« Úvod | Dubnové aktivity »

Robčice 2014

aneb Taková normální rodinka na dovolené.

               Je to
možná necelý rok, kdy jsme neuváženě prohlásili:“No, když se tedy nedostanete
vy k nám, holt sbalíme zvířata do Máni a přijedeme my k vám.“ Původně
to mělo být jen takové plácnutí do vody, nevinná výhrůžka, na kterou jsem
nečekala reakci tupu: „Jééé, tak to je bezvadný nápad, tak jo, jo, jo!“ S vykulenýma
očima jsem reagovala ve smaslu, že ještě aby nelitovali…, a to několikrát během
asi půl roku. Marně. Invaze naší hlavně čtyřnohé rodiny naše nejlepší přátele
ze západních Čech naprosto neodradila. Začátkem roku jsme tedy stanovili termín
naší dovolené s příjezdem do Robčic u Kozejoed (kousek od Plzně,
v povodí Berounky) na 8.5. Následovalo mnoho domlouvání se co
s sebou, jaká „protizvířecí opatření“ 
nachystat(hlavně zabránit přístupu psů do horní záhonkové zahrady) ,
jestli koně nesežerou stromy v sadu za stodolou, sehnat seno pro případ
jeho potřeby atd. atd.



               Den před
odjezdem z domova samozřejmě, kromě hektického posledního pracovního dne,
vrcholily přípravy na transport a balení. Ráno jsme udělali potřebné (úklid
stájí, zalítí květin na týden dopředu – skoro jsem je utopila, ale nakonec se
to vyplatilo), naložili zbytek věcí a nakonec samozřejmě koně i psy.
Z důvodů větší mobility a pro klid duše jsme na cestu dlouhou 155 km
vyrazili dvěma vozidly, (teď něco málo pro Cimrmanology :-D )za polojasné
oblohy, v asi 15 stupních Celsia s místními přeháňkami. Máňa,
s lehkou závadou na brzdovém systému – prostě dírou ve vzduchové hadici
(to jsme zjistili až po příjezdu do Robčic!), s řidičem Jardou a pasažery
Falkem a Fíkem, vyjela směrem na Bechyni a dál na severozápad asi v 8:40.
Focus, řízený mnou a vezoucí v kufru Baru, Aziho a v kleci na zadních
sedačkách Zorra, Chucka, Fifinku a Kačenku, ve dvou mobilních ledničkách na
přední sedačce objednané holandské sýry a másla, následoval Máňu za stejných
povětrnostních podmínek asi po ¼ hodině. Naše modrobílá lady Avie Máňa
„uháněla“ svojí konstantní průměrnou rychlostí 60 km/hod do cíle cesty.
S jednou přestávkou na čůrání řidiče (koně to zvládali za jízdy) to dala
za 3 a ¾ hodinky. Focus dělal co mohl, leč cesta trvala přes 3 hodiny – jedno
lesní venčení za Orlíkem a mnoho zastávek, snad 8!, na utření naštěstí jen
žaludečních šťáviček blinkajících malých pejsků. Po bezproblémovém vyložení
živého a části neživého nákladu z obou vozidel, jejich nakrmení a
zabezpečení jsme se my dvounozí vrhli na skvělé řízky a bramborový salát. A tak
nám začala letošní dovolená v kopcích u Berounky na krásně
zrekonstuovávané bývalé zemědělské usedlosti u Michálků – Janičky a Jarouše. Po
o. jsme se šli „vyvenčit“ na obvyklé a krásné místečko – jez pod Libštejnem a
pak jsme do večera plkali a docela brz zalezli hajat neb jsme byli unavení.
Naši „hoteliéři“ jsou totiž tak úžasní lidičkové, že nám tolerovali i návštěvy,
které se z mého rodného kraje za námi trousily.



