« Úvod | Až se vše usadí... »

Návštěva u Chettyho


Termín 17. – 22. 6. 09 se mě poštěstilo strávit v mém rodném kraji. Účelem cesty bylo především užít si svého 13 měsíčního vnoučka Nicolase, kterého jsem už 2 měsíce neviděla. Vyzvedla jsem si ho ve Strašicích, kam jsem mu dovezla koně – vlastnoručně vyrobeného.


kůň nenáročný - ideální ...


Tři dny jsme spolu strávili u mé sestry v Kamenném Újezdu. Na sobotu a neděli jsme vyrazili (Niky, má dcera Verča a já) k našim přátelům na chalupu do mrňavé vesničky Robčice na horním toku Berounky. Jelikož téměř při cestě (z druhé strany Plzně) jsou Nunčice, kde stojí náš milovaný Cheťánek, nemohli jsme si odpustit malou zastávku za ním. V podstatě jsme ho neviděli přes 2 roky – co jsme se odstěhovali. Do zavazadel jsme přibalili 2 tašky sušeného chleba, rohlíků a pár jablíček. Na místo jsme celkem bez problémů (jen jsme přejeli odbočku do Nunčic :-)) ) dorazili asi v půl deváté. Paní majitelka statku nám sdělila, že je všechny před chvíli vypustila na pastvinu a že je to kousek – asi 300 m. No bylo to o něco víc a cesta rozbláceným parkem byla s Nikoláskem poněkud krkolomná, ale zvládli jsme to. Již z dálky jsme „dědka“ poznali.


Chetty přichází


Stálé krásný srnčí hnědák, jen hlava mu zůstala hodně tmavá a hlavně na ní je těch jeho úctyhodných 30 let vidět. Lenka (majitelka Cheťáka) i paní zde nás varovali před šimlou, že nás bude vyhánět a nedá pokoj a že si jí nemáme radši všímat.  Na louce byla směska 2 chlaďasek, poníka (úžasný nepoměr!) a ostatní zřejmě ČT. Celkem asi 8 koní, tak nějak. První nás spatřila bílá kobča a šla k nám. Jelikož jsem se jí hned postavila a dala jí znát, že k jejím podřízeným rozhodně patřit nebudu, nebyl problém si jí pohladit a jako první dostala na zem nasypáno. Pak se k nám vrhli všichni ostatní, dědoušek, bohužel jako poslední. Stihla jsem mu proto dát jen jeden kousek chleba. Bylo vidět, že už špatně kouše. Jak kolem nás všichni bláznili – „jé igelitky a plné ňamky“, měla jsem strach o malého a on taky plakat začal, nezbylo než obsah tašek vysypat na zem a vzdálit se. Stejně si lotr poník ňuchnul do Nikyho nožičky a to byl řev, ale jen krátce. Pak chtěl pořád za tím malým koníkem i za ostatními, ale víc jak půl metru k nám nesměli. Ono i Verča a já jsme z těch obr kobylek měly respekt! Natož takový prcek, že? Nakonec jsme museli i prázdné tašky zahodit a nechat jim je k dokonalému prozkoumání,


chlaďaska s taškou


aby nás nechali v klidu, když jsme přestali šustit. Udělali jsme pár fotek. Ještě jsme se vrátili k Chettymu a pořádně si ho pohladili.


Chetty se mazlí


Moc nás očuchával a snad si i vzpomněl... uronili jsme slzičky, ale ne z důvodu, že by špatně vypadal, naopak, ale vzpomněli jsme na zašlé časy a nešlo se ubránit... Tak jsme konstatovali, že má krásný a zasloužený důchod na rozlehlých pastvinách – vypadá moc spokojeně. Rozloučili jsme se s koníky – papapa, ještě na statku jsme dali malému svačinku a pokračovali do Robčic. Prcek po cestě samými dojmy usnul. K cíli cesty jsme dojeli asi ve čtvrt na jedenáct a strávili jsme tam super jeden a půl dne. Přijel se za námi podívat i syn Jára – Nikoláskův táta. Koně nás provázeli i zde


Niky si koně našel sám...


a pak ještě na krátké zastávce v Radnicích u mé neteře...


Na koněěěě! (plyšového)


V pondělí ráno jsem Nikoláska zase vrátila do Strašic mámě, dojela koupit do Bílého mlýna v Nové Huti 2 pytle lisovaných granulí z ovesných slupek (našim koníkům totiž chutnají nejlíp tady ty od Rokycan) a domů jsem jela směr Písek a Týn nad Vltavou. Když jsem přijížděla (asi půl druhé) začalo poprchávat a od té doby zase nepřestalo lít... Všechna zvířátka mě nadšeně přivítala – pesani dostali ňamky z Tesca a koníky jsem podrbala a pustila na louku – to bylo lítání a vyhazování...


Dovětek? – pořád chč... a chč... a zelené „seno“ pořád stojí na lukách a nevím, kdy ho kdy bude moct posekat a usušit :-(((


 


Dalších pár fotek viz galerie 2009.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se