U 4 borovic

 

Pády a jiné skopičiny

... co si za rok 2007 a 2008 pamatuji...

Nezačnu s pády s koní, těch moc nebylo. Snad jen jeden Míši z Ády na louce, takové sjetí po krku, a to tuším bylo ještě v roce 2007. No jo, já to vlastně musím vzít od roku 07. Tak tedy:


V polovině července, na té propůjčené louce od souseda jsme měli oba oře. Míša byla venku s kvítkem a mě nenapadlo nic lepšího, než ho vzít podívat se na nové kamarády. Jenže mě nedošlo, že Kvítek je sice 18 letý, ale hřebec a že ač asi 95 cm vysoký, že tahával vozy a já pro něho žádná zatěž nebudu. Jak uviděl Baby, vypadalo to, že je sníh a já mám lyže :-) Po chvilce lyžování jsem se ho snažila strhnout do strany na kruh, to nemá takovou sílu. Podařilo se. Jenže druhý den jsem se ohla pro košík s prádlem a už jsem se nenarovnala. To prý bylo první varování. Po třech dnech jsem to šla rozhýbat na slámu (níže).


To jsme takhle sklízeli z naší nové louky, kde byl podsetý oves, aby vše dobře zakořenilo, ovesnou slámu a sváželi jsme jí na vleku za Fokusem. Přijela zrovna na návštěvu Šimi – kamarádka přes psy, a že nám půjde pomoct. Tak já šlapala, Míša a Šimi nakládali a přitom jsme povídali. Jak tak povídám a šlapu a šlapu, tak najednou šlapu mimo vlek a šup pěkně po zádech na hlavu mezi vozík, oj a kufr auta. To bylo druhé varování...


No a koncem července na vyjížďce, sice dopolední, ale stejně takové dusné počasí... a Bejba je na to také háklivá... Jeli jsme po čerstvě pokoseném poli a za silnicí už bylo i zoráno. Tam byl směr našeho putování. Jeden příkop na silnici v pohodě, druhý ze silnice na pole měl doskok asi o půl metru níž. Já už měla tušení a ono jo, při doskoku si ta potvora ještě vyhodila, hlavu dolů a já se válela v oranici. Vždy se snažím stále držet otěže, aby kůň nezdrhnul. Tady jsem se o to snažila o to víc, protože jsem věděla, že by to Áda s Míšou nakrosil za Bejbou a bylo by zle. Bylo pěkně měkko, takže i když mě po zádech asi 3 m popotáhla, bylo to pro mne naprosto v pohodě – byl to po těch letech s Bejbou můj první pád a to jsem s ní zažívala mnohem živější výstupy na vyjížďkách kolem Kameňáku! Tak to prý bylo třetí varování, říkal Jarda. Čekala jsem tedy co přijde.


V polovině srpna přijeli bývalí sousedi – Pepča s Marcelou. V neděli ráno vyspávali po grilovačce, Jarda byl na směně a já šla mj. venčit hafany. Protože Fany hárala, tak jsem Aziho připla na dlouhé vodítko a šlo se. Při návratu, už na naší louce, jsem měla Azíka u nohy, jenže uviděl kočičku a vyrazil jak raketa. Říkala jsem si, že když udržím koně, udržím psa. Když jsem viděla, jakou má rychlost, chtěla jsem vodítko pustit, ale pozdě – vylétla jsem do výšky a ramenem dopadla na tvrdou zem. V tu ránu jsem viděla všechny svaté a těžko jsem se dovlekla domů. Vzbudila jsem návštěvu, ta mi pomohla s převlečení a zavoláním sanitky, protože jsem tehdy netušila, kam vůbec jet. Dle mého předpokladu – zlomená klíční kost. Podrobnosti popisovat nebudu, ale dík táborské fušeřině, jsem byla doma déle, a to 6 týdnů. Když mě ten pátek lékař uznal, že můžu do práce, volala jsem to hned nadšené kolegyni. Bohužel, v pátek odpoledne jsem šla čistit koně – venku před stájemi. Áda se lekl větrem spadnuvší desky a dupl mě na nohu. Dostala jsem záchvat smíchu, když jsem vyndala nohu z boty. Prsty začínali pěkně modrat a natékat. Myslela jsem si, že to rozchodím, ale ráno jsme jeli na pohotovost – rozdrcený kloub 2.prstu. Když mě dávali berle, řekla jsem, že můžu jen s jednou, prý proč? No proto, že se nemůžu vzpírat na druhé rameno kvůli té zlomenině... Pan doktor dostal záchvat smíchu též. Takže dalších 14 dnů doma a pak už si pro mne z Prahy přijeli a chodila jsem s berlemi do práce. To byl luxus v městské hromadné popravě, ale docela mě pouštěli i sednout!


Myslela jsem si, že mám na dlouho dopředu vybráno. Celý život nic a teď tohle všechno najednou. Ó, jak jsem se mýlila! O tom ale jindy, to patří do roku 2009...


Pak dlouho nic a koncem roku 08 byl jeden pád Míši – vlastně dva. Myslím, že to bylo v prosinci. Jeli v obsazení Míša-Baby, Jana-Adík na vyjížďku. Docala jsem se divila, když byli asi za půl hoďky zpět. Bylo mi vysvětleno proč: Jeli na takové pěkné pole, při jeho kraji jsou remízky – možná právě proto se to tam koním nelíbí – že by v křoví byl tygr?? Baby z ničeho nic udělala to své hlava dolů a prd a Míša na zemi s pochroumaným zápěstím. Z výchovných důvodů a protože byla tvrdá baba, vylezla nahoru, ani nedosedla a znova – prd a byla na zemi. To už se na výchovu vykašlala a přišli domů na ruce. Sádra to jistila!


