« Úvod | Až se vše usadí... »

Berounka 2002

Tůristi...

Terezce, která byla pilnou členkou naší stáje, jsme slíbili, že až bude se svým oddílem jikřiček na táboře u Berounky, že za ní přijedeme. Došlo na to v létě 2002, kdy jsme se s Verčou konečně k tomu odhodlaly.


Nastudovala jsem cestu dle turistické mapy (špatně...), mapu jsem si pověsila na krk, na záda jsme dali baťohy se svačinou a jedno sobotní ráno jsme vyrazili směr Berounka – Spálený mlýn. Jedna cesta byla přibližně 23 km po trase: Kamenný Újezd – Rokycany – Klabava – Kokotské rybníky – Bušovice – Sedlecko – tábor u Berounky. Zpět jsme to brali od Kokotských rybníků přes Litohlavy a opět do Rokycan a domů.


V Rokycanech jsme na sídlišti působili patřičný rozruch, ale i tak přechod přes město Chetty i Adík zvládli dobře. Museli jsme se dostat na druhou stranu plzeňské dálnice, samozřejmě ne přes, ale pod ní. Za dálnicí se Adík trochu zdráhal přejít můstek přes přítok do klabavské nádrže, který byl z kulatiny. Pravda, také jsem měla obavy, aby dřevo vydrželo tu zátěž – vydrželo. Brali jsme to úzkou turistickou cestičkou kolem nádrže. Jak je Áda vysoký, měla jsem co dělat se proplést vrcholky stromků a keřů stejně tak dobře jako Verča s dědkem – ten je o dobrých 10 cm nižší a je to znát. No a tam se mi podařilo vyrobit skobu 10x10 cm na fungl nových rajtkách! Pěkně mě to naštvalo, ale ještě že na noze byl pouze šrám a ne další skoba. To by bylo po výletě. Za Klabavou jsme vjeli do lesů opět s turistickým značením. Jenže, studium mapy a jízda na koni, to nejde dohromady. Adík se v lese zase trochu vynervil dalším malým můstkem, pak trochu zlobil, caplovat a já jsem si nějak nevšimla rozcestí. Pěkně jsme si klusali a Verča povídá, že už dlouho neviděla tu žlutou značku. Hm, a bylo to tu – luxusní zkratka – slovy kamaráda Bohuše. Proplítali jsme se křovisky, to už jsme koně vedli na ruce, šli jsme podle drátů nad námi, ale byli to bohužel jiné, než jsem si myslela podle mapy. Prostě jsme byli „kousek“ vedle. Zorientovali jsme se, až když jsme lesním průsekem uviděli Chrást. To už jsme zase byli schopni nabrat správný kurz a z lesa jsme se pak dostali kus od Bušovic. Hurá, otevřená krajina už byla přehledná a my jsme, tuším v půl jedné dorazili do tábora, tzn. asi po 4 hodinách cesty.


Na koníky se hned vrhli dětičky, všichni nás vítali a moc se těšili, až se svezou. To ale nešlo hned. Zrovna do tábora dorazila naše logistická podpora – Jarda se stanem, jídlem pro nás i koně, tyčkami a ohradníkovou páskou. Z té jsme na kraji louky u lesíka udělali ohradu, u ní postavili stan, donesli koním vodu a šli si prohlédnout tábor. Na koně se kromě dětí vrhli hlavně komáři, což kluci řešili stáním pod větvemi stromů a využíváním jich k drbání. Stále se také váleli a mysleli si, chudáci, že ty komáří potvory odradí.


Berounka 2002 - pod stromy komáři nelétají...


Večer, když byl chládek a koně trochu odpočatí, nezbylo nic jiného, než nasedlat a hurá, šlo se vozit. Vzali jsme je po cestě k mlýnu a zpět. Vystřídalo se na nich snad 20 dětí, některé z nich se zajímaly hlouběji – co koně jedí, jak se co jmenuje na jejich těle i výstroji a až na pár zlobivců to byla pěkná procházka. Večer jsme se zúčastnili táboráku se scénkami a písničkami. Jen jsme museli chodit kontrolovat přítomnost našich čtyřnožců, aby se náhodou nevydali na cestu domů bez nás.


V noci jsme se moc nevyspali. Ohradník bez elektřiny nebyl, pravda, velkou překážkou. Oři jej podlézali. Zajímavým pocitem se stalo funění za hlavou s následným podivným pleskáním – ráno jsme zjistili, že se nám některý málem vy... na hlavu. Nad ránem mě vzbudilo klapání kopyt. To nebylo tedy na louce, že! To Chetty se vydal na průzkum po příjezdové kamenité cestě – asi tam bylo dobřejší listí :-)


Už si nemohu vzpomenout, jestli to bylo v sobotu odpoledne nebo v neděli dopoledne – prostě další zvířátka, co přijeli za dětmi byli pejsci z kynologického oddílu v Hrádku a mezi nimi a naše Fany. S páníčky pak předvedli ukázky výcviku a děti si mohli vyzkoušet různé povely a ti nejodvážnější i roli figuranta.


My jsme se s koníky vydali k domovu. Mysleli jsme si, že budou unavení a cesta bude líně klidná. Jaké bylo překvapení, když to s námi od Sedlecka k Bušovicím na poli sbalili tryskem. Tím se asi vyblbli a pak už cesta byla v pohodě. U známých v Litohlavech jsme se zastavili na kávičku, pokecali a bez dalších útrap a úhony urazili těch pár zbylých kilometrů domů. Z baťohu jsem měla do vytáhnout velikého křemenáče (z lesa od těch Kokotských rybníků, které jsme tentokrát neminuli), namísto toho tam byla rozmazaná kaše.


Byl to fajn výlet pro všechny (snad by nám koně moc nevynadali, kdyby uměli mluvit), ale byli jsme rádi, že jsme doma živí a zdraví.


 

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se