Hned v pátek (9.5.) po obědě
to byla moje sestra Marcela s manželem Zdeňkem, kteří nám z Rokycan
přivezli na celý víkend našeho syna Járu s vnoučkem Nicoláskem.
V podvečer pak přijel Michálkovic syn Tom i s překvapením –
s naší společnou kamarádkou Haňulkou a jejím už skoro 16. letým synem
Romkem, kterého jsme snad naposledy „naživo“ viděli, když za námi přijeli
v jeho 10 měsících stáří do Bruselu (tam jsem pracovala).  Na tomto místě mi nedá nevzpomenou Haňulčiny
nejoblíbenější boty, v kterých přijela a sundávala je snad jen do postele
– krásně malované gumačky J
Tomáš také cestou z Plzně vyzvedl objednanou stonožku – dort k 6.
narozeninám Nikiho. Hned jsme prckovi museli popřát, předat dárečky a
naporcovat „zelenou roládu“. Počasí nám přálo a tak se sedělo pod pergolou,
hrla se s Nikim hra, povídalo se zase až do večera. Tomu všemu ale
předcházela páteční ranní vyjížďka – směrem za stodolu dolů lesem k chatám
a řece. To bylo pro kluky překvápko – jedeme s kopce…, pak zpět do kopce…
V našich rovinách Třeboňské pánve tohle nezažívají!  Na louce u lesa jsme je nechali lehce
vydechnout a klusem mezi balíky sena dál, tedy blíž k přechodnému domovu.
Na konci louky cvalíkem do kopce ke hřbitovu. Až nahoře, když Falko a Fík
přestávali závodit a když jsme se ohlédli za sebe, pochopili jsme proč. Byl to
sice krátký zato pěkně prudký kopeček. Po příchodu domů jsme v sadu
posbírali zde tak vzácnou surovinu jakou jsou koblížky a první obhlídkou
zahrady zjistili první škody L.
Mysleli jsme si, že když požádáme o další záclonu (pár stromků jimi bylo kryto
proti okusu), o provázek, zahradní nůžky a štěpařský vosk, že to
s majiteli šlehne. Naštěstí nešlehlo. Společně jsme „opravili“ i částečně
sloupnutý kmínek jedné jabloně, přikryli višničku (ta to nakonec, chudinka,
stejně odnesla – letos višně nebudou). Pak byl obídek – dojedli se ty super
řízečky, mňam!



Sobotní ráno (10.5.)
bylo opět ve znamení dalšího jezdeckého průzkumu terénu. Tentokrát
k chatám na druhé straně Robčic, blíž k Liblínu. Dojeli jsme na tzv.
Velká luka pod Horním Liblínem, táhnoucí mi se směrem k jezu pod zříceninou
hradu Libštejn. Krásná kilometrová cvalovka po břehu řeky. Romantika jak se
patří. Při rozhodnutí, že zkusíme jít dál, po skoro metrovými kopřivami
zarostlém břehu, k onomu jezu, netušili jsme, co nás čeká. Koně jsme pro
jistotu jen vedli. Kus před splavem jsme to museli vzdát, kvůli padlým stromům
a museli zalézt do lesa. Hurá, lesní cesta! No, ona postupně zarůstala, změnila
se v pěšinu a ta končila u nějaké strže. Vrátit se, to už bylo horší než
lepší… Zvolili jsme tedy kolmý výstup do svahu – asi 100 metrů, že se snad
trefíme na tu louku u chat. Trefili, jen ten lezení – i koně se snad plazili po
kolenou. Nic příjemného! A při zpětném pohledu dolů… brrr! Na louce, kde jsme
s Jardou chvíli hledali vyplivnuté plíce, jsme nechali chvilku občerstvit
i koně. Pak znovu vzhůru do sedel. Kluci, horští koníci, jsou mladší než my,
oklepali se a zase po trávě valili cvalem jakoby nic. V době oběda
přifrčel od Plzně druhý Michálkovic syn s manželkou Kačkou a přivezl i
babičku s její kamarádkou z Aše. Po bezva gulášovce a kávičce se
žravou buchtou (tvarohová buchta, která se okamžitě sežere – odtud ten název)
jsme šli FaF znovu osedlat a povozit místní osazenstvo, a to opět směrem
k jezu. Cestou tam a zpět se asi 4x střídalo. Doprovázeli nás i všech 6
pesanů. Celkem početná výprava. Na louce u řeky jsme si kluky vzali Jarda a já,
odklusali jsme asi půl kilometru ještě dolejš. Od řeky směrem
k připravenému „filmovému“ štábu a „komparzistům“ jsme si trochu zazávodili.
Konečně máme společné cvalové fotky i video. Fíček je sice malý, ale srdcař a
vyhrál. Ještě, vezouc Kačku a Honzu, jsme došli k jezu, že budou také
fotky koní v Berounce. Bohužel, víkend a vodáci. U pozvolného vstupu i pod
jezem byly lodě a ještě si na cestičce dělali oheň. Prostě jsme se do vody
nedostali. Škoda. Po návratu do vsi jsem jela pro naši dceru Verču
k Radnicím – na sportovní rybářské jezero, kde s jejím přítelem
správcují. Večer se grilovalo, co se dalo. Niki si oblíbil Romka a tak si spolu
hodně hráli. Ostatní jsme se opět propovídali až do noci. Probrali jsme vše
možné včetně toho co je mezi Nebem a Zemí. Něco neuvěřitelného, krásného a
věřím že opakovatelného.



