16.01.2010 19:12:12

Silvestrovské potěšení

...Nicolas a zvířátka

Ještě se musím kousek vrátit do starého roku, protože jsem tu zapomněla uložit super fotečky našeho nadějného hospodáře, našeho potěšeníčka Nicoláska.


Niky s hafíky


Malí pejsci nebyli moc nadšení z dětských návštěv, protože byli odsunuti na druhou kolej. Z druhé strany všeak měli radost, protože kluci (Kuba 2,5r.s Nikim 1,5r.) se často cpali bebečkama a moc rádi krmili i Zuzku a Zoráčka, takže se nakonec skamarádili.


kydáme i o Silvestru


Oba kluci se doslova prali o nářadí a kolečko při úklidu stájí (fota má na svém foťáku Verča a ještě nemám kopie). Jsem zvědavá za pár let, jestli jim to vydrží a až budu potřebovat pomoct, jestli poběží tak, jak teď...


vyvážíme hnůj


Předkládám alespoň fotečky ze Silvestrovského dne, kdy už u nás zůstal Nicolásek sám. Naučil se i naložit pár lopat na kolečko. Když pomáhal nakládat do velkého kolečka, lopatu musel hodně zvednout a pěkně si všechen hnůj nasypal na hlavu :-). S kolečkem už se také pěkně naučil zacházet, už dojel tam, kam chtěl a na vlečce ho poctivě vysypal. Samozřejmě, že musel kontrolovat vše, co se kolem zvířátek děje, a tak se díval, jestli už tam náhodou Bejba nemá šampáňo...


silvestrovský přípitek?


 

(více)

04.01.2010 15:25:49

Máme nového koně?

aneb Je lepší, když mrzne...

Jak se již poslední léta stává pravidlem, o svátcích vánočních se většinou pastvina promění v koupaliště - obzvlášť letos se to vydařilo, a tím pádem i nejexponovanější části v "bahniště". No a jelikož náš pohádkový bělouš Adísek má bahýnko rád, tak se nám 25.12. odpoledne proměnil v ukázkového painthorse. Zde dokládám fotografií :-))


Áda coby painthorse :-)Ale kdo to má čistit?!!

(více)

20.12.2009 13:04:03

Adventní čas

a Ádova diskotéka

Tak jsem nějak dlouho nic nenapsala - začala jsem po 10 měsících lenošení ... chodit do práce a tak si musím zase zvykat na to, že se moc nestíhá :-((( Tedy alespoň krátce.


Letos, když už máme plot, jsem trochu přizdobila i borovičku venku, docela jí to u vrat sluší.


venkovní vánoční stromek


Předminulý týden se k nám zajela podívat Hanka ze Záříčí s dcerou, původně jsme chtěli probrat základy práce ze země v kruhovce, ale jelikož pršelo, ukázala jsem jim pouze pár věciček s každým koníkem zvlášť i naši povedenou trojku v kruhovce pohromadě. Pak jsme zalezli do sucha a tepla a v klidu obýváku vše probrali, Hanka dostala půjčenou Vašíkovu Bořánkovu knihu a DVD. Hned asi za 2 dny mailovala, že knihu už přelouskala a že to bude s koníky zkoušet. Zatím nedala vědět výsledek, tak doufám, že ji koníci "nepřejeli". Dostali jsme od nich (bláznů) pytel krmiva pro koníky a jejich vlastní kalendář. Už nám visí ve stáji :-)


kalendář od Hanky


My máme taky vlastní kalendář nástěnný normálně s 13 listy A4 a pak ještě pexeso. Nechali jsme si to udělat z fotek Věrky Markové přímo u ní a máme co rozdávat pod stromečkem.


Od mailové kamarádky Marcely mě přišly 2 archivní fotky Bejbinky - jedna asi r. 2002 z padocku asi v Chuchli a pak o rok později z připouštění v Napajedlích. Jak se ti bělouši mění, byla naprosto jiná, ale stejně moc krásná!


Baby v nejlepších letech


Asi před 14 dny jsem začala koníkům dávat nové granule ENERGY´S RELAX (pro Amiho musím objednat PONY) viz http://www.zesbe.cz/katalog_vyrobku/smesi-pro-kone.htm . Moc jim to chutná, protože je tam mj. i melasa. Musím popsat to, co jsem již pár let u Adíska neviděla. V Kameňáku jsme tomu říkali "diskotéka". Když totiž dostal něco úžasně dobrého do žlabu (dříve hlavně oves), tak si u toho žlabu začal jednou přední nohou podupávat a jak ji krčil a zase dupnul, celý se rytmu houpal s hlavou ponořenou do žlabu a prostě vypadal jako že tančí disco. Tak to zase téměř každé ráno, kdy právě granulky dostávají, dělá. Je to super.


Také jsme se minulý víkend nestačili divit. Byla tu sice nevelká, ale o to vzácnější návštěva - na Jardovo padesátiny se mi podařilo přizvat bývalé sousedy Novákovic z Kameňáku, naše nejlepší kamarády Michálkovic z Plzně a rodinného léčitele a kamaráda Jindru Vargu. Bylo to pro Jardu obrovské překvápko a zažilo se moc srandy. Když jsme šli v neděli ven a vraceli se z procházky, řehtali jsme se a vyrušili tím v seně zabořené hlavičky našich koníků. Museli hned letět přes celou louku na zvědy, co se děje. Na fotce je vidět vedoucího Ádu, jak si běží tím svých dlouhým vznosným klusem a skoro vůbec nekulhal!!! Možná jsme to sedlo prodávat neměli...


běžíme se juknout, co tam ta návštěva dělá


Naši malí pejsci si návštěvy užívali po svém, hlavně tedy vysedáváním pod stolem, jestli něco neupadne


Zuzka čeká zda něco upadne pod stůl


nebo přímým "útokem" na ruce plné dobrot. Naštěstí to návštěvníci moc nepřeháněli a tak se to obešlo bez blinkání (pejsků no a vlastně a dvojnožců).


Zorro jde na to přímo


Zuza se Zoráčkem konečně také dostali nové zimní oblečení - proti zimě flís, proti vlhku šusťák. Zorro sice po prvním oblečení zkameněl s jednou nožkou nahoře a píchnout no něj tak padne, jak vycpaný. Pořád, když vidí, že se Zuzka obléká, zmizí pod schody nebo za gauč, ale už pochopil, že v těch mrazech to jinak nejde. Přece z postele nevyleze rovnou do -16!


nové bundičky


Jinak, jak jsem se už zmínila, nestíhá se a tedy i koníci se jen tak poflakují po teď zasněžených výbězích, nudí se, občas zaběhnou sami do kruhovky, jakoby chtěli říct: "Hele, pojď, budeme si hrát!" Tak se s nima chvilku naháním nebo pošmudlám, dostanou baštu a jdu se zase schovat pěkně do tepla (a žehlit či dělat jiné "zábavné" činnosti).


Dnes je vneku sluníčko a tak, i když bylo v 9, kdy jsem koníky pouštěla, pořád jen -13st. ani Adíkovi jsem deku nedala. Včera jsem je pěkně vyčistila, aby neměli slepené chlupy a mohli si z nich postavit tu svoji vzduchovou izlační vrstvu. Evidentně jsou v pohodě, hlavně, že mají do čeho strčit čumáčky...


sníh, sluníčko a -16 stupňů na chuti neubere


Pár dalších fotek je ještě v albu 2009...


 

(více)

28.11.2009 19:28:54

Procházky

Amigo je opravdu samostatný...

Začátkem tohoto týdne, tj, asi 23.11. jsem se rozhodla vyzkoušet, jak jsem na tom s důvěrou Amiga a následně Babinky. Udělali jsme si tedy s Amigem obě oči a na parelce jsem ho vzal na procházku. Ani jsem si tak nefandila, že ho dostanu z ohrady od koní pryč. A ono jo. Bez keců za mnou pochodoval, ani se neotočil, hlavně, že si cestou, pokud stíhal, nebo jsem mu to dovolila, mohl ulovit trs trávy. Zkušební procházka nebyla dlouhá, jen na rozcestí k rybníčku Dorotka (tak necelý kilometr), kde ještě bylo dost trávy a mohl se tam za odměnu popásat. Při pokynu, že tedy zase jdeme a to směrem domů, začal trochu spěchat, ale po korekci se zase zklidnil a ťapkal. Až asi 100 m  před ohradou začal řehtat, protože se mu ozvli kámoši a ještě i kobyly sousedů, co jsou přes pole.


Druhý den jsem to zkusila s Baby. Tam jsem už nevěřila vůbec ničemu, jenže mě překpila. Zařehtala kousek od ohrady jen na odpověď klukom jako že: No jo, však já se vrátim." a poslušně s hlavičkou dolů šlapala na výlet. Scénář odměny popásání byl stejný a ani domů pak nespěchala a nezařehtala. Jen, když jsme vešli zpět do ohrady, chtěla se rozběhnou po louce za klukama, ale zapomněla, že je na vodítku.


Asi ve čtvrtek jsme s Jardou vzali všechny 3 v domění, že ty dva povedem a 3. Adík půjde spořádaně, jako kulhající marod za námi. Jo, chvilku se popásal za námi, pak jsme poodešli dál a koukáme, jak si to za námi kluše a pak po poli i chvíli cválal, simulant jeden, a nejan za námi, ale pěkně před nás vždycky profrčel, div že Jardu nepřejel... Pravda, nohu tak nějak trhaně zvedá a tedy opravdu kulhá, ale určitě ho to už tolik nebolí. Když mu ji procvičuji, vždy mě pozorně sleduje a snaží se jí dávat stále výš a dál. Byli jsme s nimi až u velkého rybníku, což je taky kousek, ale přeci jen asi 1,5 km a šli na volno do vody a pěkně, hlavně naše kachna Bejba, si to užili a pak byli moc spokojený.


No a dnes malé překvapení. Ráno jsme vyrazili za jedním dlouholetým kamarádem do Staré Boleslavi. Koníky jsem asi v 7 ráno vypustila do ohrady, dala jim tam dostatek sena a vody a jeli jsme. Byli jsme domluveni s Míšou od sousedů, že kolem poledne přijde vyvenčit malé hafíky a všem dát oběd. To se i stalo. Jen mě zaskočila u Jindry (ten kamarád) po obědě krátká sms: "Amiga jsem naháněla na silnici". A nic víc. Tož jsem hned žhavila telefon. Bylo mi řečeno, že prostřední břevno, kterými je zahražený východ z louky, bylo shozené a mezi těmi dvěma prolezl ven a popásal se ne směrem tam, kam chodíme na ty procházky, ale kousek od silnice ve vsi. No, docela mě to vylekalo, jezdí tam totiž dost kamionů. On si to totiž asi včera zkoušel doma, kde máme přístřešek se senem podobně ohražený a podařilo se mu také horní břevno odsunout stranou a spodní přelezl a pěkně se popásal. A ti dva moulíkové plňasové koukali, jak se přes 50 cm vysokou překážku dostat :-)). Takže včera nanečisto a dnes to pojal ve velkém. Zřejmě to nastudoval, když jsme to otvírali - odsouvali ze stojanů, jak jsme šli na procházky. Pěkný chytrolín! Hned ráno to budu muset pořádně zabezpečit.

(více)

25.11.2009 18:56:49

A máme nové kamarády

Lucka, Olympic, BoraJarda,Lucka,Olympic,Bora


S našimi novými koňo-psími kamarády jsme se seznámili na přelomu října a listopadu, kdy stěhovali koníky Petry a měli stěhovat Ádu (víme kam, že). Je to Hanka s přítelem Pepou bydlící v malé vesničce ménem Záříčí (mezi Soběslaví a zámkem Červená Lhota).


OlympicOlympic


Je to počínající Vysočina, rozsáhlé lesy kolem, prostě přesně to, co nám tady na té blaťácké placce chybí! Joj, to jim to závidím! Krásné, prostorné výběhy obklopené stromy a možnost volného přístupu z nich do potoka. Ach jo! Ale člověk nemůže mít všechno, že?!


FaustFaust


Hanka je jedna z lidiček, která své koníky opravdu miluje a je to na nich vidět, protože skvěle vypadají. Provozuje s nimi pro veřejnost jízdu v sedle, jízdu s bryčkou v terénu, jízdu s kočárem po silnici a dále také těžbu dřeva. Jo a málem bych zapomněla - pro úplnost - přepravu koní.


Monty Monty


Pokud by chtěl někdo využít Hančiných služeb, zde je telefon 728 838 250.


Faust se nechává drbat OlinemOlin drbe Fausta


Kromě králíků a slepic tedy vlastní 1 devítiletého briarda Fausta, mimochodem perfektně vychovaného, 2 noričky - šestnáctiletou Lucku, třináctiletou Boru (ta s užší lysinou), 1 sedmiletého haflinga Montyho a 1 šestiletého ČT Olympica. Všechna zvířátka jsou i přes např. 700 kg velice komunikativní a mazlivá. Překvapil nás "atlet" Monty, protože on jako sedmiletý vypadá jako náš Amigo, když jsme si ho v roce a půl přivezli... asi je to lehčí typ :-))


Monty se kamarádídva atleti


Alespoň máme u Amiga jistotu, že unese pořádného chlapa, ne? :-)) S koníky jsem "prokecali" ve výběhu asi 3/4 hodiny, pak jsme se byli podíat ještě do tzv. letního výběhu s přístřeškem a nakonec jsme zašli na čaj a kávu. Samozřejmě jsme probrali vše možné anemožné kolem psů, koní a ekonomické situace nás nadšenců koňáků :-((.


Lucka a BoraJarda, Lucka, Bora


Po příjemně stráveném odpoledni, škoda - krátkém, když je brzy tma, jsme rychle frčeli domů, kde už na nás ze tmy ňafali hafani a řehtali oři, kde že jako jsme, že už měli papkat!


