« Úvod | Až se vše usadí... »

Den koní 2001 Svojkovice


Jednoho dne mě zavolala starší kamarádka "přes kopec", samozřejmě koňařka. S manželem měli každý svého, westernově ježděného koníka a jednoho ustájeného. Že by chtěli uspořádat Den koní, jelikož se na Rokycansku zase docela zvyšují jejich počty. Mj. měli v plánu představit všechna dostupná plemena. ČT bylo dostatek, ale jako jedni z mála hobby stájí jsme měli plňáska – Adulara. Netrvalo dlouho a byli jsme domluveni.


 


Jedním z bodů programu byl skok mini-maxi. My jsme doma moc neskákali, já to neumím a ze skoku mě vyhovuje pouze ta první – „vzletová“ fáze. Druhá fáze – „přístávací“ mě připadá hrozná a připadá mi, že se musím minimálně zmrzačit (pokud tedy nejde o 50 cm křížek...). S Adíkem tedy týden před dnem D zatrénovala Lenka – asi 5x si skočili kolmák a to maximálně metrový. No hlavní je se zúčastnit, ne? jsme si říkali.


 


Den předem jsme Ádu a Cheťana vymydlili a vyrazili jsme po kopytě do Svojkovic. Naše equipa čítala 5 koníků (Chetty s Lenkou, já s Ádou a stavěli se pro nás Olšovských, tj. organizátoři). Při cestě jsme se stavěli v potoce, pak přes pole cvalem a v lese už jsme jen tak ťapkali, sem tam klus. Přesto, že to nebylo daleko, asi 8 km, nechtěli jsme oře unavovat v tom vedru, protože žádní mladíci to nebyli.


 


Dorazili jsme na místo a koně ustájili ve starém kravíně. Jelikož Áda ještě v té době nesnášel uvazování, měla jsem strach, jak to dopadne – stát na úvazu. Ale viděl, že ostatní jsou v pohodě, tak byl také. Nakrmili jsme a napojili a šli připravovat areál místního koupaliště na nedělní akci. Za vydatné pomoci rodin a kamarádů vojáků se stavěly vojenské stany. Večer v hospůdce se pojedlo, popilo, zazpívalo a šlo do hajan – do stanů na louce. Nelze zde nezmínit účast dvou Moraváků Olina a Jarina, ne, s těma jejich beganama, ne! (to jejich valašskou mluvou byli plnokrevníci pod westernovým sedlem)


 


Ráno vrcholily přípravy, stavěli se překážky, zkoušelo ozvučení, přijelo i týpí, ale bez indiánky, tak se této role ujala naše Veronika a fakt jí to slušelo!


 


Zrovna tento snímek nejde zvětšit - škoda...


 


Jmenovala se Mšoči, aby nebylo jméno stejné jako té od Vinetua :-))) Mj. se někteří koně znova myli, např. jedna mladá lipicánka se pěkně přes noc vyválela v ho... :-)


 


Začali se sjíždět diváci. Hned u vchodu dostávali hlasovací lístky pro soutěž o nejkrásnějšího koně. S ním se pak vylosovaný tipující fotil do místního tisku. Nakonec to byl náš Adísek, který soutěž vyhrál. Jak byl totiž nervózní a zpocený, tak se blýskal – byl úplně stříbrný a dělal hřebčí krk, vznosný chod – no slušelo mu to.


 


To jsem ale předběhla celý den. Nejdříve všichni účastníci nastoupili na místním škvárovém hřišti k slavnostnímu defilé a představení. Koně byli od malých poníků až po velké chlaďasy – ti pak předváděli, co dovedou s kládou a v těžkém tahu.  Několikrát do programu vstupoval indián Cherokee se svými, dle horsemanshipu, vychovanými koníky. Předváděl všechny možné chody, úžasný sliding-stop a spiny, překonávání houpačky a jiných bariér, skok přes barel, lehnutí na povel atd. Nejvíce uchvátil s krásným mladičkým arabským palomínem jménem Mr. Jessie Jack. Dalším v programu byli westernové disciplíny – barely a (nevím, jak se to správně jmenuje) jízda mezi tyčkami. Někdo to bral fakt vážně, jiní asi taky, ale v maximálně pohodovém tempu... kam se honit, o nic nejde, ne? Pak došlo i na mini-maxi, kde se začínalo na 80 cm a skončilo na 160 cm. Jak jsem říkala, neskáču, proto s naším Ádou skákal skoro profík Jéňa Uhlířů. Ten skákal i se svou kobylkou, takže přesedal. Chetty, jako nejstarší účastník, docela v pohodě skočil tuším 120 cm, ale dál už to Lenka nechtěla riskovat. V závodu  zůstali dva koně asi po 130cítce – Adík a Jéňova kobylka, takže chudák Jéňa – jen z něj kapal pot, jak přeskakoval z jednoho koně na druhého. Nakonec při 160 cm již Áda vybočil a dál se neskákalo, čili skončil na 2. místě. Bez jakéhokoliv tréninku skočil tedy 150 cm!


Áda - den koní Svojkovice 2001 - minimaxi 150 cm


Po vyhlášení vítězů všech různých závodů nastalo velké závěrečné rejdění převážně westernových jezdců s vlajkami a puškami – něco jako útok nebo spíš úprk z bitevního pole. Akce se vydařila, mohlo být míň vedro, ale všichni jsme to přežili.


 


K večeru jsme, tentokrát jen ve dvou - Verča na Chettym, já opět na Ádovi, vyrazili k domovu – většinou jen krokem, neboť byli unavení. S Verčou jsme tu cestu přes les moc neznali, nevěděla jsem na kterém rozcestí kam odbočit. Tady jsme se přesvědčili, jaký mají koně orientační smysl. I když šli cestu tam vlastně poprvé, stejně se neomylně trefili na cestičky, kterými jsme den předtím jeli! Opět přes zastávku v potoce a zchlazení nožiček jsme v pořádku dorazili domů.


 


Ještě že máme z akce video a můžeme tak krásně vzpomínat na suprově strávený víkend!


 


 

Ahoj , náhodou jsem narazil na vaše stránky.V dávných dobách jsem měl ustájenýho koníka Grejdyho v Rakový.Po akci ve Svojkovicích jsem se rozváděl a snažil přežít .Nemám z té doby vůbec nic(natož fotky nebo video).Jestli máte video nebo fotky ,byl bych strašně rád kdyby jste mi je nějak poslali.Život se mi trochu zamotal,ale Grejdymu jsem zůstal věrný.K němu mám ještě Nika a pro mladšího syna poníka Jasmína.Zkrátka ženy se střídají,koně zůstávají . . .Opravdu si připadám jako člověk bez minulosti a rád bych dětem ukázal čím jsme se bavily kdysi dávno.Po vašeho odstěhování se zpřetrhali nitky a až úplnou náhodou vidím jak fungujete. Předem dík za cokoli Midloch

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se