               Za
celou sobotu toho FaF měli plná kopyta, tak v neděli  (11.5.) dopoledne odpočívali a jen papkali.
Tom dojel pro svou přítelkyni Kačku (již 3. v pořadí zde – naše 4nohá a
ženy obou Michálkovic kluků jsou Kateřiny). 
Po obědě jel Jarda odvézt Nicoláska s Járou do Rokycan. Toma a jeho
Kačku jsem šla povozit odpoledne. Protože Káťa trochu jezdí a společně
s Tomem byli dost odvážní, já už méně – měla jsem o ně strach, nechala
jsem je jezdit bez vodiče. Riskli jsme to a na louce u lesa si naklusali a
nakonec i zacválali. Kačka byla šťastná a Tomáš prohlásil, že to byl zážitek na
celý život, a to i přes to, že si lehce pochroumal prst, jak se držel při cvalu
hrušky. Kluci se ale chovali vzorně, tak vše dobře dopadlo. Potěšilo nás to.
Mezi tím vším nám přijelo další milé překvapení. Haňulky brácha Honza, zvaný
Jéňa, s manželkou. Je to náš starý koňařský známý. On kdysi skákal
mini-maxi soutěž s naším plnokrevníkem Adularem na Dni koní ve
Svojkovicích (viz článek http://uctyrborovic.txt.cz/clanky/67696/den-koni-2001-svojkovice/
) a pak nám v roce 2007 stěhoval koně sem na jih. S nimi jsme stihli
kávu, opět oblíbenou vycházku směrem k jezu po Libštejnem a zvládli jsme
probrat spoustu věcí a samozřejmě zavpomínat. Nedělní podvečer byl ve znamení
odjezdů. Vlastně Honza s manželkou odjeli asi už dopoledne. Večer tedy
odjížděli do Plzně Tom, Kačka, Haňulka a Romek. Nastal jakýsi klid, kdy už tu
zbyly jen babči, Jani, oba Jardové a já, pominu-li naši zvířenu. Počítali jsme,
kolik se v RObčicích vlastně vystřídalo během toho víkendu lidiček. Došli
jsme k číslu 17 a když přidáme zvířátka, tak celkem 25! To už mohlo dát
pěkný chaos, ale všichni jsme si to nesmírně užívali a tedy byla i bezva
pohoda.



Pondělí (12.5.) dopoledne jsme
jen proklábosili a po obědě svezli naše nejmilejší hostitele Janičku a Jarouše.
Oba si dokonce i zaklusali! Odpoledne nás všichni opustili. My jsme si
v závěsu za jejich autem jeli nakoupit do vesnice Dobříč a při zpáteční
cestě jsme už plánovali trasu úterní vyjížďky. Tak jsme osiřeli. Bylo tam
najednou hrozné ticho a smutno. Večer jsme upekla kuřátko, abych měla
nachystáno na další den a mohli se věnovat příjemnějším věcem.