Faust coby Predátor v listímaskovaný Faust

(více)

24.11.2009 17:30:29

TB Diamond

aneb "plnokrevné webovky"

Díky Věrce Markové a jejímu komentáři na jejích stránkách k focení našich zvířátek se mi mailem ozvala Marcela Klingorová, aby mě alespoň morálně podpořila a nabídla, zda bych chtěla uveřejnit příběh Adíska a ostatních našich plňásků na jejich stránkách. Ty se zabývají plnokrevným děním všeobecně a zatím asi nejobsáhlejší část stránek je věnována příběhům starých kamarádů - plnokrevníků, kteří ať běhali závody, či ne, ať vyhrávali nebo byli outsidery, nějakým způsobem zasáhli někomu do života a aby se vědělo, že nejsou všichni plnokrevníci "magoři", že umí dát při správném zacházení spoustu lásky a radosti. Proto jsem samozřejmě souhlasila.


Marcelce jsem poslala jednak životopisy z tohoto blogu s nějakým doplněním, pár fotek z vlastního archivu i fotek od Věrky M. a odkaz na blog. Marcelka vše pěkně poskládala dohromady, když bylo co doplnit - např. dostihová kariéra apod., doplnila a před pár dny umístila na stránky, které vedou 3 nadšená děvčata od koní...


Pokud se tedy chcete dozvědět, jak běhal Derick, má tam i fotku z novin, jak běhala Baby jukněte na http://www.tbdiamond.cz/oldfriends.htm V seznamu na levé straně první hrdé místo v abecedě zaujal právě Adular. Tuhle mě to nedalo a našla jsem v historii Velké pardubické kvalifikační závod z roku 1998, kde se podle startovní listiny Adík zúčastnil a dle povídání bývalých majitelů se v tom roce kvalifikoval. Protože jsem zkratkám startovní listiny nerozumněla, poslala jsem ji k rozkodování Marcelce. Ta mě sdělila, že podle jedné ze zkratek "S", vlastně ani Áda na startu neodskočil a tedy kvalifikační závod neběžel. Tak nevím, dál jsem zatím nepátrala. Není ani proč, stejně je to naše zlato, které tedy zrovna dnes vypadá spíš jako "blato" než zlato... :-). Vlastně bydlíme na blatech takže "blaťácké zlato" je plně na místě...

(více)

23.11.2009 07:41:00

A zase Áda...

Dnes, asi v půl šesté ráno, mě probudil povědomý rachot - některý z koní kopal do boxu. Říkala jsem si, když už to bylo asi počtvrté: "Co ten blb zase dělá?" Myšlen byl zprvu Amigo, protože si občas tak šikovně lehne, že se ve svém prostorném boxe 4 x 3 m pak chová jako Brouk Pytlík na krovkách s nožičkama nahoru a neví, jak se zvednout. Pak mě napadlo, že usínající Áda mohl při svých balancech zase urvat napáječku a všichni se bojí crčícího proudu vody a pobíhají po boxech, což se nám jedou stalo.


Takže jsem na pyžamo navlékla zimní bundu, tepláky a běžela jsem do stáje. Jak to tak bývá "c je správně". Áda ležel, funěl, už se ani zvednout nesnažil, hlavu otáčel k mírně nafouklému břichu. Hned jsem sama sobě pořádně vynadala - včera jsem jim nasekala jednu z posledních traviček - jen jedno kolečko - po jihočesku jeden kotouč. Ale asi to po přestávce, kdy už jen na pastvině ždíbají kousíčky, bylo moc, nebo spíš nekvalitní! Já debil!


Snažila jsem se ho rozhoupat a postavit, jenže jak má ty bolavé nožky o to to je horší! Masírovala jsem mu tedy břicho směrem ke konečníku a začal prdět. Takže snad lehká kolika. Běžela jsem volat paní doktorce, aby mu na uvolnění přijela něco píchnout, případně mu ručně uvolnit střevo (kdybych měla dlouhou igelitovou rukavici, udělala bych to sama). Bohužel, naše paní doktorka nemá s tímto zkušenosti, tak mě odkázala na pár kolegů - jeden z Budějc nastupoval do nemocnice a nemohl přijet a druhý byl nedostupný. Mezitím už byl na nohou i Jarda, že mi jde pomoct Adíska zvednout. Moc růžově jsem to neviděla. Dala jsem mu ohlávku s vodítkem, Jarda stál u boku, ale nakonec ho nebylo potřeba. Já jsem si vleza do žlabu, zapřela jsem se a po chvilce snažení se Adík vyhoupl nahoru a začal tak vítězoslavně řehtat, že nebyl k utišení. Hned se sám valil ven a tak jsme asi přes půl hodiny chodili, masírovali břicho a zase chodili. Chtěl už dovnitř, tak ač by se to nemělo, dala jsem mu seno a pak i trochu ovesných pelet s olejem. Pro jistotu jsem mu změřila tep. Měl 43 za minutu, což je naprosto v pořádku. Ještě jsem mu ošetřila odřeniny na spěnkovém kloubu a hlezně. Vzala jsem jim tedy sítě se senem ven do výběhu, aby chodil, jak potřebuje. Po chvíli přišel zpět do stáje, vykadil se (asi mi to přišel ukázat) a zase šel ven. Tak jsem si oddychla, snad to bude O.K.


Zase jedna katastrofa zažehnána.

(více)

20.11.2009 19:11:15

Listopad - ách jo!

... a jak se daří Adíkovi ...

Stromy na pastvinách a zahradách jsou krásné, jsou super, když dávají v létě chladivý stín, ale... už je zase  listopad, tzn. že padá listí!!!


4 z 11 hromad...


Celkem jsem hrabání věnovala 4x půlden a s Jardou 2x půlden jsme ty hory odváželi na nedalekou skládku - obecní kompost, vrchovatých vleků bylo 5.


řádně ušplapaná fůra listí


Proto listopad v této formě nesnáším, ale zato je fajn, jak se nám opozdilo babí léto a ten poslední týden byl nádherný - včera jsem hrabala v krátkém rukávu!


mňam - sušené listí


Přikládám jen pár fotek, jak nám zvířátka "pomáhala" hromady listí zase pěkně rozkopat, případně vybrat ty nejlepší sušené březové - ty jim tedy chutnaly, tedy koním samozřejmě.


psí vězňové


Pejskové listí spíš očůrávali a při odvážení listí jsme je museli zavřít, aby neběželi za autem až na tu skládku, tak koukali uraženě, jak vězňové.


těžké vstáváníTady vypadá jak ta lama v reklamě na povinné ručení :-))) Špatně se mu vstává - pravý karp zraněný před asi 6 lety a teď to pravé hlezno...


Ještě zpráva o Adíkovi. Řekla bych, že se má skvěle. Sice tu nožku pořád popotahuje, ale začala jsem s ním denně po chvilkách cvičit - v kroku v kruhovce nebo na louce (alespoň mu není líto, že s ostatními cvičíme a jezdíme...), protáhnu mu krk a tedy i hřbet, nožku jednu po druhé. Tu zraněnou opatrně dozadu i pod břicho a zaznamenala jsem, že po cvičení jí začíná trochu v hleznu ohýbat. Určitě to bude ještě lepší a snad pár prcků ještě sveze. Na fotkách vypadá pohublý, ale to mu povolují svaly. Asi mu přidám víc ječmene. Je ale vidět, že se opět rád válí - včera jsem ho trochu vyčistila a vůbec to cenu nemá.


A ještě jedna zpráva. Zase jsme po dlouhé době vylezli na koně. Včera já na Bejbu, Jarda Amiga a dnes POZOR - Jardova premiéra na Bejbě (já měla Amiga), pěkně jim to šlo, i když bylo vidět, jak se Jarda přemáhá a "prdelku má sevřenou". Respekt z Baby je zatím velký, ale i klusali, zatáčeli a bylo to fajn. Lehký klus se po velkém soustředění jezdce začal trochu dařit. Musí jezdit mnohem víc!

(více)

05.11.2009 11:03:24

Adíkova konečná?

V žádném případě!

Dlouho jsem váhala, zda o této události napsat či ne. Není to příjemné psaní, ale má zatím dobrý konec a blog je vlastně jakoby deníček, tak se sluší zmínit vše. A také si myslím, že by následující řádky mohly třeba jen v něčem pomoci jiným koníkům i jejich páníčkům. A také proto, že se množí dotazy od známých i neznámých (díky webu Věrky Markové), co se vlastně stalo...


Tak tedy: 22.10. jsem koníky přepustila z menší pastviny na jejich nejoblíbenější - tu největší, co máme. Začali lítat jak pominutí, vyhazovat, stavět se na zadní. Byl na ně krásný pohled až ... Adík chtěl samozřejmě stačit těm mladším, chvílemi měl všechny 4 nahoře a byl jak na pérkách. Bohužel to v jedné z divokých zatáček nevyšlo - podjel mu zadek a jel po břiše tak, že táhl pravou zadní nataženou za sebou. Lekla jsem se a oprávněně. Vstal, ale nebylo to ono! Měl ohnutou spěnku a táhl ji bolavě za sebou. Později jsem si všimla, že vlastně tahá za sebou celou nohu a když jsem si ho vzala v kroku v kruhovce, bylo jasné, že vlastně nohu neohýbá v hleznu a tahá ji celou, jak dřevěnou. Nejdříve jsem mazala spěnkový kloub, pak tedy hlezno, které měl zpědu oteklé a hřálo. Když jsem ho asi za 3 dny vedla na vodítku a zastavili jsme na louce, jen lehce jsem se mu podívala na zadek. Jak je zvyklý rychle si ho schovat (toto cvičeníčko z horsemanshipu mu jde ze všech nejlíp), uskočil a podklesly mu obě zadní nohy, že se z toho nemohl vyhrabat. Nakonec zase stál, ale očividně byl dost překvapený, zaskočený, chudáček! To mě vedlo k rozhodnutí...


Bohužel na léčení už nejsou finance, dopřát mu klidného usnutí na pastvině a buď pohřbení doma (znáte lidi - za chvíli by mohl mít člověk na krku hygienu s pokutou) nebo odvoz do kafilerie - zase hooodně peněz. Nezbývalo, než se rozhodnout pro to nejhorší.  Aniž jsem na oči viděla a mohla pořádně mluvit, sehnala jsem potřebné tiskopisy a solidního pana majitele toho zařízení (nechci ani to slovo použít), který byl moc chápavý a domluvili jsme se tak, že přijedeme v neděli podvečer a v pondělí v 6 ráno, dokud bude vše čisté (před ostatními zvířaty) půjde Adísek na svou poslední štaci. Jak "náhodné" - v den Památky zesnulých...


V sobotu přijela dcera Verča, aby mě podržela a hlavně - rozhloučit se s kamarádem. V neděli po obědě, však raději odjela dřív než.... To ještě netušila, že jí za 2 hodiny budu do vlaku volat, že Adík zůstal doma!


V neděli 1.11. odpoledne tedy přijeli známí s vozíkem. Dny předtím, jsem s Adulkou nacvičovala nastupování do improvizovaného boxu na louce - vše v pohodě, ale realita byla naprosto odlišná. Kolem vozidla chodil bez problémů, klidný s hlavou sklopenou a oddaný. Jakmile měl nakročit dovnitř, raději by se však zabil. Hodinu jsme se snažili ho co nejšetrněji "přemluvit", ale nešlo to. Přervaná lonžka, urvané ruce čtyř lidí. Po půlhodině mě ujely nervy a s histerákem jsem musela odběhnout za vůz, aby mě neviděl. On ale stejně věděl! Po další půlhodině už jsem to fakt nevydržela, sundala mu ohlávku a pustilo ho zpět za kamarády, kteří do té doby nervózně pobíhali a přihlíželi tomu nechtěnému divadlu.


Adular nás přesvědčil, že tam, kam jsme ho chtěli odvézt, nepatří. Prostě se rozhodl, že u nás dožije ať je to jak je. Od té chvíle mě neustále přesvědčuje o tom, že bylo dobře, co jsem nakonec udělala. Za dva dny popoběhl za senem, také se vyválel v jeho oblíbeném bahně - to bylo poprvé, co jsem z toho měla fakt radost a včera při vykročení do jednoho kopečku, co na pastvině je, dokonce i tu nožku v hlezenním kloubu trochu pokrčil. Stále ji popotahuje za sebou, ale jestli šlo o natržený sval, bude se to dávat dohromady dlouho. Začala jsem dávat od Farnamu MSM Ultra, což pomůže od bolesti i hojení. To jsem měla již dlouho koupené pro případ potřeby a ejhle, jak se hodí. Rozhodli jsme se sundat podkovy a pěkně vystrouhat, až 12.11. přijede kovář Péťa Vladař, prodáme sedlo a necháme Adíska ťapkat po pastvinách, dle jeho uvážení.


Musím říct, že jsme byli naprosto hotoví. 4 dny jsem pořádně nespala (Jarda jakbysmet), v neděli zažívací problémy. Nešlo to jinak, neustále jsem myslela na jeho laskavé korálkově černé oči, na vyjížďky či procházky s ním, pravda, kolikrát poněkud rychlejší, na jeho leknutí se motýla či mochomůrky v trávě právě při nejlepším cvalu, který byl maximálně pohodlný, na jeho usínání ve stoje - pysk a následně celé tělo hroutící se k zemi a jak to v polospánku vyrovnával :-))), jak trpělivě vozil , jako nejspolehlivější koník (když už nebyl Chetty) všechny návštěvy včetně dětí. Prostě zlatíčko, které nám hodně moc důvěřovalo a já se mu teď chtěla takto odměnit.


Nakonec je všechno jinak, je to osud, tak to zůstane. Zde foto z dnešního slunečného rána: 


okoušeme kopec


 

(více)

30.10.2009 18:23:06

Stěhování kamarádů

Jak se zmiňuji v článku „Návštěva u Petry“ došlo dnes na stěhování těchto našich kamarádů do jejich nového domova v chaloupce v Mirotíně.


 


Oprávněně nervózní Petře jsme přislíbili pomoc. Ráno jsme naložili na vlek piliny a seno (neboť jaksi zatím tyto věci na chaloupku nedorazily), vzali s sebou záložní vodítka, ohlávky, bandáže atp. Pár minut po 9. hodině jsme byli v Otíně. Sappinka už měla na nožkách zvony a na předních bandáže (ještě že tak, protože při nakládání sklouzla s rampy a pěkně by si noženku odřela), Corís čekal v kruhovce a Cirďan vše důležitě pozoroval. Na místě byla ještě další Pery kamarádka Zuzka, která pomáhala leccos a leckoho podržet a také akci kamerovala. Jarda měl původně fotit, jenže – Murphyho zákony – došla nám baterka, proto dnešní článek bude bez fotek :-(((. Coroušovi jsme daly bandáže, na předních byly v pohodě, ale na zadních si je evidentně nechtěl nechat, neustále kopal do země, tak jsem je raději sundala, aby se zklidnil.


