« Úvod | Až se vše usadí... »

Adíkova konečná?

V žádném případě!

Dlouho jsem váhala, zda o této události napsat či ne. Není to příjemné psaní, ale má zatím dobrý konec a blog je vlastně jakoby deníček, tak se sluší zmínit vše. A také si myslím, že by následující řádky mohly třeba jen v něčem pomoci jiným koníkům i jejich páníčkům. A také proto, že se množí dotazy od známých i neznámých (díky webu Věrky Markové), co se vlastně stalo...


Tak tedy: 22.10. jsem koníky přepustila z menší pastviny na jejich nejoblíbenější - tu největší, co máme. Začali lítat jak pominutí, vyhazovat, stavět se na zadní. Byl na ně krásný pohled až ... Adík chtěl samozřejmě stačit těm mladším, chvílemi měl všechny 4 nahoře a byl jak na pérkách. Bohužel to v jedné z divokých zatáček nevyšlo - podjel mu zadek a jel po břiše tak, že táhl pravou zadní nataženou za sebou. Lekla jsem se a oprávněně. Vstal, ale nebylo to ono! Měl ohnutou spěnku a táhl ji bolavě za sebou. Později jsem si všimla, že vlastně tahá za sebou celou nohu a když jsem si ho vzala v kroku v kruhovce, bylo jasné, že vlastně nohu neohýbá v hleznu a tahá ji celou, jak dřevěnou. Nejdříve jsem mazala spěnkový kloub, pak tedy hlezno, které měl zpědu oteklé a hřálo. Když jsem ho asi za 3 dny vedla na vodítku a zastavili jsme na louce, jen lehce jsem se mu podívala na zadek. Jak je zvyklý rychle si ho schovat (toto cvičeníčko z horsemanshipu mu jde ze všech nejlíp), uskočil a podklesly mu obě zadní nohy, že se z toho nemohl vyhrabat. Nakonec zase stál, ale očividně byl dost překvapený, zaskočený, chudáček! To mě vedlo k rozhodnutí...


Bohužel na léčení už nejsou finance, dopřát mu klidného usnutí na pastvině a buď pohřbení doma (znáte lidi - za chvíli by mohl mít člověk na krku hygienu s pokutou) nebo odvoz do kafilerie - zase hooodně peněz. Nezbývalo, než se rozhodnout pro to nejhorší.  Aniž jsem na oči viděla a mohla pořádně mluvit, sehnala jsem potřebné tiskopisy a solidního pana majitele toho zařízení (nechci ani to slovo použít), který byl moc chápavý a domluvili jsme se tak, že přijedeme v neděli podvečer a v pondělí v 6 ráno, dokud bude vše čisté (před ostatními zvířaty) půjde Adísek na svou poslední štaci. Jak "náhodné" - v den Památky zesnulých...


V sobotu přijela dcera Verča, aby mě podržela a hlavně - rozhloučit se s kamarádem. V neděli po obědě, však raději odjela dřív než.... To ještě netušila, že jí za 2 hodiny budu do vlaku volat, že Adík zůstal doma!


V neděli 1.11. odpoledne tedy přijeli známí s vozíkem. Dny předtím, jsem s Adulkou nacvičovala nastupování do improvizovaného boxu na louce - vše v pohodě, ale realita byla naprosto odlišná. Kolem vozidla chodil bez problémů, klidný s hlavou sklopenou a oddaný. Jakmile měl nakročit dovnitř, raději by se však zabil. Hodinu jsme se snažili ho co nejšetrněji "přemluvit", ale nešlo to. Přervaná lonžka, urvané ruce čtyř lidí. Po půlhodině mě ujely nervy a s histerákem jsem musela odběhnout za vůz, aby mě neviděl. On ale stejně věděl! Po další půlhodině už jsem to fakt nevydržela, sundala mu ohlávku a pustilo ho zpět za kamarády, kteří do té doby nervózně pobíhali a přihlíželi tomu nechtěnému divadlu.


Adular nás přesvědčil, že tam, kam jsme ho chtěli odvézt, nepatří. Prostě se rozhodl, že u nás dožije ať je to jak je. Od té chvíle mě neustále přesvědčuje o tom, že bylo dobře, co jsem nakonec udělala. Za dva dny popoběhl za senem, také se vyválel v jeho oblíbeném bahně - to bylo poprvé, co jsem z toho měla fakt radost a včera při vykročení do jednoho kopečku, co na pastvině je, dokonce i tu nožku v hlezenním kloubu trochu pokrčil. Stále ji popotahuje za sebou, ale jestli šlo o natržený sval, bude se to dávat dohromady dlouho. Začala jsem dávat od Farnamu MSM Ultra, což pomůže od bolesti i hojení. To jsem měla již dlouho koupené pro případ potřeby a ejhle, jak se hodí. Rozhodli jsme se sundat podkovy a pěkně vystrouhat, až 12.11. přijede kovář Péťa Vladař, prodáme sedlo a necháme Adíska ťapkat po pastvinách, dle jeho uvážení.


Musím říct, že jsme byli naprosto hotoví. 4 dny jsem pořádně nespala (Jarda jakbysmet), v neděli zažívací problémy. Nešlo to jinak, neustále jsem myslela na jeho laskavé korálkově černé oči, na vyjížďky či procházky s ním, pravda, kolikrát poněkud rychlejší, na jeho leknutí se motýla či mochomůrky v trávě právě při nejlepším cvalu, který byl maximálně pohodlný, na jeho usínání ve stoje - pysk a následně celé tělo hroutící se k zemi a jak to v polospánku vyrovnával :-))), jak trpělivě vozil , jako nejspolehlivější koník (když už nebyl Chetty) všechny návštěvy včetně dětí. Prostě zlatíčko, které nám hodně moc důvěřovalo a já se mu teď chtěla takto odměnit.


Nakonec je všechno jinak, je to osud, tak to zůstane. Zde foto z dnešního slunečného rána: 


okoušeme kopec


 

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se