli, chvíli mlčeli. Prý za tou zatáčkou už narazíme na tu původní značenou cestičku dolů. Tak né, tak ještě 100 m a uvidíš... Zase ne, že by ještě 200 m za tou zatáčkou. Tak jsme šli a šli a přemítali o legendě ztracených lidí na Blaníku (tedy v útrobách Blaníku), abychom si neříkali, že tu chodíme pár hodin a ono bychom se domů vrátili za pár let, že?! Tak jsme se kochali krásným smíšeným lesem, úžasným řvem spousty ptáčků, komáři nekousali, co víc si přát. Dokonce jsme objevili stopy podkov, že by nějaký rytíř? Tak jsme si říkali, že je to ideální dloooouhááá cvalovka, prostě paráda. Škoda, že je to na vyjížďku od nás daleko, co? :-) Občas jsme zaslechli nějaký provoz aut, ale pak zase dlouho nic. Jsme si říkali, že snad chodíme kolem Blaníku pořád dokola nebo vylezeme úplně někde na druhé straně. Nakonec jsme za tou poslední zatáčkou uviděli boudičku na "našem" parkovišti. Hurá!!! Protože nožičky začínaly bolet a když jsme si představili , že bychom měli ještě cupitat třeba další 3 kiláky k těmhle, co jsme si asi našlápli navíc, tak to už by se nám fakt nechtělo. Jedno dobrý pozorování jsem díky této cestě provedla - myslela jsem si, že kyčel mě bolí vždycky z jízdy na koni. Prd, milostivá, bolí i teď. Ale záda celkem v pohodě, což je důležité.
Cestou domů jsme nakoupili v Táboře a očekávaní našimi hladovými zvířátky přijeli v 19 hodin domů.
P.S. Ještě jsme také zjistili, že vlastně chudáčci rytíři nemůžou vyjet z hory, protože mají ten vchod zasypaný - kus hory se tam zřítil - jak je Jarda focený u takového "malého" šikmého placáčku...


23.06.2013 20:43:40 |
Autor: Iva
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se