Asi na půl desátou přifrčela paní Hanka se svou kamarádkou a vlekem na koníky. Šlo se na věc. Nejdříve, že zkusíme Sappinku, ta byla klidnější, ale moc se jí nahoru nechtělo. Tak přišel na řadu ryzáček. Corís jak viděl ňamky, nastoupil do vleku téměř profesionálně. Pak jsme lákali Sappinku. Na rampu vlezla docela rychle, ale pak udělat další krok dovnitř, za jablíčkem, na které jí Petra lákala a schválně ho ujídala a mlaskala, jako že: „Pojď honem, nebo ti ho sním“ , to byla docela přemlouvačka. Ono tam totiž opruzoval Corouš, protože pořád chtěl to jablko a Sapča se ho bála. S Hankou jsme si vzali vodítko, dali ho kolem zadku a lehce jsme ji na něj tlačili. Já se jí snažila posunout přední nožky a po chvilce přemýšlení zvítězilo jablíčko. Takže žádná velká „akce“ se naštěstí nekonala.


Vyjeli jsme k asi 30 km vzdáleného cíle. Já se Zuzkou a Cirem v Petry autě, Jarda za námi s naším a Petra si sedla k přepravcům. Jelikož si Zuzka moc cestu do Mirotína nepamatovala 2x jsme se otáčeli na křižovatce, ale zvládli jsme to. Vyjeli jsme až do kopečka k domku a čekali, protože nám Péťa nedala klíče :-)) Netravalo však dlouho a náklad byl tu. Ti zastavili pod kopečkem a začlo se vykládat. První Corin vyfičel docela rychle, že se vytrhl z ruky a mašíroval si to zpět k příjezdové cestě. Sapča vystoupila jako dáma, bez větších problémů. Petra zatím provedla odchyt Corina a vše bylo O.K.


Ohradník byl připravený částečně – chyběla branka a docela důležitá elektřina..., tak jsme postávali, drželi koníky, já šla pak pomoct Jardovi s pilinami, trochu doklidit prostor ve stodole (dočasném to příbytku koníků – venkovní přístřešek se teprve bude budovat). Po uzavření ohrady jsme koníky pustili. Sapča jen pořehtávala, ale Corin pěkně cválal, vyhazoval a očividně se mu na novém místě líbilo, protože se pěkně vyválel. Ještě jsme chvíli pokecali a jeli domů.


Z posledních sms od Petry vím, že už elektřina funguje, koníci jsou chvíli v klidu, chvíli lítají a jejich panička je asi dost nervní, jestli z ohrady nezdrhnut na druhou stranu z toho, jestli si přes noc v stodole neublíží, když nejsou zvyklí, aby byli zavřeni. No, vůbec jí to nezávidím. Já bych je radši nechala na dvorečku i za cenu, že mi ho zdupou. Uvidíme, jak to vše dopadne. Vše ale proběhlo „bez ztráty kytičky“, takže je to v pohodě. Vlastně ne úplně, někde se ztratila naše mrkvová hůlka. Třeba se najde, doufám!


 


V každém případě jim přejeme, aby se jim v novém dobře a s láskou a štěstím žilo.

(více)

24.10.2009 18:47:21

Mezinárodní výstava psů v Č. Budějovicích 24.10.09

aneb Nečekaný úspěch

Dnes ráno nedostala Bara snídani. Koukala jakože: " A proč, co jsem provedla? " Bylo to ale opatření kvůli případnému blinkání v autě a aby byla více "nabuzená" v kruhu. Dnes jsme jeli na Mezinárodní výstavu psů do Budějc. Sranda byla ještě doma, když Bari zjistila po nastartování auta, že se někam jede a utekla páníčkovi mezi balíky sena. Po krátkém přemlouvání byla lapena, naložena do kufru a jelo se. Hned u Veselí jsme "do vleku" vzali známou z Prahy,taky s bosíkem, která se bála, že v Budějovicích zabloudí.


Po zaparkování nedaleko výstaviště jsme se prošli, zaplatili vstup, vyzvedli potřebné výstavní dokumenty a šli hledat náš kruh č. 5. Máme štěstí, protože jak máme plemeno od B, byli jsme první na řadě. Baraka tedy jako 11. beauceron, jedniný harlekýn. Jako vždy se místo v půl 10 začínalo asi v 10 hodin!


akce v kruhu


Posuzovatel p. Jančík byl hodně tvrdý, celkem dal jen 3 výborné a jen dvě V1. O to nás víc těšilo, že Barinka byla jednou z nich a nakonec vyšla vítězně ze "souboje" s druhým V1 pejskem a dostala titul  BOB (Best of Breed = Vítěz plemene). Takže celkově obdržela tituly CAC (Vítěz třídy - kokarda), CACIB (Mezinárodní vítěz třídy - pohár) a již zmíněný BOB (pohár).


lítáme po diagonále i bez redbulu


Nejhorší na tom všem bylo, že jsme museli čekat do 15. hodiny na zahájení posuzování a vyhlašování těch nej z nej. Barušu jsme dali do klidu do auta ve stínu a my jsme chodili po výstavišti asi 3 hodiny. Okukovali jsme různé zboží od ňaminek psích i lidských počínaje, přes oblečky až po kosmetiku a vitamíny. Hrůza jen tak chodit a čučet, když nemáte peněz nazbyt. Přeci jsme koupili pár vepřových a králičích oušek, 2 kg psích piškotů bez cukru, nějaké bylinkové čajíčky pro nás a Jarda si nechal na místě udělat kraťounké kožené vodítko - tzv. couračku. No a nezbylo nic jiného, než si dát Jarda klobásku a já langoše, protože jsem nesbalila svačinu. Mysleli jsme, že budeme na oběd doma. Po výstavišti chodila spousta krásných psů. Pár jsem jich ulovila a vybraní jsou zde:


malý vlkodav


takový pěkný bílý poník (opravdu má velikost kamarádky poníka) - Irský vlkodav bydlící v paneláku!, vážící asi 70 kg a mající doma svůj celý gauč, byl moc milý


přítulní pidi jezevčíci


úžasní trpasličí jezevčíci v málo známém zbarvení - žíhaný a tygří - oba byli děsně přátelští a já celá "umytá"


ti nejmenší


Pražských krysaříků byl spousta - tihle dva jsou ze smečky celkem dvanácti naší známé Evy, od které jsme kdysi měli našeho prvního rodinného hafíka briarda Brita.


Všechny jsem ani nafotit nemohla, ale bylo to moc pěkné.


Asi hodinu před zahájením závěrečného vyhlašování jsme šli do připravené haly. Ještě, že jsme tam šli dřív, protože si alespoň Bari stihla zvyknout na ten hluk lidí a psů uvnitř haly a našli jsme k sezení alespoň místo na schodech.


dlouhé čekánítrochu se to mázlo...


Lavičky byly dlouho před tím beznadějně plné. Musím říct, že se mě tam špatně fotilo proti světlu zvenku a ještě rozsvícené leflektory...  Nejdříve se posuzovali mladí vystavovatelé, pak nejkrásnější nejmladší psi různých plemen, veteráni, chovatelské páry, chovatelské skupiny,


chovatelské skupiny


nejlepší z národních plemen a pak jednotliví nej z BOBů jednotlivých FCI skupin. Mezi posledními šla naše skupina. Zde jsme bohužel nepostoupili ani do užšího posouzení pěti jedinců, ale už tak to byl s 19 měsíční fenou velký úspěch, který jsme absolutně nečekali!


Barinka, unavená, tentokrát sama bez říkaní hupla do kufru a prý honem, ať už jedem domů. Tam jsme v pořádku dojeli v půl 5.


dva pyšní


Uděla jsem ještě krásnou fotku pyšného páníčka s Barakou a oceněními a hnali jsme vyvenčit malé hafíky, uklidit stáje atd. atd. Musím smeknout před Jardou, který byl na noční od 18. hodiny do 4. rána a spal tedy asi jen 2 hoďky a ještě se mnou šel uklidit pastvinu od koblížků ...

(více)

17.10.2009 22:53:17

Návštěva u Petry a spol.

Bylo víc důvodů, proč jsme vyrazili k Petře do Jindřichova Hradce na návštěvu:



  • hnusné počasí (jinak by zbývalo sedět doma u kamen a bedny)

  • moje a Petry narozeniny z minulého týdne

  • Jarda ještě neviděl Petry zvířátka

  • Petra mi vypálila na CD fotky a videosekvence z kurzu IV. u Bořánků

  • Petra se minulý týden stala majitelkou dalšího čtyřnožce – kobylky

  • Petra byla sama doma a nudila se

  • udělat pár fotek a mít co napsat na blog

 


Po brzkém obědě jsme vzali pididárek, čerstvě upečenou bábovku, ustřihli jsme růžičky, sedli do auta a jeli. Cestou jsme se stavili v Hypernově (vlastně Albertu) a po 13 hodině jsme zastavili před bytovkou, kde Petra s přítelem Míšou bydlí.


Ani jsme ještě nezavřeli dveře auta a už se k nám hnal vlk – Cirďas s Petrou v závěsu. Řádně jsme se přivítali a šli raději do teplíčka. I Cir dostal dárek – měl před pár dny taky narozky – mňamku. Zatímco Péťa chystala kávu, jukli jsme na morčata s dokonalými jmény – Myš a Myš :-))


Myš a Myš = Petry a Míšovo morčata


Při odpolední svačince jsme probrali co se děje v psím, koňském i lidském (hlavně učitelském) světě. Cir pozorně naslouchal, ale hlavně ho zajímala bábovka na stolku. Jelikož je to ale vychovaný pejsek, moc neloudil a jen koukal s výrazem smutného a děsně hladového muže...


ty návštěvy ... a kousnout mi nedají


Asi v půl čtvrté Petra nachystala ňaminky pro Corina a jeli jsme do nedalekého Otína na statek,


statek v Otíně


kde Corin stojí. Nejdřív jsme šli do horní ohrady za kobčama, mezi kterými je i nový Petřin přírůstek – 2letá kobylka z ČT bělky 15/352 Sendy 1996 po Kinském hřebci 296 Almhirt Chlumecký 1987.


Sappinka spinkala


Kobča je zdejší „otínská“ a tak ji Corin i jeho panička znají od hříbátka. Je to pěkná, zatím skoro černá kobylka, ale zřejmě vybělí po mámě – to už je vidět na hlavě...


Sappi se druží


Sappinka je moc milá a pohodová a myslím, že bude Péťě dělat jen radost. Pak jsme šli zpět dolů do auta pro lavor s papáníčkem pro již netrpělivého Corouška.


krmení dravé zvěře


Hnal se za paničkou, co mu nohy stačily, napapkal se a pak už o nás moc zájem nejevil. Asi to bude se Sapčou dobrá dvojka – pohodová a komunikativní.


Naši kamarádku jsme hodili zase domů a fičeli za čtyřnohými hladovci domů.


To nejdůležitější jsem ještě nenapsala. Petra je i novopečenou majitelkou chalupy v Mirotíně, kam se budou na přelomu října a listopadu všichni stěhovat. Takže už dopředu přejeme, aby vše proběhlo hladce, aby všechna zvířátka zvládla to cestování, sice krátké (asi 30 km), ale stejně – držíme palce! Návštěvu v novém plánujeme někdy na listopad, to zase něco vyfotím a napíši.


 

(více)

10.10.2009 18:07:50

Focení s Věrou Markovou

Před časem jsme se rozhodli využít služeb fotografky Věry Markové, na kterou je odkaz na Bořánkovských stránkách. Docela mě vylekalo, když z prvního kontaktu v červnu byl až říjnový termín. Netušila jsem, že vlastně "soukromníky" fotí pouze o víkendech a v okolí Plzně v létě i po práci, takže je opravdu plně vytížená. Neboť fotky chceme cíleně využít ještě tento rok, museli jsme tímto termínem vzít za vděk. Měla jsem dost obavy z počasí. A právem. Před 14 dny, o prodlouženém víkendu, jsme koníky, jako přípravu na focení, vykoupali. No trochu ta čistota vydržela dodnes - hlavně žíně měly snad tu správnou barvu, takže jsme je ještě všechny ráno pěkně vyčistili. Po čištění jsme je pustili na pastvu a začolo lít jak z konve. Ach jo, říkala jsem si, nám to asi nevyjde a ještě se vyválí v bahně a bude hotovo. Pejskům jsme alespoň umyli oči, aby je neměli na fotkách "uplakané".


Ale usmálo se na nás štěstí a s ním i sluníčko. Sice nesměle vykukovalo zpoza mraků, ale přeci. Věrka si ho s sebou asi přivezla v baťohu... Jela jsem pro ní na nádraží k rychlíku od Plzně v 10:45. Po příjezdu domů jsme se hned vrhli "do práce", než bude zase pršet. Věrka si zapsala data našich fotohvězd a šlo se na věc.


Nejdříve prý koně. První adeptka Bejbinka se předvedla opravdu jako dostihový kůň. Pravda, trochu při těle, ale vůbec jí to v trysku a vytrhávání drnů nebránilo. Měli jsme totiž za úkol, několikrát po sobě, dojít na konec pastviny a poslat jí směrem k objektivu. Pak jsme si různě pohrávali na kruzích kolem Věrky v klusu i kroku a pár póz v klidu. Ostatní koníci přihlíželi od kruhovky, kde byli zavření a vlastně na sebe právě fotící se dámu "lákali". Proto se jí tak pěkně běhalo.


