« Úvod | VELKÉ ZMĚNY »

Amigo je fuč


Den "D" nastal. 21. listopad se měl stát posledním dnem Amiho u nás. Nevěděli jsme, zda si ho Moraváci opravdu odvezou, jak dopadne vyzkoušení si jízdy na něm atd. Proto píšu "měl" - nakonec i byl.


Ami portrét


Ráno vše při starém, v zajetých kolejích. Když však Jarek prohlásil, že si Amíška vezme ještě naposledy do kruhovky, už jsem to "nerozchodila" a řvala jak želva. Já jsem raději šla ještě umýt sedlo, připravit vodítka a ohlávku, co jsme mu dávali s sebou, včetně pytle granulí a vitamíny. Mezitím se na něm Jarek i naposledy svezl bez sedla. Já jsem si říkala, že se svezu, až budu ukazovat zájemcům, jak je naučený. Čistit koníky jsme nemuseli, protože to včera zvládla sousedka Míša, když jsme byli u sestry a švagra slavit jeho 60.


Amigův nový výběh Tady bude Ami běhat.


Původně jsem si já i nový majitel mysleli, že jejich sjednaný dopravce veze kobylku do Čech a zpět pojedou prázdní a bude tedy na něco čas. O to víc mě překvapil telefonát před půl dvanáctou, že mají naloženého prvního koníka a vyrážejí k nám, a to od Písku. Upřesnila jsem jim tedy cestu a čekali jsme. Byli jsme oba, já možná, no určitě hrozně moc nervozní. Šla jsem raději už ven, že připravím do kruhovky sedlo, uzdečku a v tom, po 12. hodině, telefon, že už stojí ve Svinech na návsi... Pak šlo vše ráz na ráz (takže žádné poslední foto... :-(((  ). Dovedla jsem je s autem zezadu k louce. Ta dvouletá kobylka byla klidňoučká.


Amigův nový pán v nových boxech Tady mu páníček přichystal spaní.


První co bylo, že když pan přepravce vyrukoval se svým bílým pudlem na naši pastvinu, že se Ami rozhodl, dost nevybíravě, tohoto nezvaného hosta vyhostit. Bylo mi jasné, že k žádné zkušební jízdě nedojde. Byla jsem kvůli tomu dost naštvaná, protože jsem hlavně já chtěla vidět nového majitele, jak dokáže zacházet s pomůckami atd. Jenže ti sympatičtí lidičkové byli tak nešťastní, když viděli, že by třeba mohla nastat situace a Amiho si neodvezli, že jsem nakonec povolila. Ujistili mě, že se u nich bude mít Amigo s novým kamarádem Cappucinem moc dobře, že jsou do něho od první chvíle zamilovaní a že je to přesně koník, kterého si vysnili.


Amigovo nové okolí Okolí


Fofrovali jsme tedy předat jeho vybavení (i sedlo a uzdečku) a vyřídit papírové záležitosti. Přitom se překotně hovořilo o všem možném. Ještě že jsem jim před pár dny poslala "Ami manuál" pro začátky s naším přítelem (asi 3 stránkový!). Tento, doplněný ještě dnes o nějaké maličkosti, jsem jim i vytiskla a předala s ostatními doklady.


Poté jsme všichni vyrazili k autu. Já musela do druhého oplůtku, kam se mezi tím koňové přemístili. Ami za mnou celou cestu ukázkově klusal, zastavil bez caviků. Z ohrady vykročil bez zaváhání i bez těch dvou. Zarazil se, až když spatřil auto a asi hlavně toho bílého psa. Když hafíka zavřeli do auta, Ami zjistil, že je ve vleku kobylka, na kterou byl zvědavý. Vypadalo to, že se naloží hned napoprvé, kdyby... Kdyby ti "zkušení přepravci" nezačali halekat zezadu: "Tak jdi, no jdi, hej" a nepřidali k tomu nějaké posuňky. Vytáhl mě zpět. Říkala jsem, ať mi u jeho zadku nikdo nic nedělá. Tak podruhé... a zase si museli oni přiložit polínko... už jsem zařvala: "Kur...!, Co jsem říkala!" Konečně pochopili, že mi do toho nemají mluvit. Normálně jsem šla ven, vyslala Amiho v pohodě na kruh směrem do přepravníku, kde to tedy pak ještě Jarek jistil s mrkvičkou. Ami nastoupil během 20 vteřin. Jeho obrovská pr... vypadala vedle té mladé kobylky ještě mnohem větší. Měl to na šířku akorát, ale zase na druhou stranu - neměl šanci ve vleku padnout :-))). Šla jsem ho tedy dopředu uvázat, pověsila jsem jim tam síť se senem, naposledy pohladila, dala pusu na cestu a pak už jsem moc na cestu neviděla. Proč? To snad nemusím vysvětlovat. Ještě jsme si stihli s "novou rodinou" potykat - Pavel a Janka, zamávat té naší prdelce a bylo hotovo. Ami jen otočil naším směrem uši, po očku mrkl a v klidu se odvážel.


Amigův nový kamarád fjord Cappucino s dcerkou Pavla Cappucino s Pavlovou dcerkou


Představte si, jede do vesničky Střítež u Hranic na Moravě. Z vesničky je Jarkova babička a ve vedlejší má hrob Jarkův táta. Máme zase o důvod víc k návštěvě těchto míst :-)) Jo, a Ami se vlastně vrací do svého rodného kraje, neboť se narodil ve Frýdku Místku. Ale jemu je to asi srdečně jedno...


Dali jsme si trochu "slané" kávy (to ty slzy) s bábovkou. Podle známé pohádkové písničky: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání. Dělání, dělání je lék." jsme se asi ve dvě pustili do stavby koňského přístřešku. Končili jsme až za svitu halogenky po 17. hodině. A zde je výsledek.


přístřešek - stavba započala


Zatím stále netrpělivě očekáváme zprávu, jak dojeli. Jistě teď mají spoustu starostí se seznamováním atd. , tak jim volat nebudu. Zítra snad budeme vědět.


Bolí nás po té stavbě tělo a z jiné stránky i duše, tak zalezeme do postýlek...


Teď, po 20. hodině, nám přišel telefonát z Moravy. Cestu zvládli bez problémů, na místo se dovezli už spolu s Capučem (on se také stěhoval z jiné stáje). V pohodě vycouvali a poslušně oba šli do svých nových boxíků. Mají tam nastláno slámou a tak prý Ami nevěděl do čeho se má pustit dřív seno nebo sláma? :-)) Přišel se na ně podívat celý uvítací výbor lidiček a dětiček z okolí. Kluci koňovití prý se očichali a od první chvíle jsou kámoši. Tak hodně štěstí kluci!

Moooooc mu přeju hodné lidi,at ho mají hrozně rádi a at si na vás Ami nevzpomene.To myslím v dobrém samozřejmě.

přidat komentář

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se