14.05.2009 14:40:51

Výběr z pádů

a to jen těch nej...

Správný koňák prý je na zemi jako doma. Mě se to tedy moc nezamlouvá, ve spojitosti s pády s koně, ale některé z nich Vám přiblížím. Datovat je nijak nebudu, protože, snad kromě jednoho, není možno si to pamatovat (také už mám věk na sklerózu, ne?).


BABY - z té se padalo dost často, někdy méně, jindy hodně tvrdě. Vzpomínám si na Danu, která se s ní snažila cosi na jízdárně. Při nacválání na levou ruku bylo vše o.k., ale na pravou se o to pokoušela asi 3x. Po třetím pádu už to vzdala, neboť odřená tvář a brýle podivně šikmo nasazené mluvily za vše.


V roce 2006 se u nás na chvíli mihnul Jindra z Plzně. Údajně skvělý jezdec, že se učil ve stájích svého otce. K nám přišel, že se chtěl něco naučit z hosemanshipu v době Bořánkových kurzů. Nějak ale pak přestal chodit... čert ví ten správný důvod. No, ale chci říct, že to byl také jeden z těch, co nedbají rad, nenechají Bejbě volnou otěž a v případě krize lehce stahují, pohrávají si s otěží. A přeci si nebude brát na vyjížďku přilbu a rukavice?! Budiž, byl dospělý, co s ním...  Jeli jsme ve složení Jindra-Baby, Eva-Áda, já-Chetty (byla jsem nejlehčí, takže pro dědka unesitelná). V lese to celkem šlo, ale na poli se Jindra s bábou trochu hádal a dole u louky už jsem nestačila dávat a vysvětlovat povely, co dělat. Musela jsem dávat pozor i na Ádu s Evou, protože z toho začal být nervní a jak by šel Aďas, sbalil by to i dědek. Na konci louky, před cestou na cvičák to už Jindra nezvládl, Bejba naskočila ne do cvalu, ale rovnou do trisku a davaj po dalším poli nahoru, tam přeskočili 2 příkopy. Snad Jindra zaslechl můj řev: "Ber jí na kruh, na kruh!" a tak jsme jen zdáli pozorovali, jako to na poli krosí do kruhu. Nám ostatním nezbývalo, než jít od toho dění pryč - k lesu na cvičák. Najednou se Jindra řítil zpět po poli, mávala jsem, ať to vezme proti lesu a tak snad zastaví, ale kdepak. Bejba nás neviděla a stočila to směrem nejkratší cesty k domovu jak jsme přišli. My jsme sice s Evíno nataženým hýžďovým svalem - jak se snažila Ádu zasednout - a s trochou nervozity dokončili vyjížďku. Když jsme přijížděli k domovu, Baby se už pásla na louce, dali jsme k ní kluky. Po Jindrovi už nebylo ani vidu ani slechu. Jarda říkal, že měl pořádné boule na hlavě a skalpovaná bříška prstů na rukou. Že prý ho Bejba vyklopila hned na kraji loučky u potůčku a hned se k němu vrátila a čekala a dívala se, co že to na té zemi dělá... Domů došli už na ruce v naprosté pohodě, jakoby nic.


ÁDA - Na to, že Áda nemá ve zvyku vyhazovat, to bylo také záživné. To jsme takle jeli, tuším že ve složení Terča-Áda, Verča-Chetty, já se Zuzankou pěšky, původně navštívit Jéňu a jeho kobylky. Brali jsme to Loužkem, kolem řeky, směr Rokycany. Na louce jsme objevili pár překážek, ani nevím čí. To nic nemění na tom, že jsem říkala Terče, ať si ten malý kolmák skočí. Náš věrný průvodce Zuzka zatím odpočívala v trávě. Jak Terča najížděla na překážku, Zuza se zvedla, Áda se lekl, uskočil (to on uměl skvěle být najednou o 2 m někde bokem) a Terezka na zemi. Jenže se jí moc vstávat nechtělo. Já byla u Terči, Verča zatím s Chettym cuttingovali Ádu. Podařilo se a já pak na něm jela domů. Ještě, že už vymoženost mobilu dorazila do naší rodiny. Zavolala jsem Járovi, tan vzal naší Feldu a dokodrcal se s ní na louku. Terezku jsme naložili, do nemocnice - jak jinak - nechtěla. Odvezli jsme jí do Hrádku a k rodičům s Járou odnesli na židličce z rukou. Musím říct, že ač Terezka - málá ale šikovná, jak jsme jí říkali, se docela do 2. patra pronesla :-) Druhý den jsme se dozvěděli, že má pohmožděný kyčel a že jí na RTG zjistili dokonce nějakou starou zlomeninu, či co.


Jednou zase jsem něco měla učit Evču na Ádovi na lonži. Říkám jí, je v pohodě, jen na lonži při nacválávání, jak se mu nechce, občas vyhodí nebo tak podivně uskočí. Prý jasně v pohodě...Ale stalo se - nacválání, uskočení, Eva na zemi - vyražený dech, zvedat se taky nechtěla. Jak trpí na páteř a vůbec klouby (kolena, kotníky jí vždy po slezení s koně zůstávaly zaseknuté v prošlápnutí a byl na ní, než to povolilo docela dobrý pohled :-))) , tak nakonec taky skončila v nemocnici na pozorování. Druhý den jsem za ní jela a mj. jí nesla Delisu, ta jí přeci zvedne náladu... , ale ona směla jen piškoty. Chudinka! Pád, kromě blbosti :-))), snad žádné následky nezanechal.