Podobný scénář probíhal i s Ádou a naposledy s Amigem. Náš stařeček se kupodivu také dal ihned do cvalíku a ještě k tomu se zdviženým ocasem a nosil se jak aristokratická hvězda se slovy: "Tady mě máte v plné kráse, tak foťte, ať tu dlouho nelítám!" Fakt mu to moc slušelo. S Amigem  byla zase větší prča. Ani jsem s ním nemusela chodit do protějšího rohu pastviny - odcválal si tam sám. Podruhé jsem ho tam odvedla a poslala k Věrce, načež se s vyhazováním opět rozcválal. Když jsem ho pak točila sem tam na kruhu kolem fotografky, krásně vznosně klusal a podnikal průzkumné nájezdy na na bobku sedící Věrku a chtěl mermomocí přijít na to, co jí to cvaká v ruce a co to na něho pořád míří za konón.


Nakonec jsme něco podobného prováděli s celým naším stádečkem. Zkusila jsem je vzít ještě všechny do kruhovky, jestli se podaří zachytit Bejbu, jak se v obratu proti těm dvěma klukům staví na zadní, ale už se jí blbnout nechtělo.


Tak, a přišli na řadu pejsi. S nimi jsme šli fotit na zahradu před statkem. Lítali taky jak pominutí, hlavně tedy Bara - to byla neřízená střela! Až se to i chvíli Azimu nelíbilo a začal na ní ostře vyjíždět. On je přeci někdo a bude se fotit v klidu a ne že na něj bude někdo skákat, ne?! Věrka jí chtěla vyfotit třeba i v klusu a se zavřenou tlamou, ale to byl nadlický úkol. Frrr sem, frrr tam, žádný klus a jazyk až na vestě. Pak se začali se Zorrem tahat o míč a byl konec. Profík si ale vždy poradí a tak jsem slyšela jen cvakat spoušť fotoaparátu. Otočím se a Věrka leží na cestě a fotí a fotí. Skvělá baba!


Nakonec jsme udělali na louce "rodinné" foto. Jarda, já a 7 zvířat. Snad to vše vyjde. No určitě to vyjde. Když se člověk podívá na Věrčiny fotky http://www.veramarkova.com/, tak přeci musí vědět, že to vyjde! A ještě k tomu, když nepršelo...


Vyblbnutí pejsci i koně dostali spousty pamlsků a my, uhonění fotopomocníci s Věrkou jsme si šli dát oběd (musím se pochválit, tedy - byla jsem pochválena za výborný vývar a řízky s domácím bramborovým salátem). Poté byla kávička a spooooousta povídání kolem koní a psů.


V 17 hodin jel naší nové kamarádce vlak do Plzně, tudíž jsem jí zase odvezla do Veselí na nádraží. Takto tedy proběhl náš dnešní zajímavý den. Článek je bez fotek, protože dnes jsme tu měli profíka. Až budeme mít DVD, pokusím se, půjde-li to přemístit, zde některé fotky uveřejnit.


Doplněk k článku ze 4.11. - dnes Věrka na svých stránkách uveřejnila výběr z 260 fotek našeho zvěřince - máte-li chuť jukněte na ně a chcete-li ozvěte se mohu ještě nějaké, které nejsou uveřejněné a hooooodně super poslat mailíkem. Iva

(více)

29.09.2009 19:12:44

Prodloužený víkend

... sváteční víkend ...

Ano, díky sv. Václavu, byl sváteční prodloužený víkend a všichni zúčastnění (kromě Jardy, který chodil do práce :-(( ) jsme si ho i suprově užili!


Domlouvali jsme si vše již od konce prázdnin, kdy tu byla Terezka, že ve výše jmenovaný víkend zase přijede s rodiči. Ona bude spát u nás a rodiče někde ve městě. Ti nakonec dorazili i s kamarády a ukázalo se, že je to moje spolužačka z gymplu s manželem. Konečná podoba návštěvy byla taková, že se nakonec objevila i Verča s Lukym a jeho kamarádem Martinem a s nimi i naše bývalá členka stáje U tří borovic Jana (dnes už 17 letá!). S tou jsme se neviděli asi 5 let. Týden předem jsem objednala bezkonkurenční naložené hovězí masíčko u našeho známého řezníka z bývalého bydliště. Maso vyzvedla Verča. Už jsme se jen modlili, aby vyšlo slušné počasí. A podařilo se. Byl to nádherný víkend se vším všudy. Posuďte sami.


Všichni dojeli v pořádku v pátečních zácpách, ubytovali se, pojedli i popili. Hlavně jsme povídali asi do 23. hodiny. Na sobotu bylo naplánované pořádné vyčištění přelínávajících ořů a následná jízda na nich na louce, či v kruhovce, jak kdo chtěl.


První na řadě byla Verča s Adískem, která většinu času strávila v kruhovce – obě oči, krok, klus,


klus jim jde


krátký cvalík a pak i klus na louce. V sedle Ády ji na louce vystřídala Jana. Dostala za úkol jít, nejlépe klusat při ohradě na druhý konec louky. Ze začátku si nějak Adís myslel, že si může dělat, co chce a všelijak to spolu po té louce šněrovali a zastavil se u ohradníku na 2. pastvinu a že by se nejradši šel pást k Bejbě a Amigovi. Po vysvětlení některých pomůcek, tak jak teď jezdíme dle horsemanshipu, už to takový problém nebyl a krásně si to proklusali tam i zpět i s provedením několika vzorných kruhů.


a už to jde 


Další jezdkyní v pořadí byla Píďa, tedy Terezka, pardon. Jenže nebyla ve své kůži a tak Bejbinka dostala díky tomu volno.


Následně jsem si tedy na chvilku já vzala Amiga, abych jim ukázala, jaký je to šikulka – jaké dělá pěkné obraty kolem zadku i předku, couvání, klus, zastavení.


soustředění při předvádění šikulky


Protože se přiblížil čas oběda a všem nám to naše žaludky dávaly patřičně najevo, dali jsme koníkům kukuřičné klasy a šli si ohřát domácí švestkové knedlíky (vařila jsem je už ve středu a čekali na nás v mrazáku) pěkně s tvarohem, cukříčkem a máslíčkem. Mňam to byla dobrota! Nemohli jsme se ani zvednout od stolu. Já jsem se tedy raději rychle zvedla i proto, že si holky k obědu pustili film Black Beauty a nechtělo se mi koukat na ošklivý osud koníka a brečet u toho...


Po obědě jsme měli v plánu koupání. Ne naše, ale koní a psů, aby se před zimou dokonale vyčistili. Stejně to byl asi poslední termín na koupání se slušným počasím. Připravila jsem věci (kýble, hadici, houby, šampony, stěrku) a dorazila ven i Verča s tím, že budeme koupat sami, protože holky po prokecaném večeru usnuly. Vzali jsme to asi dle velikosti, či stáří – nejdříve Áda, pak Baby a nakonec Amigo. Ten nám u koupání obou kamarádů s chutí asistoval. Jakmile jsem pěnovým šamponem nastříkala Ádu a než jsem ho obešla, tak Ami už na nás koukal s celým čumákem obaleným pěnou a děsně si liboval, jak to voní a jak mu to sluší. Bohužel nám chyběl fotograf. Dokonce se, jak o Ádu, tak o Baby pěkně třel – možná chtěl vydrhnou sám sebe a ušetřit nám práci. Když jsme koupali jeho, to už přišla vyspalá děvčata a divili se, jak je při mytí spokojený a co dělá za ksichty. Důležité je říct, že jsme každého koně hned po umytí odvedli na vodítku rovnou na pastvinu, protože by si určitě, zvláště Ami či Adík, lehli rovnou do toho prachu na zahradě. Poté došlo i na hafíky – nejdříve Azík a pak Barča. Azík to vzal jako nutné zlo, ale nevadí mu to tak jako Báře. On si na procházce vždy vleze celý do rybníku, ale ona jen tak po kotníky, dáma, že?! Když jsme jí vypustili z vodítka, lítala jak šílená a měla hrozně moc energie.


samospouští  zleva Jana, Verča, já a Terča + hafíci


V tu dobu se zrovna vrátili Luky s Martinem z výletu do Budějovic (byli za puškařem něco řešit – jejich společným koníčkem jsou palné zbraně) a také se stavili na exkurzi v jaderné elektrárně Temelín – tedy samozřejmě jen v jejich informačním centru. Mají tam i simulátory a mj. Luky spustil poplach, neboť jádro zasunul příliš hluboko. Tak už u nás máme po jaderném výbuchu...


My holky jsme šly na procházku s pejsky, pak jsme připravily stáje a namazaly kopýtka, rozčesaly s kondicionérem uschlé hřívy a ocasy.


Kluci zatím připravili oheň, společně jsme rozšířili sezení (11 míst) pod altánkem a očekávali jsme příjezd dalších lidiček – první dorazil Jarda z práce a pak někdy v 7 i Petříčkovic (Terezky rodiče) a Krňoulovic (s výborným dortem medovníkem).


pod altánkem


Udělali jsme mísu salátu (z domácí zeleniny od Petříčků), nakrájeli chléb, připravili dochucovadla a samozřejmě vínka, medovinu, baileys, kluci měli whisku no a vše ostatní,


Luky s Martinem grilují


co k řádné grilovačce na závěr sezony patří. Ano závěr sezony – jak se schovalo sluníčko, museli jsme nachystat na sedačky i deky a postupně jsme se víc a víc zachumlávali. Byla spousta legrace i přes tu zimu. Asi po 10. hodině čtveřice odjela do Veselí a my všichni „domácí“ jsme se přesunuli dovnitř, relativně do tepla. Někteří jsme šli spát, někteří ještě popíjeli a povídali.


Ještě musím dodat, že posezení nám neustále „zpříjemňovalo“ jedno ze sousedovic koťátek. Rozhodlo se, že se mu u nás i přes psí štěkot líbí a že tu s námi prostě bude. Několikrát, asi 3x jsme ho odnesli zpět za sousedů vrata i s kočičím žrádlem, ale stejně přišlo, ani vypuštěný Zorro ho neodradil. Až když jsme pustili velké psy a ono nemohlo z pod palety s dřívím ven, neb Azík vytrvale číhal a Bára pobíhala kolem, Martin s Verčou ho vysvobodili – asi v půlnoci – odnesli ho znovu domů a už nepřišlo. Ještě než jsme šli dovnitř, šla jsem zkontrolovat koně do stáje, že je pustím na noc ven. Šla jsem potichu – bělouši spali vestoje ale Amigo ležel a chrápal a to doslova. Stal se tak noční atrakcí a všichni si ho šli poslechnout a s baterkou za zády se na něj podívat. Netrvalo dlouho a vzbudil se, posadil se a čučel kdo ho to budí. Kluci zase čučeli, protože se divili, že kůň umí také sedět.


V neděli ráno to také přesně vypadalo dle toho. První vstával Jarda – chudák do práce, pak já ke zvířatům, asi v půl deváté vylezla Verča a pěkně po ¾ hodinách ostatní – Terka, Jana, Luky a uzavíral to v 11 hodin Martin.


začátek vycházky na naší louce


Dalo mi to trochu přesvědčování, aby se holky odhodlaly sednout na kůň a vyrazit ven pod sedlem. Sice jen do rybníky – necelý 1,5 kilometru tam a 1,5 km zpět, ale asi po roce a půl jsem zase viděla všechny koně osedlané najednou a vyrážející ven z ohrady s jezdci na sobě. Tedy jen Amigo se vedl, protože ještě dál než na louce s jezdcem v životě nebyl. Sedla jsem si na něho až do rybníku. Cesta byla naprosto v pohodě, kromě snad jednoho či dvou leknutí se něčeho u Amiga. No a ve vodě si to naprosto všichni užili.


že by se Áda nudil, ne to je spokojenost


Verča nám dělala dvorního fotografa a i natáčela. Moc jsme se nasmáli, co zase prováděl Amigo. Potápěl si hlavu do poloviny nosu, šplouchal hrozně s tou hlavou a ještě při tom stačil flémovat, ale nohama nehrabal. Zato kopání si užila a nejvíc se vyřádila naše kachna Baby – taky Terezka vylívala vodu z bot! Adísek tak kolem chodil a postával, ale určitě byl zase rád venku a v centru dění.


Odpoledne, obědvali jsme ve 3! se celá Verči parta pobalila a opustila nás, protože Luky musel ve sváteční pondělí do práce (nakonec se ukázalo, že kvůli hloupým 5 obědům a asi 3 pohárům – je totiž kuchař – protože víc lidí nepřišlo!).


S Terkou jsme se sebrali a šli s pejsky na procházku kolem polí a 4 kobylek z druhé strany vsi. Pak se zrovna vrátil Jarda z práce, tak jsme něco povečeřeli. S Teri jsme probrali vše možné i nemožné kolem koní, co dělá ona, co my a porovnávali jsme zkušenosti zase asi do půl jedenácté.


V pondělí ráno, na 9. hodinu jsme očekávali příchod dvou zájemkyň o výuku jízdy – zkušenější Elišku (12) a absolutní začátečnici Sašu (7). Eliška udělala obě oči a pak jezdila v kruhovce na Baby. Zastavování jim hodně nešlo, ale jinak pak klus a kruhy byly moc pěkné. Saša se po 3 týdnech pauzy bála na Ádovi rozcvičit (zvláště mlýn jí dělal problém), ale pak se rozjezdila a krásně zvládala pracovní i lehký klus. Terezka měla za úkol obě oči s Amigem, což bylo v pohodě, pak si ho osedlala a zkusila si ho rozpohybovat v kruhovce. Docela to šlo, tak jsem je pustila na louku a tam to nešlo. Amigovi se vůbec nechtělo chodit. Když už se tedy povedlo ho dát do pohybu, tak to byl klus, ale dostat ho do kroku bylo o život – Teri pak slezla a klepaly se jí vysílením nohy. A to je fakt, na svá leta, zkušená jezdkyně. Zřejmě ale Amigo neměl dostatek respektu a důvěry a tak prostě stál a čučel.


Po obědě jsme si 2x zahráli Lodě, přijeli Terči rodiče a musela se sbalit a vyrazit k domovu. Jarda v 17 odešel na noční a tak jsem se zvířátky zase zcela osiřela. Najednou všude ticho a nic jiného. Docela smutný pocit po těch 3 krásných dnech.


Ty dny byly pro mne opravdu sváteční, protože jsem se alespoň na chvilku vrátila do ztracené doby, kdy jsem měla kolem sebe spoustu fajn holek včetně mé dcery. Fakt jsem si to moc moc užívala a budu z toho pocitu dlouho čerpat energii, doufám!