V úterý (13.5.) po snídani,
úklidu a venčení jsme z předpovědi zjistili, že odpoledne má pršet, proto
jsme šli vyčistit FaF a jeli. Nahoru ke hřbitovu – přes vysokou jetelinu –
louka cvalem k Bertinu statku – kolem jejich kraviček do lesa – hledání
nějaké lesní cesty (nic), tož výcvik mezi stromy – cestou za lesem směr Břízsko
– kolem hřbitova „domů“. K obědu mňamkové kuřátko. Nic nám nechybělo. Nic.
Až do odpolední bouřky, kdy se to mělo změnit, Bohužel! Těsně před bouřkou
kolem 17. hodiny proběhlo ještě krmení veškeré dravé zvěře. Venku koukám, zase
probouraná zábrana do zahrady, ale psi tu byli oba. Sice jsem konstatovala, že
máme ještě otevřená dvířka ze zahrady na silnici, ale žádná akce, která by to
změnila, neproběhla. Za půl hodiny, kdy začalo víc pršet a bouřit jdu ven, že
vezmu velké hafany dovnitř na chodbu. To už u dveří čekala jen Barča. Nastalo
zděšení, volání, nekonečné hledání – za stodolu k chatám, k vodě
okolo druhých chat, dolů k jezu, do Břízska. To vše oběhal a objezdil
Fordem Jarda. Já, mezi vartováním u baráku, musela v sadu u stodoly
postavit ohradník, protože zrovna teď se začali koně nudit (tráva už byla
spapkaná) a začali systematicky ohrazávat jednu jabloň. Snad budou ohradník
respektovat i bez elektřiny, říkala jsem si. Jinak bychom je museli sbalit a
jet domů. Jenže, odjet bez Azíka? To néééé! Já to nahlásila i na 158 – plzeňští
to dali vědět na místní oddělení do Kralovic, kdyby někdo hlásil toulajícího se
psa. Jarda vzal na jeho hledání i Baru, ale nebylo to nic platné.  Je to přeci jen už starý pes s bolavými
klouby. Jak tohle zvládne??? Nálada byla na bodu mrazu. Malí hafíci i Bara
smutně koukali a nevěděli, co se děje. Celou noc jsme nechali pro jistotu
otevřená dvířka do dvora a rozsvíceno nad vchodem. V naději … Posílala
jsem Aztékovi reiki – večer i ráno a tak jsem věděla, že žije, že energii bere.
Zachránila nás, vlastně tedy Azíčka, Haňulka. Jak jsem psala, že jsme probírali
i věci mehi nebem a zemi… Hanička má dar. Mimo jiné dokáže mluvit
s Anděliy. Ti jí řekli, že se jedná o zkoušku. Zkoušku mě a Jardy a našeho
duchovního růstu. Řekla, že Azi je někde ve dřevě (později jsme zjistili, že
les a dřevěná chata) schovaný a my ať jdeme spát. Ve snu přijde znamení, které
nás k Azimu dovede. Usínali jsme s prosbami k Bohu a Andělům.
Nad ránem (středa 14.5.) jsem si zapisovala, co jsem viděla, abych to
nezapomněla. Znáte to, víte, že se vám něco zdálo, ale už netušíte co. Tohle
bylo důležité. Jarda nejdřív viděl kopřivy a křoví a pak seno. Mě se zdálo také
o kopřivách a o senu či slámě. Na ní ležel Azík v zelené (naděje?)
zakrvácené čepisi a se zraněnou levou přední tlapou. V pozadí té slámy byl
kovový sloup přístřešku, takového u kravína a dlouhá budova. No jasně, říkala
jsem si, přesně Bertín. Nebo jiný kravín, musíme ke kravínu! Po cestě
k Bertinu statku je kravín v Břízsku. Zajíždíme tam, obcházíme
budovu. Nic. Jedeme směr Bertín. Po hlavní silnici jde pán. Později jsme se
dozvěděli, že místní starosta. Zastavujeme a pro jistotu se ptáme na velkého
černého psa. Jeho slova zní Božsky: „Jo, takový nějaký je v Robčicích
v 3. chatě pod vodárnou. Volali mě to včera večer.“ Děkujeme a obracíme
auto „domů“ Chata je přesně směrem, kterým jsme oba jako prvním, zřejmě
podvědomě, večer hledali. Jedinou nastálo obydlenou chatu jsme brzy objevili.
Po zavolání na balkon vykoukla milá mladá paní. Dozvěděli jsme se, že se
k nim Azi nenadále připojil, když přijel pán s dětmi od rodičů. Když
pak znovu bouřilo, začal jim škrábat na dveře. Pan Václav (tuším), který miluje
všechna zvířátka ho sice s respektem, ale pustil do předsíně, kde mu dal
deku i konzervu masíčka, co jim zbyla po jejich zmizelém kocourkovi. Když šli
po dešti na procházku, Azi prý zůstal ležet v chatě, jako by byl doma.
Celou noc spal. Ráno ho paní Helenka pustila vyčůrat. To bylo asi hoďku před
naším příchodem.  Ještě se nevrátil.
Znovu jsme několikrát prohledali okolí až k řece. Hodinu a půl jsme
provolali, propískali. Nakonec Jarda povídá, jestli nechci jet do Kozojed
nakoupit,  mj. i psí granule, protože
jsme je měli vypočítané jen do úterý večer. Původně jsme ve středu ráno chtěli
jet domů, ale prodloužili jsme si to o jeden den. Sedím před stodolou
v autě, že tedy jedu vlevo směr Kozojedy. Něco mě ale nutkalo zatočit
vpravo, dolů do vsi. Jedu, koukám mezi stavení, zastavuji u zvoničky. Otočím se
za sebe a Azi tam leží celý mokrý u sluenčích hodin, kde jsme se odpoledne před
jeho zmizením fotili. Otvírám dveře, on se těžce zvedá. Zahrunuji ho hlazením a
piškota. Pomáhám mu do kufru auta a pláču štěstím. Hned jsme ho vzali dovnitř,
nakrmili ho. Rád odpočíval po tom 17 hodinovém stresu. Před odjezdem na nákup
jsem Haničce i Verče poslala sms, že děkuji Bohu, Andělům, Hani i Verče za
modlitby, že Azi je doma. Cestou mě hned obě volali. Musela jsem zastavit,
protože jsem ani na cestu neviděla… Nakoupila jsem zásoby do pátku.
V tomto stavu jsem rozhodně neměla náladu balit a odjíždět. Po obědě jsme
osedlali koníky a jeli dolů za usedlíky té chaty, kde byl Azimu poskytnut azyl.
Z vděčnosti jsme jim koupili lahvinku vína a dvě čokolády pro děti. Ty se
momentálně svézt na koních nechtěly, tak jsme v klidu vyťapkali kopec
k domovu, dali koním seno a zalezli relaxovat po náročných hodinách
k roztopeným kamínkům. Jarda pochrupkával a já začala „tvořit“ tento
článek, spíš povídku. K večeru jsme šli ven, že nasekáme koním trávu a
ejhle. Pod lipou seděla paní Helena s dětmi Matýskem a Amálkou, že se
přišli svézt. Svezli se bez sedla na Fíčkovi a pak zašli na čajík. Zjistili
jsme, že máme hodně společného – náklonost k přírodě, jejím energiím apod.
Možná i to Aztéka k nim přitáhlo. Naštěstí. Povídáme a někdo buší na
dveře. Kdo to?? Jarda s Jani a zákusky. Prý na oslavu návratu ztraceného
Aziho. Skoro do devíti jsme povídali. Zábavu nám dělali hlavně holky, Fifi a
Kači. Nebyli jsme vůbec na procházce a tak lítali uvnitř jak motorové myši.



