« Úvod | Až se vše usadí... »

Pády a jiné skopičiny

... co si za rok 2007 a 2008 pamatuji...

Nezačnu s pády s koní, těch moc nebylo. Snad jen jeden Míši z Ády na louce, takové sjetí po krku, a to tuším bylo ještě v roce 2007. No jo, já to vlastně musím vzít od roku 07. Tak tedy:


V polovině července, na té propůjčené louce od souseda jsme měli oba oře. Míša byla venku s kvítkem a mě nenapadlo nic lepšího, než ho vzít podívat se na nové kamarády. Jenže mě nedošlo, že Kvítek je sice 18 letý, ale hřebec a že ač asi 95 cm vysoký, že tahával vozy a já pro něho žádná zatěž nebudu. Jak uviděl Baby, vypadalo to, že je sníh a já mám lyže :-) Po chvilce lyžování jsem se ho snažila strhnout do strany na kruh, to nemá takovou sílu. Podařilo se. Jenže druhý den jsem se ohla pro košík s prádlem a už jsem se nenarovnala. To prý bylo první varování. Po třech dnech jsem to šla rozhýbat na slámu (níže).


To jsme takhle sklízeli z naší nové louky, kde byl podsetý oves, aby vše dobře zakořenilo, ovesnou slámu a sváželi jsme jí na vleku za Fokusem. Přijela zrovna na návštěvu Šimi – kamarádka přes psy, a že nám půjde pomoct. Tak já šlapala, Míša a Šimi nakládali a přitom jsme povídali. Jak tak povídám a šlapu a šlapu, tak najednou šlapu mimo vlek a šup pěkně po zádech na hlavu mezi vozík, oj a kufr auta. To bylo druhé varování...


No a koncem července na vyjížďce, sice dopolední, ale stejně takové dusné počasí... a Bejba je na to také háklivá... Jeli jsme po čerstvě pokoseném poli a za silnicí už bylo i zoráno. Tam byl směr našeho putování. Jeden příkop na silnici v pohodě, druhý ze silnice na pole měl doskok asi o půl metru níž. Já už měla tušení a ono jo, při doskoku si ta potvora ještě vyhodila, hlavu dolů a já se válela v oranici. Vždy se snažím stále držet otěže, aby kůň nezdrhnul. Tady jsem se o to snažila o to víc, protože jsem věděla, že by to Áda s Míšou nakrosil za Bejbou a bylo by zle. Bylo pěkně měkko, takže i když mě po zádech asi 3 m popotáhla, bylo to pro mne naprosto v pohodě – byl to po těch letech s Bejbou můj první pád a to jsem s ní zažívala mnohem živější výstupy na vyjížďkách kolem Kameňáku! Tak to prý bylo třetí varování, říkal Jarda. Čekala jsem tedy co přijde.


V polovině srpna přijeli bývalí sousedi – Pepča s Marcelou. V neděli ráno vyspávali po grilovačce, Jarda byl na směně a já šla mj. venčit hafany. Protože Fany hárala, tak jsem Aziho připla na dlouhé vodítko a šlo se. Při návratu, už na naší louce, jsem měla Azíka u nohy, jenže uviděl kočičku a vyrazil jak raketa. Říkala jsem si, že když udržím koně, udržím psa. Když jsem viděla, jakou má rychlost, chtěla jsem vodítko pustit, ale pozdě – vylétla jsem do výšky a ramenem dopadla na tvrdou zem. V tu ránu jsem viděla všechny svaté a těžko jsem se dovlekla domů. Vzbudila jsem návštěvu, ta mi pomohla s převlečení a zavoláním sanitky, protože jsem tehdy netušila, kam vůbec jet. Dle mého předpokladu – zlomená klíční kost. Podrobnosti popisovat nebudu, ale dík táborské fušeřině, jsem byla doma déle, a to 6 týdnů. Když mě ten pátek lékař uznal, že můžu do práce, volala jsem to hned nadšené kolegyni. Bohužel, v pátek odpoledne jsem šla čistit koně – venku před stájemi. Áda se lekl větrem spadnuvší desky a dupl mě na nohu. Dostala jsem záchvat smíchu, když jsem vyndala nohu z boty. Prsty začínali pěkně modrat a natékat. Myslela jsem si, že to rozchodím, ale ráno jsme jeli na pohotovost – rozdrcený kloub 2.prstu. Když mě dávali berle, řekla jsem, že můžu jen s jednou, prý proč? No proto, že se nemůžu vzpírat na druhé rameno kvůli té zlomenině... Pan doktor dostal záchvat smíchu též. Takže dalších 14 dnů doma a pak už si pro mne z Prahy přijeli a chodila jsem s berlemi do práce. To byl luxus v městské hromadné popravě, ale docela mě pouštěli i sednout!


Myslela jsem si, že mám na dlouho dopředu vybráno. Celý život nic a teď tohle všechno najednou. Ó, jak jsem se mýlila! O tom ale jindy, to patří do roku 2009...


Pak dlouho nic a koncem roku 08 byl jeden pád Míši – vlastně dva. Myslím, že to bylo v prosinci. Jeli v obsazení Míša-Baby, Jana-Adík na vyjížďku. Docala jsem se divila, když byli asi za půl hoďky zpět. Bylo mi vysvětleno proč: Jeli na takové pěkné pole, při jeho kraji jsou remízky – možná právě proto se to tam koním nelíbí – že by v křoví byl tygr?? Baby z ničeho nic udělala to své hlava dolů a prd a Míša na zemi s pochroumaným zápěstím. Z výchovných důvodů a protože byla tvrdá baba, vylezla nahoru, ani nedosedla a znova – prd a byla na zemi. To už se na výchovu vykašlala a přišli domů na ruce. Sádra to jistila!


 


 


 

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se