 


O pár fotek víc je zase možno shlédnout v galerii 2009.

(více)

23.09.2009 19:46:43

Výlet do Zemského hřebčína Písek

já a symbol píseckého hřebčína


Ne že bychom neměli co dělat, ale stejně jsme si vyjeli na výlet. V krásném areálu píseckého hřebčína se dnes konaly Výkonnostní zkoušky klisen plemene Hafling. Přesně jsem to nepočítala, ale myslím, že se o zapsání do plemenné knihy ucházelo celkem jen 5 nebo 6 klisen a 1 hřebec.


Posouzení měr a chodů prováděla 4 členná moravská komise pěkně na sluníčku na asfaltovém chodníku u stájí. Ještě před tím, komise měla zpoždění, se všichni koníci fotili do katalogu. Po měření se dění přesunulo do haly, kde se lidičky snažili své svěřence předvést na ruce v kroku a klusu. Zde jsem se již dozvěděli celková hodnocení jednotlivých zvířátek. S nejvyšším počtem bodů (7,5) byla do hlavní plemenné knihy zapsána pouze 1 klisna - lehčího, tj. moderního typu. Níže je právě ona.


nadějná klisnička v zápřahu


Ostatní klisny byly zapsány do základní plemenné knihy ať už s nekorekním zbarvením, chody, či nevyvážeností typu. Jediný hřebeček (mě se tedy kontrast jeho tmavé barvy s plavou hřívou moc líbil)


hřebec


 bohužel nebyl kvůli barvě a rámcové nevyváženosti licencován.


Po přestávce na oběd se konaly výkonnostní zkoušky. Jsou dva typy: buď drezura v zápřeži + těžký tah nebo drezura pod sedlem + skok ve volnosti.


jedna z drezurních zkoušek


U obou variant bylo jako hodnocení charakteru požadováno vypřáhnutí/zapřáhnutí či odsedlání/nasedlání + zvednutí nohou mezi tím. Těchto zkoušek se účastnilo 5 klisen - 2 pod sedlem a 3 v zápřeži. Při těžkém tahu, kdy jedna se jedna z těch mohutnějších kobylek pořádně opřela do kšírů, protože doma je zvyklá na mnohem těžší "sáně", tak tyto za ní poskočili, ona se lekla a kočí měl co dělat ji zastavit. Zadní nohy se jí zapletly do postroje a při pokusu o vypřažení to málem skončilo úrazem jedné z pomocnic, která skončila naštěstí jen částí lýtky pod saněmi. Nic moc zážitek. Hlavně, že k vážnému zranění nedošlo!


Pár mých laických slov: Komise hodnotila nižšími známkami to, že klisny patří k těžšímu typu, tzn. ne k modernímu a že by tedy nebyly až takovým přínosem pro chov v ČR. Ano, tam, kde nebylo správné zbarvení či vyváženost, prosím. Ale těžký typ je přeci tradiční typ


klisna těžkého typu


a ne každý chce ten lehký, i když je to současný trend. Mě sa taky nikdy hafling nelíbil, že je "tlustý", ale je zase vhodný pro těžší práci a pod těžšího jezdce a proto ho mám doma, že. (Podobně se mi nikdy nelíbili bělouši a mám 2!, hihi.)


Celá akce se nám ale líbila! Zakončili jsme ji nákupem v OBI a TESCO a frčeli jsme domů k těm našim čtvernožcům. Jo a abych nezapomněla, hned jsem šla přeměřit Amiga, kde mě šlo hlavně o obvod hrudníku - jestli je tedy opravdu tak tlustý, jak si myslíme. Není to zase tak hrozné - tato míra je u něho jen o 2 cm větší než u té nejstatnější klisny v Písku, rj. 200 cm. Kohoutkovou výšku hůlkovou má asi 141 cm, což je v normě a obvod holeně 20 cm, což je taky O.K. Tak jsem rádi!!!

(více)

14.09.2009 11:33:54

Horsemanship IV

aneb Opět u Bořánků


 



V neděli 13.9.2009 jsme se zase s Péťou, kamarádkou z J.Hradce, vypravili na pokračovací kurz horsemanshipu v pořadí IV. + Vaquero. Moc jsme se těšili mj. i na to, až ve skutečnosti uvidíme tu novou krásnou jízdárnu, kterou jsme zahlídli asi týden před kurzem v televizi. Zde odkaz:


http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209572221300026-chcete-me/obsah/86850-horsemanship/


a zde jízdárna


krásná jízdárna


Přijeli jsme na místo asi před půl desátou. Již se to tam hemžilo spoustou lidiček i koníků. Někteří byli již na nádvoří, někteří se právě vykládali z vozíků a jiní byli ještě na cestě sem „po kopytě“. Všichni krásní koníci, většinou krátcí, na western jak dělaní... různé „křižovatky“, např. Apík, ČT, arab, hucul (4 v jednom) nebo hafling s ČT a Apíkem (3 v jednom), ale fakt nádherní. Samozřejmě tam byli i koníci „jedné krve“ (QH, ČT), říkám – radost se podívat!


Barušku s Vašíkem jsem zastihla ještě v kuchyni při snídani. S nadšením přijali nějaké naturálie – švestkové zavařeniny, konzervy pro Maxíka (pes), trhané švestky (měli jen padané) a nadšení propuklo, když viděli sklenici škvarků! Stihla jsem je při té příležitosti zavalit pár otázkami a osvěžit jednou příhodou.


Otázky se týkaly Amiga:



  1. při nesení zátěže – jezdce, rozmetá předníma nohama do stran. Je to prý u mladých koní otázkou rovnováhy, než se naučí vyrovnat se s kymácejícím se jezdcem na svém hřbetě.
  2. Ami si hrozně hraje s udidlem a nevěnuje takovou pozornost cvičením – jednoduché řešení: Dát mu udidlo s ohlávkou třeba na pastvinu nebo i v boxu na 2 dny a bude klid.

Příhoda – též s Amigem: Jarda měl za úkol nacvičovat řízení – ohýbání na strany, obraty. Obraty v klidu jim spolu docela jdou. V pohybu je zatím pro Jardu těžké ohlídat rytmus a ještě k tomu korektně zatáčet. Zatáčení by tedy šlo, ale zase ztratí rytmus. Jelikož ten je vždy na 1. místě, řekla jsem mu, ať přestane Amiga řídit a hlídá si pouze rytmus, nejlépe klus. Kámen úrazu byl hlavně v tom, ten den, že se Adík a Baby pásli na 3. pastvině za rohem a nebyli na dohled. Proto měl Ami tendenci stále pochodovat ke vchodu na louku... Říkala jsem si – bezva příležitost na učení udržení rytmu, zastaví se u vchodu, tj. chyba, dostane opravující pobídku a fajn, rozejde se do správného rytmu. Vchod jsme měli zajištěný 4 metrovou soustruženou 8 cm v průměru kládou asi ve výšce Amigových prsou. Takže Ami se u ní zastavil, následuje pobídka a on se rozchází... bohužel se rozhodl pro přímý směr – hlava pod kládu a jdu... Jarda i já oči na vrch hlavy (mám z toho opar), kláda opřená o přední rozsochu a drtící Jardova stehna, dřevo praská, kláda na dva kusy a Amigo s Jardou cválající. Asi po 30 m se Jarda vzpamatoval a jednou otěží ho ukázkově zastavil. Měl co dělat narovnat sedlo. Naštěstí se nic jiného (úraz) nestalo. Z důvodu zachování či znovuobnovení respektu a následně důvěry jsem Amoše vzala na chvilku v kruhovce do cvalu a pak znovu Jarek, aby si to vyřídili vše i na své úrovni. Takže ne vždy je jednoduchá „hra na pasažera“!


 


No to jsem trochu odbočila od kurzu. Takže, sešlo se celkem asi 22 lidiček, z čehož přibližně polovina jezdců a polovina čumilů. My jsme patřili k těm druhým, protože Peťa stále bohužel nemá na čem a já nemám zase na přepravník :-((. Hned od počátku se živě diskutovalo na dvoře, kde kluci (synové Barči) vybírali poplatky do košíčku. V 10 hodin se vše nahrnulo do jízdárny, koníci a jezdci se postupně seznamovali a více či méně se začali zklidňovat. Vašík zprovoznil mikrofon a mohl se začít maraton vysvětlování mnoha cvičení, proč jsou důležitá z fyziologického hlediska koně, jejich využití pro další ježdění atp.


všichni bedlivě naslouchají


Ze svých 7 stránkových poznámek, jen nejstručnější výčet:



  • zásady zpomalení v rytmu
  • správný krok je základem další práce – jak „rozjet mašinku“
  • zdokonalování ohebnosti/uvolněné zádě
  • zdokonalování ustoupení předku
  • jak dosáhnout uvolnění koně při jakémkoliv pohybu
  • jak si říct o měkký pocit staticky a v pohybu
  • jak docílit, aby kůň nepadal na vnitřní plec
  • zdůraznění – rytmus je základ všeho
  • sled pobídek v obratech, postupné odebírání těch silnějších pobídek a širokých gest
  • jak dostat koníka na kruh, aby tam sám zůstával – princip „pilka“

  • využití práce ze země – posílání na kruh – "dej čumák"
  • zachování správného sedu i v obratech, nebránění koni v pohybu
  • couvání – pomůcky, jejich logický sled
  • závěrečné cvičení spojující rytmus, zastavení, couvání, obrat, rytmus

Vše zní naprosto logicky a jednoduše, horší je to správně aplikovat ze sedla tak, aby tomu koník správně porozuměl a my mu ve splnění našeho požadavku nebránili. Zase máme tedy co dělat a napravovat, hlavně tedy u sebe, pilovat a pilovat a koníkům už to půjde samo.


 


Asi po půl jedné byla přestávka (do dvou) na občerstvení – výborné párky opečené na roštu nad ohněm (organizovala Baruška), čaj a káva byly k dispozici celý den. V této chvíli volna jsme se podívali i na pastviny nad jízdárnou na celé koňské osazenstvo Ranche 28, hlavně pak na loňská již velká hříbata Bazalku a Pažitku (Tymián už je prodaný) a na letošní „bylinky“ Meduňku a Heřmánka.


zleva Heřmánek, Meduňka, Hadijka


Počasí se tentokrát vydařilo – ani velké horko, ani nepršelo, takže parádička. Po 5. hodině se končilo, někteří ještě diskutovali, ale někteří jsme měli hlavy jak pátrací balony, tak jsme poděkovali a jeli domů.


Cestou jsme se ještě zastavili nakrmit v Otíně Corina (Péti kůň) a podívat se na skoro 3 letou Sapinku, kterou má Péťa slíbenou ke koupi – koupili totiž malý stateček – chalupu nedaleko Kamenice nad Lipou, kde Péťa i její přítel pracují a budou se tam koncem října stěhovat, tak aby měl Corin kamarádku. Plánujeme s Baby a se Sapinkou letní týdenní kurz u Bořánků (zamluvit se musí už v lednu!, abychom měli šanci).


Na závěr musím říct, aniž bych nějak chtěla snižovat učení Vašíka (v žádném případě, je prostě skvělý!!), že když ho na chvilku zastoupila Baruška (asi 15 minutek jen ze země – má zlomené žebro...), tak okamžitě vše dostalo ten správný jízdárenský řád – zřetelně vyslovované povely s odpočítáváním, aby byl čas na přípravu a nemotal se tam každý jak nudle v bandasce a jak chtěl. Důsledně vysvětlovala: „Teď tedy levá ruka tam, pravá holeň tam a teď všichni.“, komu to nešlo přesně hned vysvětlila přesný pohyb i ze země. Umí se krásně vcítit totiž do takových těch jezdeckých „všeumělů“ či spíš „neználků“ , kterých je nás víc a počítá s tím, že ne každý si při povelu např. „obrat kolem zádě“ dokáže vybavit všechny pomůcky a jak mají následovat. Šikovná učitelka jízdy koňmo!! Také sklidila okamžitý ohlas.


Mějte se krásně Bořánci a nedejte se! Díky za všechno!

(více)

14.09.2009 08:38:59

Výcviková videa

Horse Training Tips

Při brouzdání po různých „koňských“ servrech a webech jsem narazila na polopatické video a dokonce jsem hodně té americké angličtině rozuměla. Popátrala jsem a našla jsem celou „výcvikovou řadu“ krátkých videí „koňské“ university v Nebrasce. Horsemanem – učitelem je Gary Stauffer, mě sympatický človíček, který ví, o čem mluví. Zde je odkaz na soubor uvedených videí:


http://www.youtube.com/view_play_list?p=3B86A0D4761EF956&search_query=horse+training+tips&sort_field=added


Videa je třeba shlédnou odspodu – tam je začátek.


 


Přesto, že máme dva anglány s anglickými sedly a jednoho začínajícího pohoďáka hafloška s polowesternovým bezkostrovým sedlem, je to směr, kterým se chci s koníky vydat. Je pro mne důležité, aby pomůcky, které dávám koni, byly pro mne logické, tedy i mnou pochopitelné a tudíž je můžu i logicky a pochopitelně vysvětlit koni. Mým cílem je tedy spokojenost nás obou a protože se nezabýváme žádným konkrétním odvětvím sportu a jezdíme si sami pro sebe na louce a po polích, zdá se mi to docela fajn. Jsou to opravdu tréningové tipy, co a jak udělat, aby to fungovalo.


O pár týdnů poté (včera) jsem zjistila na pokračujícím kurzu u Bořánků, že vysvětluje věci naprosto shodně a že tedy jdeme s výcvikem dobře kupředu.


Přikládám pár fotografií (více v galerii 2009) pokusů o výcvik dle videí. Adískovi to jde moc pěkně, jen se mu tolik nevěnuji, protože na něm se už tolik jezdit nebude, vozí většinou návštěvy a hlavně dětičky. Po 3/4 hodinovém tréningu pod sedlem má pak 2 dny nateklé nohy a to nemá asi moc smysl.


ještě hlavičku níž a je to přesně ono


Bejbince to jde téměř samo, je velice citlivá a krásně měkne (alespoň dle mého názoru), horší je na levou ruku. Opačně je to u Amiga, ten se hůř podvoluje pravé ruce. Ale to vše se opraví. 


krásný step cross v obratu kolem zadku


Dělají hezké obraty a budeme pobídky zjemňovat a zjemňovat, až vůbec nikdo nepozná, jak ty koníky vlastně řídíme... :-) Hezká představa, ale sny jsou od toho, aby se snili a trochu jsme se jim přibližovali, jak jen to jde, ne?!

