« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Poslední rozloučení s Ádou


ušlechtilý


 


Svůj obrovský smutek musím hned teď vepsat do těchto řádků. Jsem to já, jen já, která rozhodla o bytí či nebytí našeho Adíska. Dlouho nebudu vědět, zda jsem udělala pro něho to nejlepší. Prosím, ať je mi alespoň částečnou omluvou závěr motlitby koně. Právě tu mi připomněl jeden článek v dubnovém Jezdectví, kdy je potřeba, či je vhodné, připravit svému věrnému kamarádovi důstojný odchod. Právě to mě přesvědčilo, nenechat věci dojít tak daleko, aby se k hodně bolavým nohám postupně přidávalo třeba špatné zažívání, smutné oči a vše ostatní. Adíkovy zatím smířené a klidné oči mě dnes také přesvědčily.


 


Po dvou kilometrové procházce předminulý víkend  a po „koupeli“ v rybníku se zdálo, že Adík ožil, jenže večer byl rád, že vůbec došel, dobelhal do stáje. Zvýšila jsem dávky MSM na dvojnásobek, mazali jsme přední pravou Veyxatem + kostivalem + bandážovali, zadní natékající spěnkový kloub kaštanem + bandáž. Zdálo se to být lepší. Jakmile se vysadila analgetika, bylo vše zpět. Adík se smutně belhal za lítajícími kamaráda a pak to většinou vzdal a skončil u kupky sena. Chuť k jídlu mu nechyběla, proto vypadal i tak relativně v pořádku, moc hezky. Jen ty, kariérou plnokrevníka, oddělané nožky! Proto jsem už i předtím vzdala hledání nového domova. Bylo by to především nefér vůči němu a nakonec i vůči případným novým stájníkům.


 


Dnes byl krásný slunečný den, který celý prožil na pastvině v klidu a naprosté pohodě. Tak bych si ten poslední den představovala.


 


Včera večer jsem Adíka pořádně vyčistila, očekávala jsem, že si stejně přes den venku lehne a budu to opakovat. Stalo se, protože často polehával na louce, v blátíčku, protože v boxu se mu nedařilo vstávat. Znovu jsem ho krásně vyčistila, rozčesala dlouhou hřívu i ocas. Proč? Aby mu to v koňském nebi moc slušelo!


 


Po 18. hodině přijel smutný pan veterinář. Kdo by byl v takových chvílích veselý?? Adíska jsem dovedla na kraj pastviny a s ním šli i Bejba s Amigem. Adík dostal poslední mrkvičku, láskyplně se naposledy o mě třel hlavou. Naštěstí šlo vše v naprosté pohodě, bez stresu pro něho a rychle. Po jeho pádu na zem jsem padla i já a do poslední chvíle chovala jeho hlavu. Slova lásky nemohla zastavit slzy, naopak. Jeho silné, velké a dobromyslné srdce bilo ještě dlouho, nekonečně dlouho. Byl to bojovník, jak se patří. Než dotlouklo, ještě jsem mu stačila vyřídit vzkaz od Verči, že ho má moc ráda. Jarda přišel z práce přesně ve chvíli posledního úderu. To bylo v 18:30. Bejba se přišla rozloučit očicháním a odešla. Amigo stále obcházel kolem a nemohl se s ležícím Adíkem smířit. Nešlo mu to do té jeho velké hlavy. On byl kupodivu ten, který ho chtěl zvedat, který pak po něm řehtal ve stáji. Snad zítra ráno, až bude již Adísek naložen a odvezen, pak je teprve vypustím ven, budou již klidnější a nebudou ho na pastvině hledat.


 


Po vyřízení formalit s panem doktorem, jsem s Adíkem setrvala ještě hodně dlouho. Sundala jsem mu naposledy ohlávku, naposledy pohladila každičké místo na hlavě, na krku a dál. Jeho krásné oko, jako černá perla, stále svítilo. Zavřela jsem ho a vyprávěla mu, že už je navždy volný a může běhat, kde se mu líbí a hlavně bez bolestí. Snad mě slyšel a na cestu mu snad posvítila i doma zažatá svíčka.


 


Jen pár vzpomínek na špatné i dobré. Přišel k nám již s pálenými šlachami – ty se po pár letech musely operovat, jeho náchylnost k mokvavým plísním kůže, operace zhoubného nádoru pod ocasem, úraz karpu pravé přední nohy (Bejba ho nakopla) s následným několikerým odsáváním tekutiny, které se podařilo nakonec vyléčit. Dokonce díky Adíkovi mohu říct, že jsem viděla koně zvracet...(no samozřejmě, že ne doslova), prochozené hodiny s pár kolikami, mazání a bandážování natékajících nohou. To jen ten nejmenší výčet zdravotních problémů. Když nám ho Mudra prodával měl jednu jedinou, zato obrovskou pravdu, že je to kůň s velkým charakterem. To Adular tedy byl! Protože, kdyby takový charakter neměl, určitě by nepřežil všechna příkoří, která za svou závodní kariéru zažil – zacházení jak s kusem neživé věci, dokonce i bití. Naší péčí z něho byl bezvadný koník. Pravda občas nečekaně lekavý, ale jinak vzteky snad nikoho nikdy neshodil. S ním jsem zažila ten pověstný vítr ve vlasech, v uších mi jen svištělo. Byl to prostě ostřejší šéfík stádečka s jemným smyslem pro povinnost, s velkým srdcem, nádhernýma očima, dlouhýma nohama a pohodlným krokem. /krátký příběh viz http://www.tbdiamond.cz/oldfriends.htm /


Nejhorší bude, zvyknout si na život bez NĚHO, bez ADULARA – měsíčního kamene!!!


