« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

2 týdny u Bořánků

a neb Pohoda na ikstou...

Jelikož jsem dala v Praze výpověď, dostala jsem odstupné, mohla jsem si chvíli dovolit „pár“ peněz rozhodit... I domluvila jsem si hned po novém roce 2008, kdy jsem se nechala být nezaměstnanou, soukromý kurz. Ne jeden, ale hned dva. To z toho důvodu, že ze 3 koní jsem doma samotného nechtěla jednoho nechávat, aby se z toho nezbláznil. V prosince 2007 jsme koupili Amiho, proto jsem nejdříve vzala na kurz Bejbu, aby ti dva kluci si na sebe bez holky zvykli a nemuseli se jen prát o její vlastnictví :-).


Odvoz jsem si domluvila s jedním pánem od Soběslavi. Měli jsme strach, jak do Oldřiše dojedem, protože dost mrzlo. Horší to bylo zpět to byly silnice jak led. Ale jsme tu živí a zdraví... Zpět na začátek. Baby se naložila sice s fůrou keců a přemlouvání, ale naložila. Dala jsem jí na cestu deku, což jsem dělat neměla. Nervozitou se potila a o to víc pod tou dekou. U Bořánků byla ustájená s ostatními kobylkami pod stodolou, každá ve svém boxu, ale jinak otevřené – vlastně jako v přístřešku. Kožíšek měla sice z domova také slušný, ale přeci jen jsem měla strach – zpocená a ten mráz – ale zvládla to s přehledem. Já jsem byla ubytovaná v malé příjemné komůrce s okny do dvora, kde se příjemně spalo pod duchnou (až na jednu „strašící“ noc). Nejpříjemněji bylo u Barušky a Vašíka ve velké sednici s kachlovými kamny, ale ven se muselo. Začali jsme tomu venku – kraj Vysočiny – říkat Klondajk, fučelo tam až hrůza, když zrovna nemrzlo, tak pršelo. Toho počasí jsem si občas neměla možnost ani všímat. 2x denně jsem byla cvičena s Bejbou v kruhovce a později na jízdárně. Vysvětlili jsme si správné fungování 2 očí, využití tlaků a uvolnění, fyzické i psychické uvolňování koně, proč jezdit a jak na volné otěži, jak řešit vzniklé situace v sedle a jak docílit postupného zapojování do práce příslušných svalů, těch koňských a jak to nepokazit. Na to je však 5 dnů hrozně málo a tak mám pořád obavy, že něco kazím. Ve čtvrtek jsme se učili nakládat na vozík, párkrát Vašík ukázal, pak sama a odpoledne jsme měli samostudium s vozíkem. Když pán pro nás přijel, nestačil se divit. Také bylo zajímavé, když jsem drndala na té jízdárně, tak Bejba Vašíka z ohrady vyháněla ďábelskými pohledy a najížděla na něho. Jakmile byl mimo ohrady, ťapkala zase v pohodě. Tak to udělala možná 4x, opice jedna, věděla, že Vašík je příčinou její práce :-))) I když jsem to již uvedla v životopisech koní, dovolím si znovu citovat Vaškův web:


13. ledna 2008
První týdenní kurzík letošního roku máme za sebou. Dnes odjela Iva a její kobylka. Obě byli moc fajn. Je velmi příjemné zase po čase vidět člověka jak pracuje se svým koněm v harmonii. Iva mi moc nevěřila, ale málokdy potkám člověka, který nemá potřebu vytvářet všelijaké podivné tlaky vůči svému zvířeti a nebo si občas něco dokazovat, zejména to co mu nefunguje doma. Iva tohle v sobě nemá a bylo to opravdu osvěžující.
(A to prosím pracovala  v kanceláři jednoho nejmenovaného ministra).


 


Po týdenním odpočinku doma jsme na stejnou cestu vyrazili s Amigem. To bylo přemlouváního, než jsme nastoupili, pán od vozíku chtěl brát zase bič, což jsem kategoricky zakázala! To radši nikam nepojedu, než tohle! Nakonec jsme na mrkvičku nastoupili a jelo se. Tentokrát už sníh nebyl, ale sychravo a vlhko bylo stejně. No leden, co chtít. Amigo byl v tom samém boxu po Baby. Chvilku to trvalo, než si na něho sousedky zvykly. Ami se hned na začátku docela předváděl. Plno keců – na zadní se stavěl, hlavou házel. Tak jsme ho vyvedli postupně z omylu. Sice doslova pot z něho crčel a ze mě skoro taky, ale neslo to ovoce. Druhý den byl jako vyměněný a začal spolupracovat. Vašík uznal, že i hafling může být pěkně vnímavý a citlivý. Dostal tu v pátek i své první sedlo. Moc neprotestoval, takže základní „mateřskou školkou“ prošel bez ztráty kytičky. I když jsem to také již uvedla v životopisech koní, dovolím si znovu citovat Vaškův web:


25. ledna 2008
Dnes odjela Iva a její malý hafling. Veselý a čistý koník. Je radost s takovým koněm pracovat. (Pokud tedy víte jak na to). Tenhle „blonďák“ má sice teprve necelý druhý rok života za sebou, ale prošel na jedničku základním výcvikem ze země (tedy tím, čemu soukromně říkám mateřská školka), naučil se nosit sedlo,  chápat kdo určuje pravidla, nastupovat na vozík bez zbytečných keců a hledat pocit bezpečí v blízkosti člověka. Někdo možná namítne, že je to málo, ale většině lidí se to nepodaří za celý život. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte stovky lidí a koní, kteří řeší několik let stejné problémy.
Iva vše zvládla za pět dní. (A to bývala prosím sekretářka ministra). Oba jsou šikovní a tady držím zase palce, jako vždy když pouštím některé ze svých dětí do života. Někdy se ukažte - uličníci.



 


Když pán od vozíku viděl, jak suverénně se naložil, už domlouval kurz pro svou manželku s jejich koněm.


 


I když jsem se snažila Bořánkům pomoct s kydáním, napájením apod. (asi 10 koní), s Barušky dvěma raubíři (dělali jsme úkoly do školy, četli říkadla apod.), hrozně jsem si odpočinula. Tam se prostě nikam nespěchá, žádná křeč, naprostá pohoda (ani v komůrce už nestrašilo – zaseklí duchové byli propuštění šamankou na onen svět...), s jídlem také – kdo měl zrovna volno, uvařil z toho, co dům dal (mé zásoby, jejich zásoby), já přivezla vždy nějakou buchtu a tak mě kluci v té záplavě povětšinu tet, rozlišili – teta bábovka. Moc ráda na ten krátký čas vzpomínám. Věčné diskuse o koních, ale i psech a zahrádce – další Barušky lásce. Příjemné prostředí starého statku, docela idylka. Mohla jsem si pustit video, ať výukové tak filmy točící se, jak jinak, kolem koní.


 


Bylo to fakt moc fajn a mohu doporučit.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se