Po klidné noci jsme
v pohodičce pojedli čtvrteční (15.5.) snídani a rozhodli jsme se pro až
odpolední vyjížďku a že pak začneme rovnou připravovat věci k transportu
na jih. Trochu jsme tedy dopoledne lenošili a čučeli na TV. Po obědě jsme šli
vyvenčit pesany, vyčistit koně a nějak kolem půl třetí jsme vyjeli. Původně
jsme chtěli do řeky, ale počasí – vichr a přeháňky – k tomu nebylo. Proto
jsme dali na rady Jardy a Jany a jeli do lesa mezi Břízskem a Bertínem. Škoda,
že jsme radu neposlechli dřív. Je tam skutečně spousta lesních cest, které jsme
za ty celkově asi 2 hoďky nemohli prozkoumat. A taky ořové  toho měli nějak už za celý týden dost a
polovinu vyjížďky byli, stejně jako my, nějak ztuhlí. Našli jsme i křižovatku U
Obrázku, tož jsme se trochu fotili. Podobně místo se svytým obrázkem je i
v bývalém bydlišti na kopci Kotel u Rokycan, kde se 10.5. otvírala nová
rozhledna. Byla to i přes ten vítr, příjemná vyjížďka. Co dodat? Vůbec se nám
nechtělo balit. Pejsci dostali večeři, snídat už nemůžou kvůli blinkání
v autě. Poslední naše letošní večeře v Robčicích. Třeba to ještě
někdy dáme, pokud by to dali i hostitelé, jestli je ta naše návštěva neodradila
od podobných akcí. Ještě jsme večer čekali, zda se neobjeví, jestli budou mít
po práci ještě čas a chuť z Plzně dojet. Máme je totiž moc rádi. Bohužel
to nevyšlo. Ještě musím zmínit, že jak se ochladilo a my si hezky „Petrama“
topili, že se to děsně líbilo hlavně Kačence, která pořád seděla u kamen a
nakonec se tam vyvalila i chlupatá Fifča.