(více)

22.08.2009 20:40:16

Prázdninové hraní

... nebo práce?

Co se tedy dělo o prázdninách s výcvikem koní popř. psů?


 


Popravdě řečeno – nic moc. Pokud se podíváme na četnost a obsazenost návštěvnosti naší vesnické usedlosti, dá se to pochopit. Ale přeci jen něco, zase jsem se pustila do, pro mě, lehkého výcviku v sedle, pomalu jsem začala ze sedla s opakováním držení tempa a učení nových věcí ze sedla i ze země. Ze sedla se učíme tzv. posadit koně na zadek – při obratech, při zastavení. Stále se opakuje klasika – u Ády horší udržení rytmu, lehké zastavení. U Bejby je tomu naopak, takže musíme stále cvičit zastavování, abychom měli bezpečné brzdy... Amiga jsem se pokoušela cvičit na 7m vodítku, ale nacválání na něm je dost náročné – prostě se mu nechce. V kruhovce ve volnosti to jde. Na krátkém vodítku se tedy po kurzu s Fredem učíme překonávat různé překážky (Amigo i Bejba)


nácvik - hrou na Babu poslat přes barel


a pracujeme na ohýbání na kruhu (Bejba). Adíska to teprve čeká, protože pod sedlem skoro měsíc nebyl – jako obvykle usnul v boxe, upadl a dost mu natekla P zadní od hlezna dolů – protizánětlivé injekce, antibiotika a mazání a mazání. Teď už je to snad dobré.


V srpnu se u nás zase objevila Eliška, na které je znát, že strávila 14 dnů na táboře jen s koňmi a hodně si zlepšila sed a celkově je to šikulka kolem koní. Klidně jí nechám jezdit na Bejbince, protože 1. Bejbka je už zlatíčko a 2. Eliška umí poslechnout, co má dělat a snaží se.


Eli a Baby


Jarda se snaží věnovat se Amigovi a troufá si víc jezdit, takže spolu zkouší klusat. Jde to v pohodě, jen lehký klus se zatím nedaří, ale to se poddá. Ami konečně začíná brát Jardu jako vedoucího, protože se také Jarda víc snaží být důsledný a zároveň uvolněný. Čeká je spolu ještě dlouhá cesta...


to jim to sluší


Jinak jsem se po dlouhé odmlce (po té zlomenině páteře) odvážila zase vylézt z kruhovky ven i v sedle. Zatím s tím otálím u Amiga, ale také to musí jednou přijít. V kruhovce má parfektní brzdy, tak mu to snad vydrží i mimo ni.


 


A co pejsci? Ti malí se mají nejlíp – babča Zuzka lenoší, má už na to nárok, Zoráček se venku neustále „rve“ s Barakou o míč, o hadr, o dřevo nebo se jen tak kočkují. Azi všemu líně přihlíží. Když se jde ven, je však nadšený


nadšený Azi na procházce u cvičáku


a když si ho páníček náhodou vezme chvilku cvičit, tak by se přetrhl. Více se samozřejmě Jarda věnuje té naší čůze, tj. Barace. Stopičky i s lomem zvládá docela fajn, má krásné zákusy


pěkný zákus, Barčo!


a také se musí zase začít připravovat na mezinárodku v říjnu v Budějovicích. Jsem na ni zvědavá, zda uspěje, kamzice jedna. Dnes jsem koukala, jak to, že vidím její ocas nad střechou psích kotců (asi 2m výška) a ona si to lezla po hranici naskládaného dříví...


Jinak si přejeme, aby všichni komáři táhli do háje, všichni pryč včetně těch tropických veder, protože jezdit se dá vcelku v pohodě akorát tak v 7 ráno, což opravdu děláme, ale čeho je dost, toho je příliš! Nemám pravdu? Dnes toho měl dost už i rozprašovač repelentu na koně a rozbil se :-(

(více)

22.08.2009 20:06:34

Kurz s panem Bednářem

... u Sázavy je hezky...

Na jednom z mých oblíbených webech jsem objevila zprávu o konání kurzu horsemanshipu s panem Bednářem. Protože jsem si říkala, že by bylo dobré také vidět pracovat s koníky někoho jiného než jen Vašíka Bořánka, kontaktovala jsem pořadatele. Zjistila jsem, že jde také o šiřitele Parellismu, že prý vše umí dobře vysvětlit a při ceně pro diváka (200,- za den) jsem se rozhodla jet i přes vzdálenost 130 km. Zjistila jsem si na netu, že pán vydal svou knihu „Domluvte se se svým koněm“ a že pořádá spoustu akcí. Bohužel je zase daleko - od Brna.


 


Tedy jsem s velkým očekáváním, v sobotu 15.8.09 po 7 hodině vyjela na cestu ke Zruči nad Sázavou. Ta dobře ubíhala a za vydatného nedodržování povolených rychlostí (mimo obce) jsem byla za hodinu a 40 minut na místě – tedy po závěrečném zabloudění v polích :-))


 


Musím říct, že jediné, co mi na kurzu vadilo, byla mírná neorganizovatnost, takže se nezačínalo v určené doby, přestávky na jídlo byly neurčité a pak ještě to, že lektor vždy zadal úkol pro dvojici (koně a jeho člověka) a dlouho čekal na jeho splnění s vyčkáváním na zodpovězení případných otázek položených lektorem vůči žákům.


 


Jinak však je nutné říct, že Fredy (pan Bednář) to má v hlavě fakt dobře srovnané a jeho vysvětlení proč a jak, byla perfektní. Zrovna tak jako jeho přítelkyně Terezky – opravdu dobře podaná vysvětlení jezdeckých pomůcek a dovedností.


vyslání Zrzka na kruh 


Super prostředí, které mi tu doma chybí, a to – pastvina končila v řece Sázavě, kam si koníci mohou kdykoliv „odskočit“. Tato řeka také byla terčem splnění prvního úkolu – vyslat koně na kruh – do řeky. Nevím to přesně, účastnilo se asi 8 – 10 dvojic. Každá se s tím „prala“ na různé úrovni a s různým výsledkem. Fredy vysvětloval, jak na to a proč. Pak měli všichni za úkol ukázat, co a na jaké úrovni s koněm umí. Na to byla celá skupiny rozdělena na 2 části – začátečníci (asi 4) a pokročilí. Začátečníci se učili asi 4 ze 7 Parelliho her, ostatní je rozvíjeli v praxi. Největší část výcviku byla věnována vysílání kamkoliv, na jakoukoliv překážku


vyslání na kruh - 2 barely


(1 sud, 2 sudy, sudy s lodí, kmen stromu apod. Průběžně bylo vysvětleno jak pomůcek použít, proč tak fungují. 1. den jsme si oběd grilovali – maso a zeleninu, takže v tom vedru bylo ještě větší vedro od ohně. Mezitím se koníci plavili.


jak se jim nechtělo (původně) do vody


Večer byla kotlíková gulášovka a došlo i na zasvěcené povídání s Fredym a možnostech a dostupnosti studijních materiálů, o jejich úrovni, o uvolnění koně, uvolněném přístupu jezdce, jízdě bez sedla a s tím souvisejícím zdravím koně apod. Předtím večer nám ještě Terezka udělala ukázku, jak strouhá kopyta a co považuje za celkový wellness koní.


Spala jsem v našem autě zaparkovaném mezi dvěma ohradami s koňmi. Probuzení bylo krásné – lehká mlha prosvícená vycházejícím sluncem a mezi tím na obou stranách spokojení pochodující a frkající koníci.


chaloupka z pohádky u Sázavy


2. den byl věnován ohýbání koní – jízdě na kruhu, příslušným pomůckám, opět překonávání překážek, couvání, nacválávání. Velkou novinkou pro mne byla hra Na babu (již jsem jí doma vyzkoušela a je to perfektní věc na zjemnění pomůcek!). Zajímavá hra i pro diváky bylo „tyčkování“ – chození, klusání a cválání – v rukách jsme měli hůlky místo předních nohou a chodili jsme jako koně. Nikdy bych nevěřila, že mi krok a cval vůbec nepůjdou. Zachování nohosledu bylo náročné! K čemu to bylo dobré? No, mě momentálně asi k ničemu, ale až to budu zkoušet víc a půjde to, měla bych si uvědomit pohyb koně, která noha kdy vykračuje a pak to byla schopná poznat i v sedle, abych mohla dávat správné pobídky tou správnou holení. Ale toho se asi nedopracuji :-(((


Po opět nekoordinovaném a nenaplánovaném obědě v restauraci (hrozné zdržení!) měla probíhat opět další korekce kopyt a pak právě využití poznatků z tyčkování ke správnému nacválání. Bohužel jsem musela, kvůli Nikymu (abych ho na pondělí sbalila na odjezd domů), odjet brzy, tak zase nevím, jak správně nacválat na správnou nohu :-(.


Nicméně, mám spoustu skvělých poznatků a snad dobře zachycených poznámek z vyřčených rad a myšlenek. Moc se těším, až mi přijde poštou objednaná výše uvedená Fredyho kniha, která není sice o výcviku, ale o celé psychologii koňstva. To je to, co je nejdůležitější pro pochopení a provádění výcviku, aby byli všichni spokojeni (na té úrovni výcviku, jakou chtějí a potřebují) – koně i lidé – a o to snad nám všem jde.


 


Další fota opět v galerii 2009.

(více)

22.08.2009 19:08:08

Návštěvy a zvířátka - část II.

... uf ...!

Po delší prázdninové odmlce a většinou velkých vedrech, dnes totiž celý den prší – tak zase píši.  Po prvních 2 návštěvách nás svou přítomností rozveselovalo mnoho lidiček. Snad jen pro vlastní přehled, jejich následující výčet:



  • 21. – 26.7. Jára s Nikoláskem, s přítelkyní Hankou a jejím Kubíkem
  • 26. – 28.7. Verča
  • 29.7. se stavili na kávu Michálci se 4 kamarády
  • 3. a 5.8. Sadra s rodiči za koníčky
  • 7.-17.8. Nikolásek
  • 8.- 17.8. babi z Ostravy se synovcem Kubou
  • 9.- 14.8. Jára na brigádě
  • od 24.8. se v okolí vyskytla Píďa (Terezka) a přijela za koníky
  • v tom jsem byla 15.-16.8. na kurzu

 


Takže docela náročné období, tyhle prázdniny...


 


Stručně tedy k jednotlivým návštěvám a jejich pobíhání kolem zvířátek – či naopak :-) ?


 


Nikolásek s Kubíkem se velice rychle skamarádili jak s hafany všech velikostí, tak koňoušema. Museli jsme dávat velký pozor, aby koním neběhali přímo pod břicha. Stála za nimi chtěli a zvlášť pak, když jsem je svezla v sedle Adíska.


nazdááár Niky!


Kubík nechtěl ani slézt a byl z toho veliký pláč, když musel dolů.


jezdec Kubík na Adíkovi


Na pastvině jsme je pak posazovali bez sedel a chodili s nimi tak, jak se koníci pásli a popocházeli. Niky zjistil, jak je Amigo pěkně kulatý (zlí jazykové by mohli říct – tlustý), že se po něm dá pěkně klouzat. Takže, když jsem Nikyho posadila zboku, tak šup, a byl dole a zase a zase. Musím ocenit trpělivost tohoto našeho mlaďocha, na kterém vlastně nikdo ještě moc neseděl a přesto vše zvládal bez mrknutí oka. Hafušové malí byli rádi, protože dětem pořád něco padalo od pusinek a z ručiček a měli tedy co k snědku.


oblíbené místečko na sezení


Často, v nestřeženém okamžiku, se Zorro či Zuzka obohatili i o to, co neupadlo (kradli přímo z ručiček...). Azi byl za velkého strážce a Bara trpělivě olizovala oba padající, či brečící klučiny a dávala na ně pozor. Snad to bude v budoucnu dobrá mamina.


 


Verča přijela jen na pár dnů, tak jsme chodili na procházky se psy, udělali vše potřebné u koní a povídali jsme si a tak podobně.


a přeci něco zbylo - mňam


 


Sandra byla s rodiči na dovolené opět v Třeboni a tak, jako loni, se přijela podívat na koníky a pomoci s nimi – vyčistili jsme je i pastvinu, podívala se na pokroky ve výcviku a jak jezdí Eliška. Sandra se však po roce jezdecké abstinence bála nasednout, tak se opravdu jen dívala. Škoda, vždy jí to moc šlo!


jezdci, ale na kole - Sandra s rodiči


 


Co říct k nejnáročnější části prázdnin? Bylo nás tu hodně a bylo to docela fajn, i když náročné! V pátek jsem nám přivezla Nikyho, v sobotu na oběd dorazili babi s Kubou a v neděli odpoledne Jára. Kuba a hlavně Jára udělali s Jardou spoustu práce – zbytek děr na kuny, díry na kůly na zahradě, vytažení starých kun, zabetonování nových, zhotovení celého dřevěného plotu


stavba plotu


a asi poloviny drátěného,Kuba sekal trávu, Jára štípal dříví na topení. Prostě se vůbec nenudili! A my s babičkou taky, kromě koní jsme zvládali vařit, prát atd. a hlavně toho malého nezbedu Nikyho. Bohužel se mi nepodařilo zachytit, jak ho Bara stále olizuje nebo jak mi např. vzal kolík na prádlo a dával ho střídavě kousat stojící Baře, ležícímu Zorrovi a občas mezi tím i sobě. Úžasné představení! Niky už ví, kam se dává koníkům žrádlo, na žádného nezapomene, podává mi hrábě, lopatu a nejvíc se mu líbilo na vlečce s hnojem.


frajer na hnoji


Mezi tím vším se chodilo s pejsky na procházky a „užívali“ jsme si veder a komárů. Na 1,5 dne jsem dědu a prababi nechala s prckem samotné – jela jsem na koňský kurz (o tom v samostatném článku). Zvládli vše na jedničku. Musím ještě podotknout, že Nikymu nestačí jen naši čtyřnožci, ale chodí krmit i sousedovi kozičky.


jé, nelochtej mě 


V posledním prázdninovém týdnu bude v našem okolí pobývat rodina Petříčků, takže se Píďa (Terezka – jedna z talentovaných, mnou snad dobře vychovaných jezdkyň) zastaví podívat na bývalé, hlavně ty čtyřnohé, kamarády.


