« Úvod | Až se vše usadí... »

Vyjížďka za kopec 2004

aneb Jak jsme vyděsili Hrádečáky ...

Pro změnu, abychom stále nejezdili jen do našich hlubokých lesů, jedno letní odpoledne jsme se vypravili na kávičku ke známým, kteří bydleli na skoro samotě za kopcem pod léčebnou Janov. Jeli jsme v dobré náladě v obsazení: Terča – Bejbina, Jana – Chetty, já – Adís.


Nechtělo se nám objíždět městečko Hrádek po polích a lesích, abychom se dostali do cíle, takže jsme to vzali od hrádeckého cvičáku rovnou nahoru po hlavní hrádecké „třídě“, pěkně po chodníku. Naštěstí nikdo moc nechodil a vše bylo v pohodě. Pak jsme skrz řadovou zástavbu projeli do lesíka pod letním kinem. Tam jsme mohli po cestičce klusat. Áda, jak bývá jeho zvykem, zakopl – tentokrát víc, než obvykle, klepl čelistí o zem, ale nespadli jsme. Já seskočila, abych ho omrkla – docela dost mu valila krev z pysku – blbounek si to prokousl. Trochu jsem mu to čistým kapesníkem vyčistila a naštěstí, má asi dobrou srážlivost, to za chvíli neteklo. Jen byl on i já zapatlaný od krve. Za chvilku, jen jsme přejeli malou louku a pole, jsme byli na kýženém místě. Pes Karel ohlásil naší návštěvu. Milka nám otevřela malou oddělenou zahradu, kde jsme koníky odsedlali a nechali je tam, v uzavřeném prostoru, pást. My jsme místním hospodářům zrevidovali jejich chov koziček a oveček a šli jsme do dvora za dům, kde jsme pod pergolu dostali čaj či kávu. Povídáme, povídáme a Míra řekl, že půjde zkontrolovat koně, protože jsme je ztratili z dohledu. Přišel zpět s tím, že se spokojeně pasou na jetelině u vodárny – ta jejich zahrada totiž byla spojena s oploceným pozemkem kolem místní vodárny (Milka u vodáren pracovala...). Dál jsme popíjeli a povídali, když jsem najednou zahlédla cválajího jednoho, druhého i třetího koně – frnk a byli pryč. Běželi jsme se podívat, kde jsou, ale už nebyli. Polil nás studený pot! Ona paní, která měla na vodárně službu, vyšla ven, viděla tam koně, ale nešla se k našim známým zeptat, co tam dělají a jak se tam vzali (asi měli křídla) ale ona ta krá.... sná paní rovnou otevřela bránu a vyhnala je ven.


A tak začala honička. Míra nastartoval jejich malou mazdičku, my do ní naskládali cajky a jali jsme se stopovat naše uprchlíky. Pán na poli nám sdělil, že běželi k lesíku. Utvrdila jsem se a později i přesvědčila o tom, že kůň jde cestou domů, kterou z domova šel. Předpokládala jsem tedy, že poběží přes městečko a ihned jsem telefonovala Evě, která při té cestě bydlí, že okolo asi poběží koně, kdyby se jí povedlo je zastavit...??! Za minutku telefon zpět: „Tak právě proběhli. Letím za nimi.“ Autem jsme, dodnes nevím jak, projeli po poli, louce i lesem. Mezitím jsem volala manželovi Jardovi, ať vyrazí nám naproti autem. Když jsme vjeli do městečka, viděli jsme postávající hloučky lidí, či osamocené „zkameněliny“. Ono asi potkat po asfaltu ženoucí se 3 koně není nic příjemného. Připadala jsem si jak v pohádce Perníková chaloupka s dotazy: „Neviděli jste tudy běžet 3 koně??“ . Někteří odpovídali, jiní jen v šoku mlčky či nervózně s cigaretou v ruce ukazovali směr. Ano, koně to brali přesně po příjezdové cestě, tj. po té hlavní ulici, pak ještě na hlavnější silnici – ještě, že tam byla toho času uzavírka (oprava silnice) a nebyl takový provoz. Jinak už jsem si představovala hrůzné scény ze Zaříkávače koní...! Oři zabočili mezi domky do uličky vedoucí ke cvičáku – to nám pověděl další dotázaný. Vjeli jsme tam a po pár metrech téměř narazili do koňských zadků. To už jsme viděli, jak Eva, jen podprsence, drží jednoho koně – tričko totiž použila místo vodítka a nějaký pán druhého koně na vlečném laně. Třetí koník už se chytat nemusel, bez kámošů nikam sám nejde. Musím ocenit toho pána, kterého Eva ukecala (na to ona byla expert :-) ), když jel autem kolem ní, aby jí pomohl. Byl tak odvážný, že koně stihl před tou uličkou předjet, mezi domy postavil auto napříč a pak pomohl s odchytem! Mezi tím dorazil i Jarda, tak jsme cajky přeložili do našeho auta, všem zúčastněným poděkovali a ještě s třesoucími se nohami a srdcem v krku jsme se po kopytě po té uzavřené silnici vydali do Kameňáku do vsi a do potoka, kde jsme se všichni zchladili. Po té jsme už v naprosté pohodě dorazili domů, ještě jednou zkontrolovali, zda zvířátkové nedošli k nějaké úhoně. Ne, takže všechno bylo zase O.K.


Dnes už se tomu smějeme. Zvlášť, když nám známi pak říkali, že podobně honili a pátrali po Hrádku po svých ovcích, které se vydali na „procházku“, takže už jsou tam vlastně známí :-))) Také Dana, která byla v tu dobu na směně ve fabrice, nám volala, co se dělo, že jí její máma telefonovala, že se 3 koně hnali přes město a jezdci nikde.


No, tenkrát to vůbec k smíchu nebylo, když jsem si představila, že mohli zabít oni někoho nebo sebe samé...!


O dalších "samovolných vycházkách" naší "divoké" zvěře napíši souhrnně v některém dalším článečku.


 

pardon ne udusila , ale přidusila ...

To byla dobrá akce,dokonce jedna ta socha se díky mě udusila...pač když mě viděl proběhnout jen v podprsence a ještě mi padala tak se začal dusit cigárem.. :-)

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se