« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Výběr z pádů

a to jen těch nej...

Správný koňák prý je na zemi jako doma. Mě se to tedy moc nezamlouvá, ve spojitosti s pády s koně, ale některé z nich Vám přiblížím. Datovat je nijak nebudu, protože, snad kromě jednoho, není možno si to pamatovat (také už mám věk na sklerózu, ne?).


BABY - z té se padalo dost často, někdy méně, jindy hodně tvrdě. Vzpomínám si na Danu, která se s ní snažila cosi na jízdárně. Při nacválání na levou ruku bylo vše o.k., ale na pravou se o to pokoušela asi 3x. Po třetím pádu už to vzdala, neboť odřená tvář a brýle podivně šikmo nasazené mluvily za vše.


V roce 2006 se u nás na chvíli mihnul Jindra z Plzně. Údajně skvělý jezdec, že se učil ve stájích svého otce. K nám přišel, že se chtěl něco naučit z hosemanshipu v době Bořánkových kurzů. Nějak ale pak přestal chodit... čert ví ten správný důvod. No, ale chci říct, že to byl také jeden z těch, co nedbají rad, nenechají Bejbě volnou otěž a v případě krize lehce stahují, pohrávají si s otěží. A přeci si nebude brát na vyjížďku přilbu a rukavice?! Budiž, byl dospělý, co s ním...  Jeli jsme ve složení Jindra-Baby, Eva-Áda, já-Chetty (byla jsem nejlehčí, takže pro dědka unesitelná). V lese to celkem šlo, ale na poli se Jindra s bábou trochu hádal a dole u louky už jsem nestačila dávat a vysvětlovat povely, co dělat. Musela jsem dávat pozor i na Ádu s Evou, protože z toho začal být nervní a jak by šel Aďas, sbalil by to i dědek. Na konci louky, před cestou na cvičák to už Jindra nezvládl, Bejba naskočila ne do cvalu, ale rovnou do trisku a davaj po dalším poli nahoru, tam přeskočili 2 příkopy. Snad Jindra zaslechl můj řev: "Ber jí na kruh, na kruh!" a tak jsme jen zdáli pozorovali, jako to na poli krosí do kruhu. Nám ostatním nezbývalo, než jít od toho dění pryč - k lesu na cvičák. Najednou se Jindra řítil zpět po poli, mávala jsem, ať to vezme proti lesu a tak snad zastaví, ale kdepak. Bejba nás neviděla a stočila to směrem nejkratší cesty k domovu jak jsme přišli. My jsme sice s Evíno nataženým hýžďovým svalem - jak se snažila Ádu zasednout - a s trochou nervozity dokončili vyjížďku. Když jsme přijížděli k domovu, Baby se už pásla na louce, dali jsme k ní kluky. Po Jindrovi už nebylo ani vidu ani slechu. Jarda říkal, že měl pořádné boule na hlavě a skalpovaná bříška prstů na rukou. Že prý ho Bejba vyklopila hned na kraji loučky u potůčku a hned se k němu vrátila a čekala a dívala se, co že to na té zemi dělá... Domů došli už na ruce v naprosté pohodě, jakoby nic.


ÁDA - Na to, že Áda nemá ve zvyku vyhazovat, to bylo také záživné. To jsme takle jeli, tuším že ve složení Terča-Áda, Verča-Chetty, já se Zuzankou pěšky, původně navštívit Jéňu a jeho kobylky. Brali jsme to Loužkem, kolem řeky, směr Rokycany. Na louce jsme objevili pár překážek, ani nevím čí. To nic nemění na tom, že jsem říkala Terče, ať si ten malý kolmák skočí. Náš věrný průvodce Zuzka zatím odpočívala v trávě. Jak Terča najížděla na překážku, Zuza se zvedla, Áda se lekl, uskočil (to on uměl skvěle být najednou o 2 m někde bokem) a Terezka na zemi. Jenže se jí moc vstávat nechtělo. Já byla u Terči, Verča zatím s Chettym cuttingovali Ádu. Podařilo se a já pak na něm jela domů. Ještě, že už vymoženost mobilu dorazila do naší rodiny. Zavolala jsem Járovi, tan vzal naší Feldu a dokodrcal se s ní na louku. Terezku jsme naložili, do nemocnice - jak jinak - nechtěla. Odvezli jsme jí do Hrádku a k rodičům s Járou odnesli na židličce z rukou. Musím říct, že ač Terezka - málá ale šikovná, jak jsme jí říkali, se docela do 2. patra pronesla :-) Druhý den jsme se dozvěděli, že má pohmožděný kyčel a že jí na RTG zjistili dokonce nějakou starou zlomeninu, či co.


Jednou zase jsem něco měla učit Evču na Ádovi na lonži. Říkám jí, je v pohodě, jen na lonži při nacválávání, jak se mu nechce, občas vyhodí nebo tak podivně uskočí. Prý jasně v pohodě...Ale stalo se - nacválání, uskočení, Eva na zemi - vyražený dech, zvedat se taky nechtěla. Jak trpí na páteř a vůbec klouby (kolena, kotníky jí vždy po slezení s koně zůstávaly zaseknuté v prošlápnutí a byl na ní, než to povolilo docela dobrý pohled :-))) , tak nakonec taky skončila v nemocnici na pozorování. Druhý den jsem za ní jela a mj. jí nesla Delisu, ta jí přeci zvedne náladu... , ale ona směla jen piškoty. Chudinka! Pád, kromě blbosti :-))), snad žádné následky nezanechal.


V den oslavy Járových 18. narozenin, tj. 10.6. 2001 (pokud jsem to dobře spočítala), jsem vyslala Verču s Ádou na vyjížďku do lesa. Protože se mi zdálo, že nějak nejdou, šla jsem jim naproti. Verča ho vedla, že nějak zlobil, tak raději slezla. Řekla jsem, a dodnes si to vyčítám, tak když už jsem tu tak si nasedni a domu to už dojedete, to bylo tak 600 m. Jenže - Adíska z nějakého důvodu chytl jeho zdrhací rapl, který se musel odchytit otěžemi ještě než na to vůbec pomyslel, Verča v tom nebyla sběhlá a už se řítili mezi stromy směr domů. Verča pak vyprávěla, jak už viděla, že se řítí k příkopu pod lesem a chtěla ho stočit stranou po cesticče. To se stalo osudným - Áda se stromu vyhnul, ale Verči rameno ne. Byla sejmuta. Když jsem k ní doběhla, hlavou (naštěstí v přilbě) ležela vedle pařezu, ucho a pusu plnou jehličí a naříkala. Jít nemohla, neboť se mi poroučela. Zanechala jsem jí osudu a rychle jsem letěla pro kolečko. Největší starost však měla o koně, jestli se mu něco nestalo, ten se však v klidu pásl u sousedovic zahrady. Verču jsem s velkými těžkostmi naložila a jeli jsme domů. Všichni se divili, no co že si to hrajeme. Nehráli - měla vykloubené rameno. Ještě že moje neteř Marcelka nepila neb v jiném stavu byla a mohla řídit. Ani Vám nebudu popisovat, co s Verčou prováděli - jak se "hází" rameno zpět. Evidentně nic příjemného. Od té doby to není ono a to nejen fyzicky (při změně počasí, či námaze rameno bolí) ale bohužel i psychicky. A za to můžu já, ach jo!


Co si zatím z historie na Západě vzpomínám, mohlo by to být vše. O pádech na Jihu najdete v dalším článku v příslušné rubrice.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se