« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Lipina 2002

První z řady kurzů...

V té době jsem četla knihy Monty Robertse a našla jsem zcela náhodou v časopisu Jezdectví upoutávku na 2denní kurz s Milanem Kovářem, který se u Montyho učil. O jiných kurzech jsem ani neměla tušení, že v Čechách probíhají, tak jsme se rozhodli, že tento kurz absolvujeme. Jediné mínus byla vzdálenost 410 km – obec Lipina až za Valašskýma Kloboukama.  S Verčou jsme přesvědčili tátu Lenky, že by jí mohl na cestu přispět a my se tak rozdělit o cestovní náklady.


Bylo to na začátku dubna, krásné skoro jarní počasí, Jarda přehodil zimní pneu na naší Feldě na letní a vyrazili jsme. Pro jistotu, jeli jsme přeci do kopců (Chřiby, Bílé Karpaty,...), jsme si vzali teplé boty i oblečení. Spaní jsme měli zajištěné na půdě jejich oddílové klubovny, takže jsme měli spacáky a deky. O tom trochu později.


Jelikož jsme byli zdáli, jeli jsme už v pátek. Dorazili jsme na místo někdy odpoledne, sluníčko svítilo, šli jsme si prohlídnout stáje (ze starého kravína) s koníky. Uvnitř měli na stěnách malby koní, to bylo hned hezčí prostředí. Nějak začalo foukat, proto jsme se šli ubytovat, dát si večeři a teplý čaj. V pátek přijel po kopytě i Bohuš od Zlína, s kterým jsme se hned dali dohromady – výborný parťák a vypravěč, v každé větě snad měl slovo „luxus, ne“, jezdil „zkratkó“, no prostě špica borec! Dodnes si občas (1-2x v roce) zavoláme.


Venku se za tu chvíli citelně ochladilo! Dali jsme si grog a že půjdeme hajat. Jaké bylo překvapení, že se nám nahoře na té půdě při dýchání kouřilo od pusy..., asi pěkná kosa, ne?! Proto jsme na sebe navlékli, co se dalo, já měla punčocháče pod tepláky a Bohušovi jsem půjčila podvlíkačky, protože on přijel jak na klásky, kovboj jeden :-). Od paní šéfky jsme ještě dostali staré prošívané deky a s drkotáním zubů se nám povedlo usnout. V noci mě něco probudilo. Koukám do tmy, koukám a ono se na mě něco snáší. Bylo to bílé a studené – sníh. Ano, v noci začalo sněžit a ve staré střeše byla tu a tam díra a zrovna nade mnou, no hurá! Vyřešila jsem to jednoduše. Ráno mě probudil děsný smích našich holek. Asi to musel být dobrý pohled – spacák mumii jsem měla původně stažený kolem obličeje, samozřejmě, ale ráno na ně koukal polštář a já nikde. Ale jo, byla jsem pod ním...


Po zahřátí se ranním čajem a snídaní jsme čekali na příjezd Milana a dočkali jsme se. Sympatický mladík se přiřítil s výstrojí (lasa, lonže, videokazety,...). Kurz byl veden v improvizované kruhovce postavené z palet rádoby pod střechou, jenže ta byla tak vysoko, že skoro po celé kruhovce sněžilo. Měli jsme várnci s horkým čajem a možnost koupě něčeho ostřejšího do něj, tak jsme se zimou tolik neklepali.


Základy práce ze země – napojení, využití jazyku equs – řeči těla, využití tlaku, cvičení na flexibilitu apod. Milan vše prováděl s místními koníky a asi čtyřmi, co přijeli odjinud. S některými koňmi bylo vidět, že se již pracovalo, takže komunikace byla rychlejší. Jedna kobča však byla dost agresivní, o to bylo krásnější vidět, jak se pod vlivem Milana měnila a nakonec za ním chodila jak pejsek a nechala si vše líbit. Hodně nám to až slzy do očí vehnalo. Účastníci kurzu s koňmi – majitelé, se dostali do kruhovky, aby si práci se svými miláčky vyzkoušeli pod Milanovým vedením.


Večer, to už bylo všude asi 5 cm sněhu, jsme se přesunuli do horské chaty. Tam jsme se ubytovali na 2. noc – tam už na nás nesněžilo, ale stejně byla uvnitř taková zima, že Lenka spala v čepici a v rukavicích. Do spacáku jsme se snad jen vyzuli a ani jsme už nevěděli, co všechno na sobě máme navlečené. Na chatě nám Milan promítal videa s Montym i s jinými horsemany, což bylo také velmi zajímavé. Nabídl nám i pomůcky, které přivezl s sebou na prodej. My jsme si koupili 2 osmimetrové lonže, s kterými nám druhý den ukazoval práci. Doma jsme pak zjistili, že to není vůbec tak jednoduché, jak to vypadá!!! Večer jsem vezla dolů do „základního tábora“ Bohuše ještě s jednou slečnou, aby si nakrmili své koně. Stále sněžilo.


V neděli ráno, když jsem viděla asi těch 15 – 20 cm sněhu, udělalo se mi špatně. Proč? No měla jsem ty letní pneu... a dolů se jelo asi 3 km s kopce, pěknými zatáčkami. Tak jsme se sbalili, pomodlili a vyjeli. Chvílemi jsme sice sáňkovali docela blízko srázu, ale zvládli jsme to, uf! Po dopoledním pokračování kurzu jsme dostali ještě oběd, rozloučili jsme se a zamířili na západ. Stále navlečené jak pumpy. Když jsme vyjeli daleko za Klobouky, konečně se v autě ohřál vzduch. Musela jsem zastavit, abych se vysvlékla. Jedna bunda, svetr, jedna mikina, druhá mikina – á, konečně, už jsem měla na sobě jen tričko. Podobně na tom byly i holky. Sjeli jsme do nižších nadmořských výšek, sluníčko svítilo a cesta domů ubíhala za vydatného probírání všech zážitků. Na dálnici na Vysočině nás ještě znovu potrápil sníh, ale naštěstí k žádné nehodě nedošlo.


Tehdy, když jsem přišla na první kurz horsemanshipu jím dosud nepolíbená, byla jsem, a nejen já, úplně unešená z Milanova vystoupení. Ano, dnes mohu říct, že vystoupení a ne tak zcela kurzu. Hodně věcí ukázal, ale jen minimum vysvětlil. Nedávno jsem si pustila video z části kurzu v Lipině. Nyní, po absolvování kurzu I, II a 14 dnů individuálního výcviku u Vaška Bořánků, po studiu spousty jiných knih, mohu s klidem říct, že tenkrát to vlastně bylo (téměř) o ničem, že nebylo nic vysvětleno, proč a jak... Nevím, tehdy s učením Milan začínal a věřím, že se jeho metody výuky zlepšily.


Bohužel z akce nejsou žádné fotky, ale některé epizodky byly tak silné, že se prostě zapomenout nedají a smějeme se jim dodnes.


 

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se