« Úvod | Až se vše usadí... »

Dva dny po...


Pomalu, velice pomalu se s tím začínám vyrovnávat. S tím, že s námi už Adík není. Stáj i pastvina jsou bez něho prázdné, chudé, přestože se tam pasou zbylí dva koníci. Ti se snaží, jak mohou, asi aby mi Adíka nahradili a dělali mi jen radost. Zatím se jim to daří.


Včera ráno to tedy nebylo to pravé - když jsem je vypustila ze stáje, běhali jak pominutí, stále volali na Adulku, koukali na tu část pastviny, kde ho večer předtím zanechali "odpočívat". Asi po hodince se zklidnili a konečně se pustili do sena.


V té chvíli jsem zaregistrovala povýšení Bejbinky do stavu vůdcovského, kdy začala Ámoše zuby upozorňovat, jako to dělával Áda, že "nejdřív já a pak teprve ty". Mohla jsem tedy v klidu odejít do práce. Snažila jsem se na domov nemyslet, ale moc to nešlo, oči jsem měla oteklé a každý na mě čučel, co se mi asi stalo... Po návratu z práce mě čekalo maličké překvapení. Oba lotři byli na té velké louce, kde to mají nejraději. Možná se chtěli přesvědčit, jestli tam přeci jen ten Adík někde není. Odstrčili si horní břevno, spodní ponechali, kde je. Po mém příchodu se ke mě přiřítili: "Nevedeš Ádu? Ne? Tak alespoň nějaký pamlsek by nebyl, když jsme takoví šikulové?". Postavili se k dolnímu břevnu, že bych jim ho mohla dát na stranu... , ale to já ne. "Když jste si to přeskočili tam, koukejte si to skočit i zpět!" Ukázala jsem rukou a oni oba synchronně skočili, paráda, to mi udělali velkou radost!


Kolegyně se mě v práci ptala, jak je. Řekla jednu věc a já si uvědomila, že má pravdu. Říkala, že ona si také při ztrátě svých pejsků, které při nemoci nechala uspat, vždy po dvou dnech vlastně oddychla. Že to mají za sebou a netrápí se ani zvířátko, ani jeho páníček. Něco na tom je. Spadla mě ze srdce taková tíha, či co.


Dnes jsem se tedy po návratu domů přinutila zkusit zase trochu popracovat s koníky, kteří dlouho, dost dlouho zaháleli. Říkala jsem si, že to bude asi rodeo. Vzala jsem si je do kruhovky oba najednou. A zase milé překvapení - na památku Adíka, šlapali jako hodinky - krok, klus, cval (jen občas nějaké to vybočení), přes kavaletky, vcelku i obraty bez karambolů. V pauze se chodili šmudlat. Pohoda. Brala jsem to opravdu jako pozdrav tam nahoru...


Od koní musím odskočit k pesanům. V den odchodu Adulky začala šíleně kulhat Zuzanka na nožku, kterou měla jako 3 měsíční štěňátko operovanou. Ani se nadala vzít do náruče a včera zůstala spát v kuchyni, ani nešla s námi nahoru do ložnice (nedala se prostě ani odnést - bolestí kvičela či i pak vrčela!) . Říkala jsem si: "To né! Přeci se nám tu všichni nesesypou!" Od úterka jsem tedy MSM začala dávat místo Adíkovi Zuze, také jí svítím lečivým světlem Bioptronu na kloub, dnes už byla na delší procházce a teď se mnou vyšla do patra k PC. Takže snad se zase zlepší babuša jedna 13 letá!!!


Jinak všem, kteří nějakým způsobem projevili účast na naší velké ztrátě, ztrátě přítele, moc a moc děkuji!!! V takových chvílích je pochopení druhých k nezaplacení.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se