Doplnění článku dne 28.8.:


Terezka u nás pobyla celkem asi 3 a půl dne. Je chtivá informací - jak ta práce ze země a jak s tím ze sedla atd. Zkusila si ze sedla Ádu i Bejbu a ze země Bejbu a Amiga. Moc jim to spolu všem šlo a snad se něco dobrého přiučila.


cirkusové začátky...


Jen kdyby to měla kde zkoušet. Smůla je, že sice hodně jezdí v jedné nejmenované pidi stáji, ale tam nesmí nic z horsemanshipu zkoušet. Už se tedy těší na vlastního koníka na vlastním pozemku - což se zrovna pomalu chystá...


 


 

(více)

15.07.2009 15:55:13

Návštěvy a zvířátka - část I.

První letošní návštěvy

Ač, slovy klasika: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“, začali k nám na jih směřovat letní návštěvy.


 


První z nich byla ve dnech 27.6.-1.7.09 Eva (autorka článku Jak nás Baby doběhla) s manželem a jejich 1,5 letou Adélkou. Výsledky deštivého počasí si naplno užívala po svém :-)))


Adéla v louži


Druhý den jsme koupili gumovky, které se samozřejmě i lépe hodily pro jízdu na koni.


Áda veze Adélku, Eva drží...


Adélka se zřejmě plně pomamila, bude to také takový kamikadze..., což nám dokazovala jak při odstrkávání psů od své svačinky, po běhání za koňmi, přes hopsání na Ádovi až po „topení“ se v bazénku – jeden den totiž bylo konečně léto!


 


Od 4. do 11.7. u nás byla rodinka mé neteře Marcely (s manželem Milanem a děti Šáridlo 10 let, Marťas 7 let). Téměř každý den, pokud to jen trochu počasí dovolilo, vyráželi na výlety, jsou to totiž registrovaní tůristí. Jeden den jsme jeli s nimi na zámek Stráž nad Nežárkou a po té ještě na chvilku do Třeboně. No a tam, kde jinde jsme mohli skončit, přeci v Oboře – velké stáje s milými koníky. Jedna mladá kobylka reagovala na pohyby, které dávám v kruhovce (šla, zastavila, otočila se), šikulka!


napojená kobylka z Třeboně


Samozřejmě, že se dětičky i povozily na našem dvorním „voziči“ Adískovi. Šárinka docela dobře sedí a je pečlivka po mamince, tak se jí dle mých rad podařilo i krásně pracovně klusat a pak si i zacvičila včetně mlýnu v sedle.


P7080216


Martínek se loni dost bál, ale letos už z něho byl statečnější chlap, tak ač v kroku, chodil v kruhovce ve volnosti.


obá s rozvahou...


Po počáteční nedůvěře se skamarádili i se všemi pejsky a bylo vše v pohodičce.


s ležícimi pejsky


 


To je k dnešnímu dni asi vše. Jako vždy – více foto je v galerii 2009.


O dalších návštěvách u zvířátek doplním informace postupně – čekáme příští týden Járu s Nikoláskem, Járovu přítelkyni s 2letým synkem, pak se snad na víkend dostaví Verča. V dalším týdnu se staví na „kávu“ Michálkovic s přáteli (vyrazí od nás po okolí na kolech – jinak na dovolené v Nových Hradech, kam my za nimi na oplatku pojedeme na výlet). V srpnu tu pak znovu bude sám Nikolásek na týden, pak přijede znovu Jára pomoct asi se stavbou plotu. V tu dobu tu bude ještě tchýně z Ostravy s naším synovcem Kubou.

(více)

15.07.2009 15:36:56

Mezi kapkami deště...

... ach to počasí!

Tak jsme si nějak zvykli, no, nic jiného totiž nezbývá, že každý den minimálně jednou lije, pokud to tedy není celý den v kuse.


Začátkem května jsme si ale mysleli, že ani nevyroste tráva na seno, protože to zase bylo sucho. Říkali jsme si: „Ještě, že nám zbylo z loňska 17 balíků!“ Přesto jsme pilně stavěli přístřešek na seno, kam by se mohlo tak 20 balíků vejít.


to není v Riu - Ježíš nad Svinamijak Ježíš v Riu :-)))


Zvládli jsme to, my tesaři a pokrývači samouci za měsíc, takže k 1.6. klidně seno mohlo být (loni bylo 16.6.08), ale ten nahoře tomu chtěl jinak. Dnes, co píši tento článek, je 15.7. a seno nikde (no už je 4 dny posekané a jestli to ještě jeden den vydrží bez deště, tak snad....)


Koncem června jsme si mohli říct, že máme soukromý rybník. Skoro celá pastvina pod vodou, takže se koníci pouštěli hlavně dozadu na už starý letitý trávník u sousedů, který se tolik neponičil. Vedle kruhovky byla hluboká velká louže,


soukromý rybník U Kruhovky


z které měla velkou radost hlavně naše reinkarnovaná kachna – Bejbinka – byla pěkně od bahýnka, jak kopala nohama do vody. Teď je louže tak čtvrtinová, zato je z ní líheň komárů :-((((  Musíme se ale pochválit, jak jsme dobře postavili kruhovku. Tam voda nebyla, tedy až na to místo u té velké louže, tam to trochu čvachtalo, ale žádné louže, prostě drenáž se nám povedla!


Objevili jsme „Ameriku“ – až Jarda spotřebuje betonářský písek na plotové kuny, budeme muset jednu sklápěčku dovézt pro koníky. Jindy už by byl Áda jedna celistvá blátivá koule, ale takto se všichni chodí válet do písku,


Baby se rochní v písku


moc se jim to líbí a jsou docela čistí – sice z běloušů jsou žluťáci, ale pořád lepší než bahňáci.


Stále jsem nemohla na kůň a tak jsme se snažili pilovat některé věci ze země – obraty, couvání, ustupování – to nám pořád moc nejde, ale dost času, ne?! Taky si kopeme s míčem. Nejlíp to jde Bejbě i Ami si za míčem chodí a o něho můžu míč driblovat, různě přehazovat, koulet a ani se nehne. Starý pán Adulárek o míč velký zájem nejeví, ale když už to musí být a má projít úzkou agility dráhou, tak ho holt odkopne.


kop kop 


Jednou se také Jarda uvolil, že vezmeme koně do rybníka. Jak bylo chladněji, voda byla stále čistá. Kupodivu do vody šel první Áda, pak se šel popásat stranou a Bejbka začala řádit, šla jsem s ní v teplácích a v botech do vody nad kolena (moje), ale stejně jsem od ní byla mokrá celá. Amigo na ní chvíli koukal a začal to zkoušet také. Jarda tedy chytil Ádu a Ami šel do vody na volno, pěkně až břicho si namočil a zjistil, že je to fajn. Bohužel jsme si to už nezopakovali, protože po týdnu většího tepla byl už rybník plný sinic a zapáchající. Ach jo, škoda!


Začala jsem je všechny 3 brát často do kruhovky společně, aby si zvykli, hlavně Amigo si pozici vysvětluje s Ádou, jak budou případně chodit na vyjížďkách. Vedoucí je jasný, spíš jasná – Baby si místo vpředu tvrdě drží.


a všichni cvalem šup přes kavaletu


A tak si vše ujasňujeme, prohlubujeme a často nic neděláme, protože už mě to taky někdy nebaví, už bych chtěla do sedla. Chodím za koníky na pastvinu, sednu si, nic nedělám, čekám až přijdou, či ne a zase po chvíli odejdu. Ono je pak práce víc těší. Také jak je chodím pravidelně zavírat, krmit, trénovat, tak např. na stejné zapískání večer přijdou z pastviny domů a čekají, co dobrého dostanou, loupežníci.


Teď je začínám litovat, protože se objevilo tolik ovádů a komárů... chudáci lidé po povodni, tam to teprve musí být hrozné. Zatím jsem koníky stříkala bylinkovým výluhem (levandule, eukalypt a řebříček), proti mouchám a troše komárů to stačilo – dokonce Amigovi to děsně voní a také chutná.


to to voní


Ale teď jsem si objednala jiný profi prostředek, tak jim to snad trochu uleví. I když dnes jsem zrovna u Bořánků v návštěvní knize četla, že to – útěk koní před hmyzem – bere jako dobré pohybování koníků, přirozený pohyb, který dobře přispěje k nasvalení. Taky jedna pravda a docela logická, ale mě je jich stejně líto...


 


Pár dalších fotek je opět v galerii letošního roku.

(více)

22.06.2009 19:28:48

Návštěva u Chettyho

Termín 17. – 22. 6. 09 se mě poštěstilo strávit v mém rodném kraji. Účelem cesty bylo především užít si svého 13 měsíčního vnoučka Nicolase, kterého jsem už 2 měsíce neviděla. Vyzvedla jsem si ho ve Strašicích, kam jsem mu dovezla koně – vlastnoručně vyrobeného.


kůň nenáročný - ideální ...


Tři dny jsme spolu strávili u mé sestry v Kamenném Újezdu. Na sobotu a neděli jsme vyrazili (Niky, má dcera Verča a já) k našim přátelům na chalupu do mrňavé vesničky Robčice na horním toku Berounky. Jelikož téměř při cestě (z druhé strany Plzně) jsou Nunčice, kde stojí náš milovaný Cheťánek, nemohli jsme si odpustit malou zastávku za ním. V podstatě jsme ho neviděli přes 2 roky – co jsme se odstěhovali. Do zavazadel jsme přibalili 2 tašky sušeného chleba, rohlíků a pár jablíček. Na místo jsme celkem bez problémů (jen jsme přejeli odbočku do Nunčic :-)) ) dorazili asi v půl deváté. Paní majitelka statku nám sdělila, že je všechny před chvíli vypustila na pastvinu a že je to kousek – asi 300 m. No bylo to o něco víc a cesta rozbláceným parkem byla s Nikoláskem poněkud krkolomná, ale zvládli jsme to. Již z dálky jsme „dědka“ poznali.


Chetty přichází


Stálé krásný srnčí hnědák, jen hlava mu zůstala hodně tmavá a hlavně na ní je těch jeho úctyhodných 30 let vidět. Lenka (majitelka Cheťáka) i paní zde nás varovali před šimlou, že nás bude vyhánět a nedá pokoj a že si jí nemáme radši všímat.  Na louce byla směska 2 chlaďasek, poníka (úžasný nepoměr!) a ostatní zřejmě ČT. Celkem asi 8 koní, tak nějak. První nás spatřila bílá kobča a šla k nám. Jelikož jsem se jí hned postavila a dala jí znát, že k jejím podřízeným rozhodně patřit nebudu, nebyl problém si jí pohladit a jako první dostala na zem nasypáno. Pak se k nám vrhli všichni ostatní, dědoušek, bohužel jako poslední. Stihla jsem mu proto dát jen jeden kousek chleba. Bylo vidět, že už špatně kouše. Jak kolem nás všichni bláznili – „jé igelitky a plné ňamky“, měla jsem strach o malého a on taky plakat začal, nezbylo než obsah tašek vysypat na zem a vzdálit se. Stejně si lotr poník ňuchnul do Nikyho nožičky a to byl řev, ale jen krátce. Pak chtěl pořád za tím malým koníkem i za ostatními, ale víc jak půl metru k nám nesměli. Ono i Verča a já jsme z těch obr kobylek měly respekt! Natož takový prcek, že? Nakonec jsme museli i prázdné tašky zahodit a nechat jim je k dokonalému prozkoumání,


chlaďaska s taškou


aby nás nechali v klidu, když jsme přestali šustit. Udělali jsme pár fotek. Ještě jsme se vrátili k Chettymu a pořádně si ho pohladili.


Chetty se mazlí


Moc nás očuchával a snad si i vzpomněl... uronili jsme slzičky, ale ne z důvodu, že by špatně vypadal, naopak, ale vzpomněli jsme na zašlé časy a nešlo se ubránit... Tak jsme konstatovali, že má krásný a zasloužený důchod na rozlehlých pastvinách – vypadá moc spokojeně. Rozloučili jsme se s koníky – papapa, ještě na statku jsme dali malému svačinku a pokračovali do Robčic. Prcek po cestě samými dojmy usnul. K cíli cesty jsme dojeli asi ve čtvrt na jedenáct a strávili jsme tam super jeden a půl dne. Přijel se za námi podívat i syn Jára – Nikoláskův táta. Koně nás provázeli i zde


Niky si koně našel sám...


a pak ještě na krátké zastávce v Radnicích u mé neteře...


Na koněěěě! (plyšového)


V pondělí ráno jsem Nikoláska zase vrátila do Strašic mámě, dojela koupit do Bílého mlýna v Nové Huti 2 pytle lisovaných granulí z ovesných slupek (našim koníkům totiž chutnají nejlíp tady ty od Rokycan) a domů jsem jela směr Písek a Týn nad Vltavou. Když jsem přijížděla (asi půl druhé) začalo poprchávat a od té doby zase nepřestalo lít... Všechna zvířátka mě nadšeně přivítala – pesani dostali ňamky z Tesca a koníky jsem podrbala a pustila na louku – to bylo lítání a vyhazování...


Dovětek? – pořád chč... a chč... a zelené „seno“ pořád stojí na lukách a nevím, kdy ho kdy bude moct posekat a usušit :-(((


 


Dalších pár fotek viz galerie 2009.