V den oslavy Járových 18. narozenin, tj. 10.6. 2001 (pokud jsem to dobře spočítala), jsem vyslala Verču s Ádou na vyjížďku do lesa. Protože se mi zdálo, že nějak nejdou, šla jsem jim naproti. Verča ho vedla, že nějak zlobil, tak raději slezla. Řekla jsem, a dodnes si to vyčítám, tak když už jsem tu tak si nasedni a domu to už dojedete, to bylo tak 600 m. Jenže - Adíska z nějakého důvodu chytl jeho zdrhací rapl, který se musel odchytit otěžemi ještě než na to vůbec pomyslel, Verča v tom nebyla sběhlá a už se řítili mezi stromy směr domů. Verča pak vyprávěla, jak už viděla, že se řítí k příkopu pod lesem a chtěla ho stočit stranou po cesticče. To se stalo osudným - Áda se stromu vyhnul, ale Verči rameno ne. Byla sejmuta. Když jsem k ní doběhla, hlavou (naštěstí v přilbě) ležela vedle pařezu, ucho a pusu plnou jehličí a naříkala. Jít nemohla, neboť se mi poroučela. Zanechala jsem jí osudu a rychle jsem letěla pro kolečko. Největší starost však měla o koně, jestli se mu něco nestalo, ten se však v klidu pásl u sousedovic zahrady. Verču jsem s velkými těžkostmi naložila a jeli jsme domů. Všichni se divili, no co že si to hrajeme. Nehráli - měla vykloubené rameno. Ještě že moje neteř Marcelka nepila neb v jiném stavu byla a mohla řídit. Ani Vám nebudu popisovat, co s Verčou prováděli - jak se "hází" rameno zpět. Evidentně nic příjemného. Od té doby to není ono a to nejen fyzicky (při změně počasí, či námaze rameno bolí) ale bohužel i psychicky. A za to můžu já, ach jo!


Co si zatím z historie na Západě vzpomínám, mohlo by to být vše. O pádech na Jihu najdete v dalším článku v příslušné rubrice.

(více)

14.05.2009 14:26:50

Už z hor znííí zvon ...

Z cyklu "Neschválené vycházky"

Jedna zimní neděle poledne, krásně nasněženo a já právě vzala 3 koně z ohrady. Vedla jsem dědka, Adís a Bejba šli na volno. Najednou k nám dolehl zvuk poledního zvonění, pravda, ne z hor ale z rokycanského kostela. Nějak se to ořům nelíbilo a tradá. Bláhově jsem si myslela za prvé, že zahnou do dokořán otevřených vrat našeho dvora a za druhé, že toho Chettyho udržím i na uježděném sněhu. Nestalo se ani jedno, zato jsem za ním chvilku bruslila a když jsem pochopila, že to nemá smysl, pustila jsem vodítko.


Tak jsem se zase jednou proběhla. Koně běželi směrem do vsi, říkala jsem si, že maximálně přeběhnou silnici Rokycany-Hrádek a skončí u potoka, kam jsme často chodívali. Opět omyl. Když jsem udýchaná dorazila k silnici, připadal jsem si jak v pohádce Princ Ba-ja-ja, jen stopy od koní nebyly stříbrné ale sněhové na černém asfaltu a směřovaly, bože, do Rokycany. Silnice zde není moc přehledná, tak jsem opět viděla živé scény z filmu Zaříkávač koní. Naštěstí v nedělo v poledne nic moc nejezdí! A ještě jednou naštěstí - z Rokycan šli za svými koňmi Anička s kamarádkou a svým briardem. Protože to jsou staří koňáci, neváhali se našim šílencům postavit do cesty v té nejhorší zatáčce. Odchyt se podařil. Když jsem dobíhala do zátočiny už jsem je viděla, jak je vedou a hroooooozně jsem si oddychla.


Díky kamarádům jsme byli zase na chvíli z malérů venku. A jak málo stačí, že...?

(více)

14.05.2009 13:54:43

Jak nás Baby doběhla

Z cyklu "Neschválené vycházky"

Bylo nebylo ....


Jednoho krásného dne o jarních prázdninách jsem se rozplývala krásou, když má kamarádka Lucka viděla ,,naše" krásné koně ..


Ráno jsme začaly jako každé jiné, vykydat,s eno,a td. Po ,,práci" jsme vyčistili koníčky a rozhodly jsme se, že je vezmeme na procházku..


Nevěděla jsme co s Baby, protože Lucka byla začátečník a koní se ještě trošku bála ,a tak jsem ji (myšleno Bejbu) odvedla na louku, aby kdyby náhodou se něco stalo nebyl průšvih (to jsem ještě ani netušila, že Babynka na nás chystá překvapení...). Zavřela jsem za sebou ohradník a šlo se... Byla to krásná procházka. Když už jsme se vraceli, sem tam jsem slyšela nějaké zvuky, povídám : ,,Luci , slyšíš to taky? " A ona že nic nesyší... Když řekla že nic neslyšela, šly jsme dál. Chvilku byl klid, ale najednou jako by se ty zvuky blížily k nám... Áda začal být trošku nervózní,otočila jsem se, ale nic za námi nebylo, pohladila jsem ho a šlo se dál. Po pár krocích už ty zvuky byly docela blízko, Lucka už je taky slyšela, ale už to nebylo jen takové to praskání, najednou už do toho byl slyšet i dusot jako by se za námi hnalo nějaké divoké zvíře... Otočím se a nic. Otočím se znovu a co nevidím. Řítila se na nás rozjařená Babyna...!! Honem jsem dala Ádu Lucce a Babynce se postavila do cesty. Když jsem ji chytla, vypadala šťastně, vyběhaně, měla takový spokojený šibalský pohled (jakoby se na nás smála a říkala: ,,to jsem tě doběhla viď.."). Po ,,dopadení" Babynky jsme pokračovali domů. Hodně jsme se divily, kde se za námi vzala, vždyť jsem ji nechala v ohradě. Když jsme procházeli okolo louky a viděli zrušený kus ohradníku, hned nám bylo všechno jasné... Po návratu domů, jsme zavřeli  koně do boxů. Ani jsme jim nestihly vyčistit kopyta, když policie sháněla Ivu. Jdu tam a policajtovi vysvětluji, že Iva není doma. A on na mě, že má hlášení, že na louce pod Kotlem běhá šedivej kůň a jestli nám neutekl ... hned mi to seplo (což byl docela zázrak, protože to mně se moc často nestává - soused od lesa opět zapracoval!) a tak mu povídám, nám ale žádný kůň neutekl, my máme jenom tři a všichni jsou tady, máme grošovanou kobylku, ale ta nám rozhodně neutekla, to musí být jiný kůň. A on se mě ptal, jestli jsem si jistá že dnes dopoledne nebyl náš kůň pod Kotlem. Tak jsem mu vysvětlila, že jsme tam byli na procházce, ale žádný kůň nám neutekl, že byla Babyna jenom chvilku na volno, ale celou dobu s námi ... Chvíli na mě koukal jak na blázna, ale nakonec mě to, jak se říká, sežral i s drobkama a všechno dobře dopadlo...