V pátek (16.5) ráno šlo vše
jak na drátkách. Nasekat trávu koním k snídani, naše rychlá snídaně,
pejskové chodili a koukali hladově, nic však nedostali. Až na Zoráčka, který si
našel jednu z kapes u bundy plnou koňských pamlsků… Taky je hned v Liblíně
a ještě v Březině vyblinkal. Tentokrát jako jediný. Ostatní se drželi
statečně. Ještě jsme dobalili, umyli nádobí a zapatlaná okna, jak jimi malí
pejsci čučeli ven. Vše se nastěhovalo do aut, nakonec se sbalil ohradník.
Koníci šli do Máni jak panenky, absolutně bez nejmenšího zaváhání, což nás
příjemně překvapilo. Jarda pak už vyrazil – asi v 7:45. Já pečlivě
zabezpečila baráček, naložila hafany, klíče dala k sousedům a mohli jsme
vyjet též. To už bylo 8:10. Domů jsme přijeli přesně za 3 hodiny v 11:10.
Než k tomu ale došlo, stavěli jsme se ještě u mojí sestry – v lese jsem
smečku vyvenčila a ségře dala věci našeho syna, které si v Robčicích zapomněl.
Pak už jen jedno blinkací zastavení a před Bechyní v lese vyvenčení. Cesta
nám uběhla nějak líp, než ta předchozí. Jarda to vzal taky tentokrát bez
přestávky a přijel něco po poledni. Já mezi tím stačila nakrmit psy a bytelně
zatopit. Přeci jen bylo chladno a v tom našem silnostěnném domu obzvlášť.
FaF se opět bez zádrhelů vyložili a radostně se rozběhli po louce. Hurá, jsme
doma… Vše vynosit, to dá pěknou fušku, těch věcí kolem zvířat, co tam bylo.
Hrůza. Ale jsme doma, vše jsme zvládli (až na bolavé svalstvo především Fíčkovo
– viz další článeček), tak je to fajn. Moc děkujeme všem zúčastněným a hlavně
Janičce a Jaroušovi za krásnou dovolenou s rodinou i přáteli!



Ještě pro úplnost musím dodat
odkazy na fotoalba na rajčeti – jedno je z našeho foťáku + mobilů, druhé z Jani
a Jardy foťáku a ještě doufám přibude další i s videem z foťáku Tomáše.
Zatím nedodal...  áááá je to tu - dnes 18.5. fotky a video od Toma došli - odkazy: http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_Tomuv_fotak/

https://www.youtube.com/watch?v=oCcrfTaS9SU&list=UU9JTBEyFyeeaNXteMD6teyw



http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_nas_fotak/



http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_Jani_a_Jarduv_fotak/

Už mi to fakt štve, jak se ten text při uložení rozhodí. Nicméně, na obsahu to neubere. Jen se omlouvám.

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se