« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Veronika hlídala


Rozhodli jsme se, že si asi po 4 letech uděláme dovolenou. Takovou dlouhou, třídenní! Jak člověkové s domácími mazlíčky mohou jinak, že?! Nebýt však ochoty naší Verči, která si vzala dovolenou, aby nám ty naše čvernožce pohlídala, nejeli jsme zase nikam. Cesta do rakouské oblasti Solných jezer (u nás bychom řekli do Nízkých Alp) byla naplánována na pátek 21.5. až neděli 23.5.2010. Ve čtvrtek v 17 hodin dorazila naše dcera vlakem. Po příjezdu se přivítala se všemi zvířátky. Nejvíc nadšeně ji vítal Zorro, který skoro radostí učůrával. Jelikož Nika očekávala na sobotu a neděli návštěvu, která se chtěla svézt na koni, musela jsem jí ukázat, jak sedlat Amiga jeho bezkostrovým sedlem.


Verča si tedy zopakovala základy práce ze země, obě oči s Amim. Nejdřív měl plno keců, odmlouval, ale nakonec ji jako současnou šéfku přijal. Po osedlání jsem se nesměla zeptala, zda si na něho sedne, abychom viděli reakce. Tak prý jo, ale jen sedne. Když už na něm seděla, povídám: „Tak si ho pobídni, alespoň do kroku.“ No a Ami fungoval, chvilku se přetahovali, kdo že bude určovat směr pohybu, ale pak bylo vše OK. Když Verča zjistila, na jakou pidi pobídku zastavuje a pidipidi pobídku couvá, odvážila se i do klusu a zjistila, že je pohodlný a je to pohoda. Bohužel mě nanapadlo vzít s sebou foťák, bééé!


My jsme v pátek v 7 ráno vyjížděli směr Linz. Nika si během dne zopákla práci ze země jak s Amim tak s Baby. Samozřejmě se postarala o vše kolem zvířat a musím konstatovat, že po všechny dny perfektně a bez problémů. Myslím, tedy vím, že si to tu pěkně užívala a zavzpomínala na doby minulé, které jí asi taky trochu chybí.


parádní panorama 


Zatím, co jsme se, ne sice za ideálního počasí, ale alespoň tak, kochali krásami Salzburgu a především pak horských štítů, velkých jezer, klasických rakouských horských chalup a výborným jídlem, doma vše probíhalo v pohodě.


s Natalkou


Verči kolegyně s dcerou se na Amigovi povozili. Natálka asi 5 koleček a její mamka jen 2.


s Lenkou


Ne že by nechtěla víc, ale Verča musela Amiho poněkud vychovat, neb jí při vodění štípnul do ruky. Proto musela Lenka rychle dolů a došlo k vysvětlování, kdo že je tu pánem. Ami to pochopil!


Nelze nezmínit náš nedělní výstup na Schafberg 1762 m n.m. z městečka St. Wolfgang 578 m n.m. Dle chabého rakouského značení turistických cest nás čekala cesta na 3,5 hodiny. My ji nakonec zvládli za 4. To jde, ne? Kousek nad městečkem se nám otevřel pohled na nádhernou louku s usedlostí zcela jistě s koníky. Tam by se nám tedy taky líbilo!


pro nás jak stvořené


Asi po víc jak hodině výšlapu po lesní cestě, tato skončila a další značení bylo lesním krpálem přes šutry, zurčící prameny, klouzavé listí a dřevo po většinu času pěkně po čtyřech. Jak jsem zmínila, značení téměř žádné. Drželi jsme se směru „nahoru“ a jedna srnka nás dovedla k jezírku Monichsee, které bylo na rozcestí před vrcholem. To jsme se ještě domnívali, že ten štít, co jsme viděli zdola, nějak obejdeme. Ale ono ne! „Turistická“ cesta nás zavedla právě pod něj a museli jsme absolvovat trasu ve skalní stěně, jak přihodně zvané Watterloch.


stěna Watterloch


Vpravo uprostřed zeleně Jarda, zatím v pohodě. Uprostřed stěny ten žlábek je ta cestička s lanem a nad suchým stromem je ten převis a dál vlevo nahoru po holé skále...



Asi má název něco společného s vodou, ale mě to spíš asociovalo Watterloo a známou bitvu... Bitva to byla, o život. Maximálně na šířku chodidla vysekané schůdky, ocelová lana ve stěně, někde zcela vytržená, pak cestička asi 50 cm široká – vpravo stěna, vlevo nic. Chvíli jsme fakt šli jen po převisu. Jak jsem přemýšlela, že jednou špatně šlápnout a bude to naposledy, musela jsem si v jednom pidi výklenku sednout a rozdýchat to. Myslela jsem si, že se od té stěny už neodlepím, ale Jarda přesto, že vždy trpěl závratěmi, byl tentokrát ten silnější a podpořil mě a vše dobře dopadlo! Překrásné výhledy však za to stály.


pohled na Mondsee


Po svačince ve skoro 1800 metrech a prohlídce širokého okolí jsme sedli do mašinky zubačky a jeli 45 minut dolů do městečka. Převlékli jsme propocené oblečení a vyrazili. Za 3 hoďky už jsme byli doma. Všichni nás vesele přivítali a my byli moc rádi, že jsme se vrátili celí. V pondělí se od rána ukazovalo, že bude krásný den. Veroničin šéf byl hodný, dal jí o 2 dny delší dovču a její přítel také neprotestoval, tak u nás mohla zůstat a společně jsme si užívali – lenošení, opalování, procházku s pejsky, srandičky s koníky a bylo nám fajn. Z tohoto dne pár fotek:


Já chci taky na deku... 


opalovačka


 


čekající hafani


 


fofrem k paničce


 


krásné hlavičky


V úterý v poledne Verča odjela, po ní jsme poslali do Rokycan malinké dárečky a slíbili si, že podobnou akci někdy zopakujeme.

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se