(více)

14.05.2009 09:24:04

Horsemanship I. a II. 2006

... u nás doma se děly věci...

Jak jsem již uvedla v článku Koňské životopisy jednou v zimě jsem si v pražském Dance and Jump sedla v knihovně na kávu a přitom náhodou objevila knihu Václava Bořánka Horsemanship přirozené jezdectví. To se mě i našim koníkům stalo osudné ( doufám v tom dobrém slova smyslu). Na jejím konci byl kontakt na jeho web. Napsala jsem panu Bořánkovi dotaz, co bychom museli splňovat pro uspořádání kurzu, jaké mít zázemí (protože kruhovku jsme neměli) a za kolik by to bylo atd. a že když by to bylo možné, že možná bychom chtěli třeba v květnu něco podniknout. Dostalo se mi docela rychlé a jasné odpovědi – 13.5. vyhovuje? A tak slovo dalo slovo a 13.5.2006 se u nás na pronajaté louce konal kurz I. za účasti asi 25 osob a našich 3 koní.


Tomu však 22.4. předcházela akce Jarní úklid, kterého se účastnili kromě mě a Jardy, Lenka (s teriérem Šotkem), Terča, Eva, Jana, Sandra, Dáda, teď nevím asi i Píďa (na kurzu byla určitě :-) ).  Vše jsem umyli, vyčistili, nablýskali, novou nástěnku vytvořili a také na louce postavili 16 metrovou kruhovku z ohradníkových tyčí a pásky. S dílem jsme byli velice spokojeni a věřili jsme, že neuděláme ostudu. Užili jsme si i spoustu legrace, byla super nálada – škoda, že se z fotek dochoval jen „sestřih“, který jsme měli na nástěnce a já ho teď ofotila – najdete v galerii Historie v z.Č. Na PC jsem vytvořila pozvánky s programem dle Bořánkových webovek a roznesla ho po všech známých koňácích v okolí a přihlásili se nám lidé i od Plzně. Po přijetí závazných přihlášek jsem nechala u známého řezníka uvařit obr množství guláše, nakoupil se chléb, tatranky, minerálky.


V den D jsme plni očekávání vstávali brzo, abychom do příjezdu „žáků“ i pana Bořánka všechno zvládli nachystat. Počasí nám přálo, proto jsme si „přijímací“ kancelář vybudovali před vchodem do domu. To už pomáhala i Verča. Na pana „učitele“ jsme čekali asi hodinu, protože někde zabloudil, či co. Úvodní část kurzu, do oběda – se konala v našem obýváku – ještě že byl velký! Jednalo se o seznámení s horsemanshipem, proč a jak vše funguje. Poutavé a zajímavé povídání odpovídalo již mnou přečtené knize a tak jsem mohla poslouchat jedním uchem a jednou rukou míchat ohřívaný gulášek. Po zodpovězení dotazů, nezbytné kuřácké a obědové pauze jsme vyrazili na louku, kde jsme mohli celé odpoledne sledovat jak práci odborníka, tak pokusy o práci pod jeho vedením. Bylo to moc krásné, zajímavé, prostě poučné a úžasné a většina z účastníků si nutně odnesla domů to, co potřebovala – pochopení základů přirozené komunikace člověka s koněm.


Bylo až neuvěřitelné, jak se např. Bejba proměnila a chodila na vyjížďkách spokojeně na zahozené otěži, skákala přes přírodní překážky v lese bez nějakého tahání se o otěže. Dá se říct, že jsme pilně cvičili a na to konto jsme si na srpen zamluvili kurz II. – vyšlo to na 5.8. Opět jsme zabezpečili občerstvení – velké plněné bagety, oplatky, pití. Tentokrát už asi jen pro 15 osob, protože ne všem se člověk zavděčí – ne všem se posledně líbilo a dokázalo vše pochopit...


Tentokrát jsme teorii situovali na zahradu k a pod pergolu. I když nám chvílemi v průběhu celého dne poprchávalo, vůbec to nevadilo. Vašík (to jsme si dovolila této autoritě nabídnout tykačku – jsme totiž stejně mladí :-) ) si přivezl s sebou p. Nepustila, sedláře i s novým westernovým sedlem na vyzkoušení. Jo, krásná práce, ale kde na ní vzít... Také měl již nově vydanou knihu Zaříkávači koní, kterou jsem si koupila a nechala autorem podepsat. Teoretická část sestávala z krátkého zopakování a zodpovídání dotazů. Větší část se odehrávala v kruhovce, kde jsme více prakticky zkoušeli nové věci a bylo kontrolováno, jak jsme zvládli cvičení od prvního kurzu. Dokonce již jsme zkoušeli rytmus v sedle. To jsem fakt vůbec nechápala, co po mě Vašík chce. Pak si vzal Bejbu pod sedlo sám (museli jsme ho dost ukecávat) a ukázal, jak se dá správně pobízet a co to dělá. Pochopit jsem to ale pochopila až na individuálním kurzu o 2 roky později :-))) Jen neradi jsme se s Vaškem loučili.


Doufám, že to mnohým otevřelo oči a pomohlo to jim a hlavně jejich koníkům.


To se také Bejba stala poprvé webovou hvězdou  - Vašík napsal: 5. srpna 2006
Dnes proběhl kurz HORSEMANSHIP II v Kamenném Újezdě u Plzně. Bylo asi 15 lidí, všichni natěšení a pracovití. Musím říci, že se mi to moc líbilo. Je to moc fajn cítit, že všechno to moje snažení i přes všechny problémy a komplikace toho dne (dnes mám pro změnu zánět středního ucha), nevyznějí naprázdno. Že si  všichni ti lidé něco odnesli domů a již zítra začnou experimentovat se svými koňmi.
Je hezké vidět, jak kobylka se kterou se pracovalo minule - změnila za měsíc výraz v očích. Předtím naprdlá stará čarodějnice - dnes spíše lehce nedůvěřivé děťátko. Udělali velký kus práce. Díky za to.