 


 


 

(více)
16.05.2009 17:18:35 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Výlet naší Fanči

To se mi zase něco povedlo!!!


V neděli 3.6.2007 jsem ráno vyvenčila, směrem na naší zjara osetou louku, hafíky, nakrmila oře a šla je odvézt přes silnici na prozatímní pastvu - pronajatou louku jednoho ze sousedů. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že jsem zapomněla zavřít vrata na louku. No a pejsci nikde. Běžela jsem, volala, ale marně. Ani bych je neviděla, protože pole byla vzrostlá. Vrata jsem nechala otevřená, aby se lotři mohli vrátit, až se nabaží svobody.


Dopoledne začalo dost silně pršet. To jsem začala propadat panice, protože v tom dešti raz-dva ztratí stopu. Vůbec to tu neznají - bydleli jsme tu teprve měsíc! Volala jsem na místní služebnu policie, abych ohlásila zaběhnuté psy a případné možné problémy... Je to ovšem vůbec nezajímalo, jen z donucení řekli, že tedy o tom ví a možná by dali vědět. Hrozný přístup. To jsem z bývalého bydliště neznala, tam se snažili rajon objet a hledat. Městská policie se mi pak omluvila, že státní jim informaci vůbec nepředala. Také jsem to hlásila místnímu mysliveckému svazu.


Kupodivu, i když Fany byla dobrou stopařkou, v poledne se vrátil Azík, mokrý jak slepice, ale ona nikde.


Objížděli jsme rozlehlá okolní pole. Sousedovic Míše jsem poskytla fotku Fanči. Vyrobila inzeráty k vylepení po okolních vesnicích. Já jsem v úterý z práce, za silné podpory spolupracovníků, mohla napsat inzeráty s prosbou o pomoc na webové stránky všech možných dostupných okolních vesnic s tím, že byla naposledy spatřena 4.6. ráno v polích u vesnice Řípec (tj. asi 10 km severovýchodně od domova s přechodem přes E55!). Jelikož hlášku jsme dostali asi hodinu a půl po a okamžitě jsme tam jeli, volali, už byla dávno někdě jinde. V úterý Jarda znovu objížděl všechny možné lokality a nic. Již jsme přestali doufat, že Fanynku ještě někdy uvidíme.


Ve středu kolem poledne mě v práci v Praze zazvonil telefon - na druhé straně nějaký pan veterinář a že podle fotky a popisu má asi před sebou naší fenu. Nebyla jsem schopná pořádně mluvit, ale vyptala jsem se na podrobnosti a kde jí najdeme. Pravil, že v Bošilci (tj. pro změnu asi 8 km jihovýchodně od nás - musela tedy přeběhnout celé Veselí n.L....), to jsem vůbec neměla páru, kde to je (v kraji měsíc i s cestou...). Nechala jsem si tedy popsat cestu a okamžitě volala Jardovi. Ten naštěstí neměl směnu, takže mohl ihned vyrazit. Nemohla jsem se dočkat, až mi zavolá zpět. Jenže pořád nic, zkusila jsem to tedy sama. Zapomněl - samou radostí.


Časem, při kávičce u nich na terase a předání malých dárků (neb peníze odmítli, nechali jsme jim u nás v keramice zhotovit hrnky s portrétem Fany) jsme se od nálezců dozvěděli, jak to všechno bylo. Ve středu ráno vyšli z domu ven a na zápraží (neměli oplocený barák) jim ležela a vrčela. Přesto, když viděli, jak je vyhublá snažili se jí dát granulky a chléb. To snědla bez keců, ale pak zase vrčela a nenechala na sebe šáhnout. Naštěstí fakt vycítila, že je u dobrých lidí a snažila se u nich zůstat. Když chtěla přesto jít dál a slečna na ní zavolala, vrátila se. Majitelé domu museli svého psa zavřít do garáže, aby nedošlo ke konfliktům. A teď si představte, volali na jejich příslušnou policii, tj. do Ševětína a ti jim řekli, že dokud pes někoho nepokouše, že je to nezajímá. Volali tedy svého starostu a veterináře. Tak se vlastně dozvěděli o našem inzerátu a mohlo jít vše ráz na ráz. Telefon mě - čekání na pravděpodobného páníčka - radost z dobrého konce. Prý jak už z dálky slyšela přijíždět auto, začla pobíhat a páníčka radostně přivítala, i když moc elánu po tom výletu neměla. Byla tak hubená, že bylo zřejmé, že se jí ani nepodařilo si něco ulovit k snědku.


Ještě jsme se asi po 14 dnech dozvěděli od jednoho místního, že ji měl u bošileckého rybníka na mušce. Byl s otcem na čekané, nejdříve si mysleli, že je to lovná zvěř, pak zjistili, že pes a naštěstí jim rozum velel, když pes nehoní zvěř, tak nestřílet. Jinak by se Fanyna opravdu už nevrátila.


Škoda, že tento výlet přežila jen o 9 měsíců - viz Psí životopisy.

(více)
14.05.2009 11:10:05 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se