Šťastnou cestu navždy!


Šťastnou cestu do nekonečného výběhu, milý Adísku, nikdy na Tebe nezapomeneme!

Jsou to lži .Adular v žádné řece nestál!Ani nebyl bit.Andy si žil jako v bavlnce. Julie

Sdílená bolest je bolest menší. Tato zpráva opět otevřela všechny rány a smutek, který několik málo měsíců po odchodu mého životního koně prožívám také. Vím, jak celé rodině i přátelům a Adíkovo fanouškům, ke kterým se hrdě hlásím, nyní je a jediným uklidněním pro nás všechny je, že ti naši milovaní ušáčci jsou nyní tam nahoře pospolu, svobodně si pobíhají a povídají o svých lidech, kteří pro ně dělali maximum. Ivo, držte se, jsem s vámi. Marcela

Koňská bytost je energie která neumře která žije energie věčná je k životu naše naděje Smrt není konec, je začátek konec materialismu duchovna počátek Věnováno Adískovi... nikdy na Tebe nezapomenu! počkej tam na nás :-)

Ach ano, je to tak. Ádík už není mezi námi. S tímto rozhodnutím plně souhlasím. Trápil se bolestí a my s ním. Udržovat ho pod různýma práškama a pomocí mastí atd., nemělo smysl a bylo by to i sobecké. Vím, že kdyby mohl mluvit, sám by nás o to poprosil. Když jsem se s ním v pondělí naposledy šmudlala na pastvě a dávala mu poslední polibky a pohlazení, začal do mě strkat silně hlavou. Jakoby říkal : " Tak už jdi a nebreč. Takový je život." Vzpomínám, jak nám ho přivezli. Byl chudáček celý vystrašený. Tlačil se do rohu boxu a já ho konejšila plná slz, protože nám odvezli našeho 1.koníka Derička. Byli jsme oba plni strachu a zmatení. Slíbila jsem mu tehdy, že u nás se bude mít dobře, ať se nebojí. Když jsem viděla, jak je pohublý, až mu koukaly žebra a hřívu má ostříhanou, k tomu to zděšení v očích...měla jsem strach, jak vše dopadne. Pak přišlo pár úrazů a pádů, ale postupem času jsme se naučili a Ádískem pracovat a on nám začal důvěrovat a navzájem jsme si propadli. Jó, byly to starosti, ale i radosti. Když vzpomenu jen na krmení...no to byste museli zažít toho komedianta...co ten dokázal předvádět...Jezdil zubama po okraji boxu, prokopával hrazení, točil se v boxu jak baletka a ta diskotéka, jeho nezapomenutelné podupávání, když jsme mu vyklepli žrádlo do žlabu...no úžasné...prostě Áda... Když jsem měla já nebo mamča splín, nějaké trápení, starost nebo jen prostě blbý den, tak naše kroky vedly vždy do stáje za naším miláčkem. Byl naše vrba, slunce v těch nejtemnějších dnech. Jiskra v jeho oku byla "všelék". Byl naší součástí, naším věrným společníkem a nejlepším přítelem. Patřil do naší rodiny. Dalajláma kdysi řekl:" Dělte se o svou zkušenost. Je to cesta jak dosáhnout nesmrtelnosti." A je to pravda. Ádík nás toho tolik naučil, že v našich srdcích a vzpomínkách bude už navždy s námi. Když jsem mu včera večer zapálila svíčku na cestu a koukala ke hvězdám, byla jsem nešťastná, ale vím, že Ádísek už je šťastný a to je důležité. Úplně ho vidím na nekonečných pastvinách, okolo lány slunečnic a on se tam svobodně prohání a občas, snad, po nás hodí očkem... Tak chci jen říct: " Děkuji za těch krásných 10 let plných štěstí a lásky, které jsi nám dal! Snad jsi u nás našel štěstí. Budeš v našich srdcích navždy uzamčený. Jdi. Jdi a užívej si svůj nový život, který ti po právu patří. Milujeme tě...Sbohem příteli

Sedím tady v práci a tvářím se před kolegyněmi,že se nic neděje,ale koulejí se mi zlzy po tváři.Sice jsem Adíka neznala,ale přece jenom je to zvířátko o kterém musí někdo rozhodnout a určitě jsi rozhodla dobře.Muselo to být velice těžké rozhodnutí a i já se bojím doby-kdy to jednou budeme muset udělat my.Doufám,že je to ještě hodně daleko. Adíku přeji ti nekonečné a krásně stále zelené nebeské pastviny.

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se