 


Tak začala naše cesta neustálého snažení o přiblížení se koňskému myšlení a jazyku těla. Díky všem zúčastněným a pomocníkům v nouzi a hlavně skvělému Vaškovi Bořánkovi, který má neskonalou trpělivost s neustálým vysvětlováním stejných věcí těm zoufalcům – to jako nám...


 


Bohužel, CD s fotkami z té doby nemohu otevřít, takže nic...


O dalším působení Bořánkovic rodinky na naší se zmíním v článku, který bude patřit už skoro do současnosti – hledejte v roce 2008.


 

(více)

14.05.2009 08:00:52

Akce Jiskřičky 2005 a 6

... trocha poučení i zábavy.

Už nevím, kdy to přesně bylo, která léta, ale tak nějak a vždy kolem dne dětí. Jednou přivedla svůj oddíl Terezka se svými instruktorkami a jednou s dětmi přišly 2 paní učitelky. Hned v úvodu musím říct, že holky měly děti lépe zvládnuté i s větším respektem, než paní učitelky! Po té druhé návštěvě - po svačině, jsme pak museli uklízet zahradu i něco na louce. Nevím, jak je to možné, ale děti vůbec nenapadne, že odhazování papírů apod. je něco nepatřičného. Že by příklad dospělců?! Je to smutné... No ale krátce k samotné akci.


Přijeli vláčkem - místní Mirošovkou. Při příchodu se děti hned hrnuly do stájí i ke koním. Hned na začátku jsme jim tedy museli vysvětli pravidla chování kolem koní. Pak si stáje již ve větším klidu prohlédly, zjistily, co je vše potřeba na krmení a úklid, čistění koní. Ven jsme vyvedli dědka a na něm se "naučili" hlavní části těla. Měli jsme připravenu i výstroj - některé děti něco znaly, jiné hádaly a společně jsme vše zvládli pojmenovat. Po svačině, v jejímž průběhu se malí zvídavci mohli proběhnout jsme nasedlali Chettyho a Ádu (Bejbu jsem si v té době netroufala dát pod děti!) a šli jsme na louku. Tam se děti rozdělily do dvou skupin, kdo chtěl bílého koně, kdo hnědého. S každým jsme udělali asi 3 velká kolečka a zase další... Snad se to dětičkám líbilo a měly chvíli o čem povídat. Na zpáteční cestu do Hrádku se s doprovodem vydali pěšky přes les a jistě spokojeně zakončili tento den.


(Bohužel - fotky nejsou)

(více)

13.05.2009 07:16:41

Vyjížďka za kopec 2004

aneb Jak jsme vyděsili Hrádečáky ...

Pro změnu, abychom stále nejezdili jen do našich hlubokých lesů, jedno letní odpoledne jsme se vypravili na kávičku ke známým, kteří bydleli na skoro samotě za kopcem pod léčebnou Janov. Jeli jsme v dobré náladě v obsazení: Terča – Bejbina, Jana – Chetty, já – Adís.


Nechtělo se nám objíždět městečko Hrádek po polích a lesích, abychom se dostali do cíle, takže jsme to vzali od hrádeckého cvičáku rovnou nahoru po hlavní hrádecké „třídě“, pěkně po chodníku. Naštěstí nikdo moc nechodil a vše bylo v pohodě. Pak jsme skrz řadovou zástavbu projeli do lesíka pod letním kinem. Tam jsme mohli po cestičce klusat. Áda, jak bývá jeho zvykem, zakopl – tentokrát víc, než obvykle, klepl čelistí o zem, ale nespadli jsme. Já seskočila, abych ho omrkla – docela dost mu valila krev z pysku – blbounek si to prokousl. Trochu jsem mu to čistým kapesníkem vyčistila a naštěstí, má asi dobrou srážlivost, to za chvíli neteklo. Jen byl on i já zapatlaný od krve. Za chvilku, jen jsme přejeli malou louku a pole, jsme byli na kýženém místě. Pes Karel ohlásil naší návštěvu. Milka nám otevřela malou oddělenou zahradu, kde jsme koníky odsedlali a nechali je tam, v uzavřeném prostoru, pást. My jsme místním hospodářům zrevidovali jejich chov koziček a oveček a šli jsme do dvora za dům, kde jsme pod pergolu dostali čaj či kávu. Povídáme, povídáme a Míra řekl, že půjde zkontrolovat koně, protože jsme je ztratili z dohledu. Přišel zpět s tím, že se spokojeně pasou na jetelině u vodárny – ta jejich zahrada totiž byla spojena s oploceným pozemkem kolem místní vodárny (Milka u vodáren pracovala...). Dál jsme popíjeli a povídali, když jsem najednou zahlédla cválajího jednoho, druhého i třetího koně – frnk a byli pryč. Běželi jsme se podívat, kde jsou, ale už nebyli. Polil nás studený pot! Ona paní, která měla na vodárně službu, vyšla ven, viděla tam koně, ale nešla se k našim známým zeptat, co tam dělají a jak se tam vzali (asi měli křídla) ale ona ta krá.... sná paní rovnou otevřela bránu a vyhnala je ven.


A tak začala honička. Míra nastartoval jejich malou mazdičku, my do ní naskládali cajky a jali jsme se stopovat naše uprchlíky. Pán na poli nám sdělil, že běželi k lesíku. Utvrdila jsem se a později i přesvědčila o tom, že kůň jde cestou domů, kterou z domova šel. Předpokládala jsem tedy, že poběží přes městečko a ihned jsem telefonovala Evě, která při té cestě bydlí, že okolo asi poběží koně, kdyby se jí povedlo je zastavit...??! Za minutku telefon zpět: „Tak právě proběhli. Letím za nimi.“ Autem jsme, dodnes nevím jak, projeli po poli, louce i lesem. Mezitím jsem volala manželovi Jardovi, ať vyrazí nám naproti autem. Když jsme vjeli do městečka, viděli jsme postávající hloučky lidí, či osamocené „zkameněliny“. Ono asi potkat po asfaltu ženoucí se 3 koně není nic příjemného. Připadala jsem si jak v pohádce Perníková chaloupka s dotazy: „Neviděli jste tudy běžet 3 koně??“ . Někteří odpovídali, jiní jen v šoku mlčky či nervózně s cigaretou v ruce ukazovali směr. Ano, koně to brali přesně po příjezdové cestě, tj. po té hlavní ulici, pak ještě na hlavnější silnici – ještě, že tam byla toho času uzavírka (oprava silnice) a nebyl takový provoz. Jinak už jsem si představovala hrůzné scény ze Zaříkávače koní...! Oři zabočili mezi domky do uličky vedoucí ke cvičáku – to nám pověděl další dotázaný. Vjeli jsme tam a po pár metrech téměř narazili do koňských zadků. To už jsme viděli, jak Eva, jen podprsence, drží jednoho koně – tričko totiž použila místo vodítka a nějaký pán druhého koně na vlečném laně. Třetí koník už se chytat nemusel, bez kámošů nikam sám nejde. Musím ocenit toho pána, kterého Eva ukecala (na to ona byla expert :-) ), když jel autem kolem ní, aby jí pomohl. Byl tak odvážný, že koně stihl před tou uličkou předjet, mezi domy postavil auto napříč a pak pomohl s odchytem! Mezi tím dorazil i Jarda, tak jsme cajky přeložili do našeho auta, všem zúčastněným poděkovali a ještě s třesoucími se nohami a srdcem v krku jsme se po kopytě po té uzavřené silnici vydali do Kameňáku do vsi a do potoka, kde jsme se všichni zchladili. Po té jsme už v naprosté pohodě dorazili domů, ještě jednou zkontrolovali, zda zvířátkové nedošli k nějaké úhoně. Ne, takže všechno bylo zase O.K.


Dnes už se tomu smějeme. Zvlášť, když nám známi pak říkali, že podobně honili a pátrali po Hrádku po svých ovcích, které se vydali na „procházku“, takže už jsou tam vlastně známí :-))) Také Dana, která byla v tu dobu na směně ve fabrice, nám volala, co se dělo, že jí její máma telefonovala, že se 3 koně hnali přes město a jezdci nikde.


No, tenkrát to vůbec k smíchu nebylo, když jsem si představila, že mohli zabít oni někoho nebo sebe samé...!


O dalších "samovolných vycházkách" naší "divoké" zvěře napíši souhrnně v některém dalším článečku.


 

(více)

12.05.2009 09:11:43

Kozel 2003

... za družičky na zámeckou svatbu ...

Zase jsme se jednou rozhodli pro celodenní výlet. Protože se jednalo o cestu na zámek Kozel, kde se ten den vdávala profesorka naší Verči, museli koníci vypadat jak se patří.  Některá děvčat nám přijela ráno pomoct s úpravou – Chettymu se do copánků na hřívě a ocasu zaplétala bílá stuha a Ádovi modrá (v těchto barvách byla totiž laděna nevěsta).


vzhůru na svatbu na Kozel - 2003


Batohy se svačinou a mj. ještě s igelitkami na koblížky (ještě, že jsme je měli, v parku se to zrovna Ádovi povedlo...) a hurá na cestu dlouhou asi 18 km. Jeli jsme po známých cestičkách polesí Kotel do Rakové (tam bydlí kamarádi Olšáci koňáci se svými lipicány a poslední 2 roky i náš syn Jára s přítelkyní a Nikoláskem). Abychom nešli delší kus po zatáčkami nebezpečné silnici, přešli jsme ji na další louku. Tam jsme nikdy nebyli. V jedné zahradě jsme viděli u kůlu přivázaného pasoucího se osla – později jsme se dozvěděli – jménem Aleš. O Alešovi jsme v té chvíli věděli pouze my v sedle, ti pod sedlem o něm neměli ani páru. O to větší bylo tedy jejich překvapení, když nás Aleš pozdravil svým í-á. Rázem jsme místo na jih frčeli na sever, kšiltovka na zemi, naštěstí jen ona. Po pár desítkách metrů jsme se zastavili – Chetty o keř a Áda zadkem v příkopu. Teď se tomu smějeme, ale vypadalo to, že poběžíme až do Rokycan a veselého na tom nic nebylo. Nakonec jsme oslíka obezřetně, menším obloukem obešli a drndali dál. Zajeli jsme do dalšího lesa, který vlastně končil až u zámku, takže cesta byla pěkně v chládku velice příjemná a bez dalších peripetií. Vlastně – jednou jsme ještě zastavili, protože se Chettymu rozvázali bandáže z obinadel na předních, to se muselo opravit.


V zámeckém parku jsme budili pozornost, někteří návštěvníci se s koníky fotili. Stejně tak se nakonec vyfotili i svatebčané – bohužel, dodnes slíbené fotky nemáme. Škoda!


Výše zmíněné koblížky jsem pěkně rukama naházela do igelitky ke spokojenosti správce parku. Parkem jsme prošli až na jeho druhý konec a za jeho branami jsme si dali oběd – koníci dostali tvrdý chléb a jablíčka a k tomu si mohli přikusovat trávu. My pojedli nějaké sendviče. Nasedli jsme a vyrazili zpět k domovu, tj. zase asi 18 km, ale trochu z druhé strany toho dlouhého lesa kolem chatové osady. Vše probíhalo bez problémů a k naší spokojenosti. Na poli u Rakové už bylo vidět, že jsou koníci unaveni, takže zbývajících asi 6 km jsme šli jen krokem. Byl to moc hezký den s našimi miláčky. Nás zadky bolely jen málo a koníci po té nekulhali, takže vše O.K.!

(více)

11.05.2009 15:26:29

Berounka 2002

Tůristi...

Terezce, která byla pilnou členkou naší stáje, jsme slíbili, že až bude se svým oddílem jikřiček na táboře u Berounky, že za ní přijedeme. Došlo na to v létě 2002, kdy jsme se s Verčou konečně k tomu odhodlaly.


Nastudovala jsem cestu dle turistické mapy (špatně...), mapu jsem si pověsila na krk, na záda jsme dali baťohy se svačinou a jedno sobotní ráno jsme vyrazili směr Berounka – Spálený mlýn. Jedna cesta byla přibližně 23 km po trase: Kamenný Újezd – Rokycany – Klabava – Kokotské rybníky – Bušovice – Sedlecko – tábor u Berounky. Zpět jsme to brali od Kokotských rybníků přes Litohlavy a opět do Rokycan a domů.


V Rokycanech jsme na sídlišti působili patřičný rozruch, ale i tak přechod přes město Chetty i Adík zvládli dobře. Museli jsme se dostat na druhou stranu plzeňské dálnice, samozřejmě ne přes, ale pod ní. Za dálnicí se Adík trochu zdráhal přejít můstek přes přítok do klabavské nádrže, který byl z kulatiny. Pravda, také jsem měla obavy, aby dřevo vydrželo tu zátěž – vydrželo. Brali jsme to úzkou turistickou cestičkou kolem nádrže. Jak je Áda vysoký, měla jsem co dělat se proplést vrcholky stromků a keřů stejně tak dobře jako Verča s dědkem – ten je o dobrých 10 cm nižší a je to znát. No a tam se mi podařilo vyrobit skobu 10x10 cm na fungl nových rajtkách! Pěkně mě to naštvalo, ale ještě že na noze byl pouze šrám a ne další skoba. To by bylo po výletě. Za Klabavou jsme vjeli do lesů opět s turistickým značením. Jenže, studium mapy a jízda na koni, to nejde dohromady. Adík se v lese zase trochu vynervil dalším malým můstkem, pak trochu zlobil, caplovat a já jsem si nějak nevšimla rozcestí. Pěkně jsme si klusali a Verča povídá, že už dlouho neviděla tu žlutou značku. Hm, a bylo to tu – luxusní zkratka – slovy kamaráda Bohuše. Proplítali jsme se křovisky, to už jsme koně vedli na ruce, šli jsme podle drátů nad námi, ale byli to bohužel jiné, než jsem si myslela podle mapy. Prostě jsme byli „kousek“ vedle. Zorientovali jsme se, až když jsme lesním průsekem uviděli Chrást. To už jsme zase byli schopni nabrat správný kurz a z lesa jsme se pak dostali kus od Bušovic. Hurá, otevřená krajina už byla přehledná a my jsme, tuším v půl jedné dorazili do tábora, tzn. asi po 4 hodinách cesty.


Na koníky se hned vrhli dětičky, všichni nás vítali a moc se těšili, až se svezou. To ale nešlo hned. Zrovna do tábora dorazila naše logistická podpora – Jarda se stanem, jídlem pro nás i koně, tyčkami a ohradníkovou páskou. Z té jsme na kraji louky u lesíka udělali ohradu, u ní postavili stan, donesli koním vodu a šli si prohlédnout tábor. Na koně se kromě dětí vrhli hlavně komáři, což kluci řešili stáním pod větvemi stromů a využíváním jich k drbání. Stále se také váleli a mysleli si, chudáci, že ty komáří potvory odradí.


Berounka 2002 - pod stromy komáři nelétají...


Večer, když byl chládek a koně trochu odpočatí, nezbylo nic jiného, než nasedlat a hurá, šlo se vozit. Vzali jsme je po cestě k mlýnu a zpět. Vystřídalo se na nich snad 20 dětí, některé z nich se zajímaly hlouběji – co koně jedí, jak se co jmenuje na jejich těle i výstroji a až na pár zlobivců to byla pěkná procházka. Večer jsme se zúčastnili táboráku se scénkami a písničkami. Jen jsme museli chodit kontrolovat přítomnost našich čtyřnožců, aby se náhodou nevydali na cestu domů bez nás.


V noci jsme se moc nevyspali. Ohradník bez elektřiny nebyl, pravda, velkou překážkou. Oři jej podlézali. Zajímavým pocitem se stalo funění za hlavou s následným podivným pleskáním – ráno jsme zjistili, že se nám některý málem vy... na hlavu. Nad ránem mě vzbudilo klapání kopyt. To nebylo tedy na louce, že! To Chetty se vydal na průzkum po příjezdové kamenité cestě – asi tam bylo dobřejší listí :-)


Už si nemohu vzpomenout, jestli to bylo v sobotu odpoledne nebo v neděli dopoledne – prostě další zvířátka, co přijeli za dětmi byli pejsci z kynologického oddílu v Hrádku a mezi nimi a naše Fany. S páníčky pak předvedli ukázky výcviku a děti si mohli vyzkoušet různé povely a ti nejodvážnější i roli figuranta.


My jsme se s koníky vydali k domovu. Mysleli jsme si, že budou unavení a cesta bude líně klidná. Jaké bylo překvapení, když to s námi od Sedlecka k Bušovicím na poli sbalili tryskem. Tím se asi vyblbli a pak už cesta byla v pohodě. U známých v Litohlavech jsme se zastavili na kávičku, pokecali a bez dalších útrap a úhony urazili těch pár zbylých kilometrů domů. Z baťohu jsem měla do vytáhnout velikého křemenáče (z lesa od těch Kokotských rybníků, které jsme tentokrát neminuli), namísto toho tam byla rozmazaná kaše.


Byl to fajn výlet pro všechny (snad by nám koně moc nevynadali, kdyby uměli mluvit), ale byli jsme rádi, že jsme doma živí a zdraví.


 

(více)

10.05.2009 21:21:52

Lipina 2002

První z řady kurzů...

V té době jsem četla knihy Monty Robertse a našla jsem zcela náhodou v časopisu Jezdectví upoutávku na 2denní kurz s Milanem Kovářem, který se u Montyho učil. O jiných kurzech jsem ani neměla tušení, že v Čechách probíhají, tak jsme se rozhodli, že tento kurz absolvujeme. Jediné mínus byla vzdálenost 410 km – obec Lipina až za Valašskýma Kloboukama.  S Verčou jsme přesvědčili tátu Lenky, že by jí mohl na cestu přispět a my se tak rozdělit o cestovní náklady.


Bylo to na začátku dubna, krásné skoro jarní počasí, Jarda přehodil zimní pneu na naší Feldě na letní a vyrazili jsme. Pro jistotu, jeli jsme přeci do kopců (Chřiby, Bílé Karpaty,...), jsme si vzali teplé boty i oblečení. Spaní jsme měli zajištěné na půdě jejich oddílové klubovny, takže jsme měli spacáky a deky. O tom trochu později.


Jelikož jsme byli zdáli, jeli jsme už v pátek. Dorazili jsme na místo někdy odpoledne, sluníčko svítilo, šli jsme si prohlídnout stáje (ze starého kravína) s koníky. Uvnitř měli na stěnách malby koní, to bylo hned hezčí prostředí. Nějak začalo foukat, proto jsme se šli ubytovat, dát si večeři a teplý čaj. V pátek přijel po kopytě i Bohuš od Zlína, s kterým jsme se hned dali dohromady – výborný parťák a vypravěč, v každé větě snad měl slovo „luxus, ne“, jezdil „zkratkó“, no prostě špica borec! Dodnes si občas (1-2x v roce) zavoláme.


Venku se za tu chvíli citelně ochladilo! Dali jsme si grog a že půjdeme hajat. Jaké bylo překvapení, že se nám nahoře na té půdě při dýchání kouřilo od pusy..., asi pěkná kosa, ne?! Proto jsme na sebe navlékli, co se dalo, já měla punčocháče pod tepláky a Bohušovi jsem půjčila podvlíkačky, protože on přijel jak na klásky, kovboj jeden :-). Od paní šéfky jsme ještě dostali staré prošívané deky a s drkotáním zubů se nám povedlo usnout. V noci mě něco probudilo. Koukám do tmy, koukám a ono se na mě něco snáší. Bylo to bílé a studené – sníh. Ano, v noci začalo sněžit a ve staré střeše byla tu a tam díra a zrovna nade mnou, no hurá! Vyřešila jsem to jednoduše. Ráno mě probudil děsný smích našich holek. Asi to musel být dobrý pohled – spacák mumii jsem měla původně stažený kolem obličeje, samozřejmě, ale ráno na ně koukal polštář a já nikde. Ale jo, byla jsem pod ním...


Po zahřátí se ranním čajem a snídaní jsme čekali na příjezd Milana a dočkali jsme se. Sympatický mladík se přiřítil s výstrojí (lasa, lonže, videokazety,...). Kurz byl veden v improvizované kruhovce postavené z palet rádoby pod střechou, jenže ta byla tak vysoko, že skoro po celé kruhovce sněžilo. Měli jsme várnci s horkým čajem a možnost koupě něčeho ostřejšího do něj, tak jsme se zimou tolik neklepali.


Základy práce ze země – napojení, využití jazyku equs – řeči těla, využití tlaku, cvičení na flexibilitu apod. Milan vše prováděl s místními koníky a asi čtyřmi, co přijeli odjinud. S některými koňmi bylo vidět, že se již pracovalo, takže komunikace byla rychlejší. Jedna kobča však byla dost agresivní, o to bylo krásnější vidět, jak se pod vlivem Milana měnila a nakonec za ním chodila jak pejsek a nechala si vše líbit. Hodně nám to až slzy do očí vehnalo. Účastníci kurzu s koňmi – majitelé, se dostali do kruhovky, aby si práci se svými miláčky vyzkoušeli pod Milanovým vedením.


Večer, to už bylo všude asi 5 cm sněhu, jsme se přesunuli do horské chaty. Tam jsme se ubytovali na 2. noc – tam už na nás nesněžilo, ale stejně byla uvnitř taková zima, že Lenka spala v čepici a v rukavicích. Do spacáku jsme se snad jen vyzuli a ani jsme už nevěděli, co všechno na sobě máme navlečené. Na chatě nám Milan promítal videa s Montym i s jinými horsemany, což bylo také velmi zajímavé. Nabídl nám i pomůcky, které přivezl s sebou na prodej. My jsme si koupili 2 osmimetrové lonže, s kterými nám druhý den ukazoval práci. Doma jsme pak zjistili, že to není vůbec tak jednoduché, jak to vypadá!!! Večer jsem vezla dolů do „základního tábora“ Bohuše ještě s jednou slečnou, aby si nakrmili své koně. Stále sněžilo.


V neděli ráno, když jsem viděla asi těch 15 – 20 cm sněhu, udělalo se mi špatně. Proč? No měla jsem ty letní pneu... a dolů se jelo asi 3 km s kopce, pěknými zatáčkami. Tak jsme se sbalili, pomodlili a vyjeli. Chvílemi jsme sice sáňkovali docela blízko srázu, ale zvládli jsme to, uf! Po dopoledním pokračování kurzu jsme dostali ještě oběd, rozloučili jsme se a zamířili na západ. Stále navlečené jak pumpy. Když jsme vyjeli daleko za Klobouky, konečně se v autě ohřál vzduch. Musela jsem zastavit, abych se vysvlékla. Jedna bunda, svetr, jedna mikina, druhá mikina – á, konečně, už jsem měla na sobě jen tričko. Podobně na tom byly i holky. Sjeli jsme do nižších nadmořských výšek, sluníčko svítilo a cesta domů ubíhala za vydatného probírání všech zážitků. Na dálnici na Vysočině nás ještě znovu potrápil sníh, ale naštěstí k žádné nehodě nedošlo.


Tehdy, když jsem přišla na první kurz horsemanshipu jím dosud nepolíbená, byla jsem, a nejen já, úplně unešená z Milanova vystoupení. Ano, dnes mohu říct, že vystoupení a ne tak zcela kurzu. Hodně věcí ukázal, ale jen minimum vysvětlil. Nedávno jsem si pustila video z části kurzu v Lipině. Nyní, po absolvování kurzu I, II a 14 dnů individuálního výcviku u Vaška Bořánků, po studiu spousty jiných knih, mohu s klidem říct, že tenkrát to vlastně bylo (téměř) o ničem, že nebylo nic vysvětleno, proč a jak... Nevím, tehdy s učením Milan začínal a věřím, že se jeho metody výuky zlepšily.


Bohužel z akce nejsou žádné fotky, ale některé epizodky byly tak silné, že se prostě zapomenout nedají a smějeme se jim dodnes.


 

(více)

09.05.2009 19:24:07

Den koní 2001 Svojkovice

Jednoho dne mě zavolala starší kamarádka "přes kopec", samozřejmě koňařka. S manželem měli každý svého, westernově ježděného koníka a jednoho ustájeného. Že by chtěli uspořádat Den koní, jelikož se na Rokycansku zase docela zvyšují jejich počty. Mj. měli v plánu představit všechna dostupná plemena. ČT bylo dostatek, ale jako jedni z mála hobby stájí jsme měli plňáska – Adulara. Netrvalo dlouho a byli jsme domluveni.


 


Jedním z bodů programu byl skok mini-maxi. My jsme doma moc neskákali, já to neumím a ze skoku mě vyhovuje pouze ta první – „vzletová“ fáze. Druhá fáze – „přístávací“ mě připadá hrozná a připadá mi, že se musím minimálně zmrzačit (pokud tedy nejde o 50 cm křížek...). S Adíkem tedy týden před dnem D zatrénovala Lenka – asi 5x si skočili kolmák a to maximálně metrový. No hlavní je se zúčastnit, ne? jsme si říkali.


 


Den předem jsme Ádu a Cheťana vymydlili a vyrazili jsme po kopytě do Svojkovic. Naše equipa čítala 5 koníků (Chetty s Lenkou, já s Ádou a stavěli se pro nás Olšovských, tj. organizátoři). Při cestě jsme se stavěli v potoce, pak přes pole cvalem a v lese už jsme jen tak ťapkali, sem tam klus. Přesto, že to nebylo daleko, asi 8 km, nechtěli jsme oře unavovat v tom vedru, protože žádní mladíci to nebyli.


 


Dorazili jsme na místo a koně ustájili ve starém kravíně. Jelikož Áda ještě v té době nesnášel uvazování, měla jsem strach, jak to dopadne – stát na úvazu. Ale viděl, že ostatní jsou v pohodě, tak byl také. Nakrmili jsme a napojili a šli připravovat areál místního koupaliště na nedělní akci. Za vydatné pomoci rodin a kamarádů vojáků se stavěly vojenské stany. Večer v hospůdce se pojedlo, popilo, zazpívalo a šlo do hajan – do stanů na louce. Nelze zde nezmínit účast dvou Moraváků Olina a Jarina, ne, s těma jejich beganama, ne! (to jejich valašskou mluvou byli plnokrevníci pod westernovým sedlem)


 


Ráno vrcholily přípravy, stavěli se překážky, zkoušelo ozvučení, přijelo i týpí, ale bez indiánky, tak se této role ujala naše Veronika a fakt jí to slušelo!


 


Zrovna tento snímek nejde zvětšit - škoda...


 


Jmenovala se Mšoči, aby nebylo jméno stejné jako té od Vinetua :-))) Mj. se někteří koně znova myli, např. jedna mladá lipicánka se pěkně přes noc vyválela v ho... :-)


 


Začali se sjíždět diváci. Hned u vchodu dostávali hlasovací lístky pro soutěž o nejkrásnějšího koně. S ním se pak vylosovaný tipující fotil do místního tisku. Nakonec to byl náš Adísek, který soutěž vyhrál. Jak byl totiž nervózní a zpocený, tak se blýskal – byl úplně stříbrný a dělal hřebčí krk, vznosný chod – no slušelo mu to.


 


To jsem ale předběhla celý den. Nejdříve všichni účastníci nastoupili na místním škvárovém hřišti k slavnostnímu defilé a představení. Koně byli od malých poníků až po velké chlaďasy – ti pak předváděli, co dovedou s kládou a v těžkém tahu.  Několikrát do programu vstupoval indián Cherokee se svými, dle horsemanshipu, vychovanými koníky. Předváděl všechny možné chody, úžasný sliding-stop a spiny, překonávání houpačky a jiných bariér, skok přes barel, lehnutí na povel atd. Nejvíce uchvátil s krásným mladičkým arabským palomínem jménem Mr. Jessie Jack. Dalším v programu byli westernové disciplíny – barely a (nevím, jak se to správně jmenuje) jízda mezi tyčkami. Někdo to bral fakt vážně, jiní asi taky, ale v maximálně pohodovém tempu... kam se honit, o nic nejde, ne? Pak došlo i na mini-maxi, kde se začínalo na 80 cm a skončilo na 160 cm. Jak jsem říkala, neskáču, proto s naším Ádou skákal skoro profík Jéňa Uhlířů. Ten skákal i se svou kobylkou, takže přesedal. Chetty, jako nejstarší účastník, docela v pohodě skočil tuším 120 cm, ale dál už to Lenka nechtěla riskovat. V závodu  zůstali dva koně asi po 130cítce – Adík a Jéňova kobylka, takže chudák Jéňa – jen z něj kapal pot, jak přeskakoval z jednoho koně na druhého. Nakonec při 160 cm již Áda vybočil a dál se neskákalo, čili skončil na 2. místě. Bez jakéhokoliv tréninku skočil tedy 150 cm!


Áda - den koní Svojkovice 2001 - minimaxi 150 cm


Po vyhlášení vítězů všech různých závodů nastalo velké závěrečné rejdění převážně westernových jezdců s vlajkami a puškami – něco jako útok nebo spíš úprk z bitevního pole. Akce se vydařila, mohlo být míň vedro, ale všichni jsme to přežili.


 


K večeru jsme, tentokrát jen ve dvou - Verča na Chettym, já opět na Ádovi, vyrazili k domovu – většinou jen krokem, neboť byli unavení. S Verčou jsme tu cestu přes les moc neznali, nevěděla jsem na kterém rozcestí kam odbočit. Tady jsme se přesvědčili, jaký mají koně orientační smysl. I když šli cestu tam vlastně poprvé, stejně se neomylně trefili na cestičky, kterými jsme den předtím jeli! Opět přes zastávku v potoce a zchlazení nožiček jsme v pořádku dorazili domů.


 


Ještě že máme z akce video a můžeme tak krásně vzpomínat na suprově strávený víkend!


 


 

(více)

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se