(více)

31.05.2009 08:24:34

Horsemanship III v Oldřiši

S kamarádkou Petrou jsme se rozhodli, že nám vůbec neuškodí zopakovat si některé věci a určitě pochytit nové. 30.5. Vašík Bořánek pořádal kurz trojku (navazoval na jedničku a dvoujku předchozích dvou víkendů) - přihlásili jsme se a včera kolem 9. ranní vyrazili. Při odjezdu z domu ještě nepršelo, ale v Hradci už to začalo a nedalo to pokoj celý den. Jen oběd na dvoře Ranche 28 byl "suchý". Odpoledne nastal takový slejvák, že ani deštníky nepomáhaly a tlukot kapek do deštníků přehlušoval i již zesílenou hlasitost Vašíkova mikrofonu! I přes takovou nepřízeň počasí se kurzu zúčastnilo 33 nadšenců.


Před zahájením jsme zravidovali Bořánkovic hospodářství - psa, kocoura, králíky a samozřejmě spoustu krásných koníků na již dobře zakořeněných a velkých pastvinách. Hlavně jsme se těšili na hříbátko, které se narodilo 28.5 přímo na pastvinách. Appa kobylka zatím nemá jméno (čeká se na Barušku, až se vrátí z cuttingového výcviku ze Států - po předešlých jménech Tymián, Bazalka a Pažitka to určitě zase bude nějaká bylinka). Docela jsem se musela pousmát - své koně nechávám v dešti tak půl dne a pak je dám schout do stájí, ale tahle "Bylinka" si klidně běhala i spala v takových podmínkách, jako by se nechumelilo. Nějak to s tou péčí přeháním, co?


2 denní appa kobylka zatím beze jména s arabskou maminkou Hadijou


Vašík krátce zopakoval důležité body, zásady práce ze země - co vybudovat nejdřív, do čeho se pustit následně, s jakými pomůckami - vysvětlil mj. i používání různě silných vodítek (otěží), zpočátku silné=větší autorita, postupně ubírat třeba až na 12mm=menší autorita=kůň ocení i takové přidání na volnosti! Po teoretickém opakování přivedl appa valáška (donedávna hřebce) Oriona, který týden nepracoval a tak zvláště po nasedlání otevřeně projevoval svůj názor pěknými kozelci, což je dobře, když si to vše vypovídá a vysvětlí ještě v této fázi - bez jezdce! Důležitost opohybování koně na vodítku se sedlem a kladení mu otázek, uvolnění před nasednutím i bezprostředně po něm. V průběhu celého kurzu jsme viděli, jak je opravdu důležitá pauza a pocit bezpečí.


znatelné uvolnění obou aktérů - pauza je pauza


Bez toho se nic neobejde - další pokrok ve výcviku by nebyl možný bez problémů. V návaznosti se probírali důležitosti jako "rytmus", "ruka", "holeň" a "couvání", jak vše správně použít - správná řeč těla (jeho poloha, postavení), použití tlaku v rytmu a zvýšení tlaku, následné okamžité uvolnění. Vysvětlena důležitost "posazení koně na zadek", tzn. dosažení podsazení a k čemu je to dobré. Jak naučit koně "bez brzd" zastavovat atd. atd. Abych nezapomněla - odpoledne se nám pro změnu předvedl bráška Oriona Bukefalos, zkráceně Bukvice :-) a měli jsme možnost posoudit rozdílnost nejen chování, ale i možností různého fyzického rámce koně.


Spoustu věcí jsem si opravdu znovu osvěžila, ujistila se v tom, co dělám dobře a bohužel i špatně a hodně věcí člověku docvakne, když to vidí v praxi. Škoda, že nemohu hned do sedla, abych to vyzkoušela - až páni doktoři dovolí... :-(((


V průběhu oběda a chvíli ještě po oficiální části kurzu se na dvoře statku povídalo o všem možném - sedla a sedláři, plány do budoucna, dovysvětlení toho, co nám nedocvaklo a mj. došlo i na Bolka Polívku. Vašík u něho v Olšanech dělá kurzy a Bolek přijel na výcvik i do Oldřiše minulý týden. Je to prý bezvadný a na koně šikovný chlápek, kterého někdy už unavuje popularita a je rád, když může "vypnout" a být bez zvědavých očí a fotoaparátů jen tak ve špinavých teplácích někde na louce, u koní, sekat trávu, skládat ohrady - pomohl Vašíkovi s ohradami pro telátka a tak. Prostě pohodička...


Domů jsem odjížděli celí mokří a prokřehlí (slivovici nabízenou Vaškem jsem si dát nemohla - řidič, ten tvrdý chleba má ...), ale plni nových informací, inspirace a odhodlání. Uvidíme v praxi. Cestou jsme se stavili nakrmit Petry Corouška (koníka) a ještě na parkovišti před její bytovkou jsme si něco vysvětlovali - já dělala koně a ukazovala jsem jí jak funguje v půlobratech střídavý tlak na předek a na zadek. Jestli někdo koukal, tak si něco myslel... ale nám to neva!

(více)

25.05.2009 19:35:08

Očista hafanů

Včera večer jsem ve sprcháči vyšamponovala malé hafíky a dnes, protože byl pěkný pařák - 25 stupňů - vysprchovali jsme i velké hafany.


napěněná Barča


Barče se to moc nelíbilo, koupala se poprvé, ale Azi jako starý harcovník byl spokojený, že se ochladil (stejně pak na procházce ještě skočil do rybníka). Koupání netrvá tak dlouho jako s koníky, ale o to víc mi bolela záda, protože se k tomu musím víc ohýbat no a byli jsme i víc mokří - koně, na rozdíl od psů, nedělají takové to blblbl a blblbl (neotřepou se). Byli jsme tedy osprchovaní všichni. Než jsme stihli umýt Aziho, Bára si lehla ve stáji do pilin, tak měla ještě repete - opláchnout a pustit na travnatý dvůr. Tam konečně pochopila, že se může utřít v trávě...


honem se oklepat a utřít


Večer jsem je ještě trochu vyčesala (nevím, kde se ty chlupy navíc pořád berou) a moc jim to sluší, jsou heboučtí a lesklí. No a jak je to unavilo, je vidět ...


pohodička po koupání

(více)

23.05.2009 19:01:58

Koníci se koupali

Rozhodli jsme se s Jardou už mnohem dřív, ale dnes se nám konečně podařilo skloubit dohromady vůli a čas s počasím, tak jsme se šli koupat nebo spíš sprchovat.


Nachystala se hadice, 3 kbelíky s teplou vodou (to aby to první oplachování nebyl takový šok), 3 spreje Orthosan forte (pěnový šampon, s kterým máme výborné zkušenosti - hubí všelijaké potvůrky a po vitamínu E jsou čtyřnožci pěkně sametoví), 3 houby (1 na oči, uši a nos, 1 prdýlku a 1 na zbytek), stěrka a pohodová nálada...


Přivedli jsme všechny tři špinavce z pastviny. První na řadu šel Áda pak Baby a nakonec výtečník Amigo. Protože na zahradě máme vyšlapanou cestu s prachem, nemohli jsme tam vyšamponované krasavce pustit. Proto vždy ten umytý byl odveden na velkou louku a tam zavřen, aby ho nenapadlo se válet v prachu u kruhovky. Závisláci sice na sebe řehtali, ale jen maličko, tak jsme to vše přežili v poklidu. Všem se sprchování moc líbilo a dokonce i hlavy si tentokrát nechali osprchovat bez velkých keců. Zvlášť Ami měl z vody z hanice velkou prču - chytal proud do pysků a pak flémoval, bohužel fotoaparát nebyl tak rychlý, aby to zachytil. V galerii je pár fotek, kromě této.


to je pěny - zase budu blonďák


Když byli všichni hotovi, převedli jsme je na aktuální pastvinu, kde se osvěženi radostně vylítali. Večer ve stáji jsme s Míšou ještě kondicionérem rozčesali hřívy a ocasy, namazali kopýtka a jsou z nich zase krasavci. Jen asi ne nadlouho. Tuším, že už ráno bude Bejba s Amim od něčeho... z boxu a Adík si určitě lehne venku do svého oblíbeného betonářského písku, takže bude taky "žluťák". Ale snad je chvilku nebudou tolik otravovat mouchy... snad!

(více)

21.05.2009 13:05:18

Odpočívat se musí

aneb malý výlet s velkými hafíky

Protože je občas nutné přestat se pinožit (dovolila jsem si vypůjčit oblíbené slovo Vašíka Bořánků), stále se honit atp., naplánovali jsme si na včerejšek výlet.


Ráno jsme se, jako obvykle, postarali o zvěrstvo a asi v půl deváté vyrazili směr západ. Cílem naší cesty byla zřícenina hradu Helfenburg,


letecký pohled na Helfenburg


kus za Vodňanami a kousek za Bavorovem (také vás napadá písnička: Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany, ...). Když jsme z domova vyjížděli, byla ještě mlha, ale hned v Bukovsku se rozjasnilo. Cestou, nevím už přesně kde, se pořádná mlha zase objevila a tak jsem konstatovala, že jestli bude na hradě taky, že jsme mohli zůstat doma a vyfotit si to na dvoře – tu mlhu... V Bavorově už ale bylo krásně a za chvilku jsme se ocitli na lesním parkovišti, kde je i nástěnka s otvíracími hodinami, stručnou historií hradu apod. K naší nelibosti na ní byl přilepen i lístek se vzkazem: Přijedu v 11, jsem u lékaře. Vzhledem k tomu, že má být otevřeno od 10 hodin, domysleli jsme si, že se zřejmě jedná o „pána“ hradu či průvodce. Jelikož nám zbývalo ještě tedy 1,5 hodiny a hrad je z parkoviště vzdálen 1,5 km, museli bychom se plížit jak slimáci. Jo, to jsem ještě nesdělila, na výlet jsme vzali Azíka a Barču – ty jsme tedy nechali proběhnout, vyvenčit, sebe jsme vyvenčili a znovu nasedli do auta. Zajeli jsme se podívat na 9 km vzdálený zámeček Dub. V restituci jej dostali zpět příbuzní původních majitelů a ti se rozhodli zámek dát do původního stavu, což nebude jednoduché – bylo v něm nějaké učiliště a snad i JZD, tak si umíte představit stav. Zámeček s docela pěkným parkem jsme obešli, v tom parku pod obr lípami a jinými stromy by se tak krásně páslo koníkům :-)) , vyfotili


Jarda, Azi, Barča a část zámečku Dub


a jeli zpět k Helfenburgu. na úpatí kopce je krásná hájovna, ale asi bez hajného a upravovaná asi pro komerční využití.


hájovna pod hradem


V půli cesty, mimochodem vyasfaltované :-( , nás předjel s džípem onen pán, co přišel od lékaře. V lese bylo spousta! mravenišť – největší mohlo mít tak 1,3 – to jsou makáči, ti mravenci!


Za chvilku jsme byli u hradní brány a vešli dovnitř. V dřevěné podkladně nás očekával velice sdílný pán, který nám pověděl o historii hradu, různých zajímavostech z okolí a mj. i to, že ho letos už 4x vykradli. Zakoupili jsme, kromě vstupenek i turistický štítek na hůl (kterou pořád ještě Jarda nemá) a pár pohlednic. Hrad je prý o 2 ary větší než Rabí a je fakt pěkný – tedy pěkná, ta zřícenina. Na prohlídkové cestě jsme si museli dávat pozor na ho..., protože jak byl pán u lékaře, nestihl je odklidit – chová tam totiž ovečky a kozičky. Alespoň nemusí sekat trávu. Viděla jsem však i koňské stopy a dozvěděla jsem se, že hrad je oficiálně jednou ze stanic koňské turistické stesky a mohou tu s koňmi přespávat. Vše jsem pečlivě zdokumentovala (jukněte do galerie 2009) včetně krásného rozhledu z jedné ze strážních věží. Pejsci zatím s páníčkem oddychovali dole na jednom z nádvoří, pěkně ve stínu. Jinak byli uvytržení z těch ovcí a koz a také toho, co po nich bylo v trávě ...


jedni jsou nahoře, jedni zase dole - pohled z věže


Cestou zpět se pesani zase pěkně proběhli a vypadali spokojeně. Jen Barča nějak odmítá lézt do auta, vždy krouží kolem jak satelit a Jarda jí nemůže chytit, když se mu to ale podaří, jde už bez odmlouváním za Azíkem do kufru. Zastavili jsme se v Bavorově, podívat se na kostel a že poobědváme, ale nakonec jsme se rozhodli, že jsme ještě neviděli Vodňanské náměstí a že si tedy dáme něco tam. Ouha, jedinou zahrádku v celém okolí měla pouze cukrárna, no a protože s takovými „obludami“ čtyřnohými můžem být jen venku, místo oběda jsme si dali výbornou kávu a každý 2 zákusky, heč.


Barča prý by si s dovolením také vzala


Oba čtyřnožci se chovali vzorně a byli asi i rádi, že leží ve stínu pod slunečníkem. Ani pamlsky nechtěli, měli žízeň, což jsme napravili u auta – dostali do své misky vodu (nebojte, za celou dobu už po třetí).


Domů jsme přijeli asi v půl druhé no a samozřejmě nám to nedalo – 3 hodiny jsme strávili na zahradě před statkem – Jarda sekáním trávy (zvládl ji podělit mezi sousedovic kozy, naše koně, kompost i vlečku s hnojem), já pletím růžového záhonu, rybízů a angreštů. Takže i včerejší večer jsme rádi padli do postele.

(více)

16.05.2009 17:20:57

A zase na zemi

... a na dlouho...

Leden 2009 byl pro mne krásně vhodný pro klidnou práci s koníky. Téměř každý den před prací nebo po ní (podle směny) jsem si brala koně pod sedlo. Teploty kolem nuly, nebo lehce pod ní lehce nasněženo, nebo ne – to nám vyhovovalo.


Cvičili jsme v kruhovce i na celé louce pobídky k udržování tempa, zakulacení, lehkému přilnutí, couvačky, tlaky, co jsme měli zmáknuté ze země jsme aplikovali v sedle a docela nám to šlo. Tedy na té mé velmi hobby úrovni a co jsem tak mohla soudit já, co jsem cítila v rukách. Áda se moc zlepšoval, ale Baby byla přímo super. Amigovi přišlo nové sedlo, tak jsem ho promazala a dala mu na hřbet. Moc mu slušelo a jemu vůbec nevadilo, že je větší, než na které byl zvyklý. Hned jsem také v pohodě ve všech chodech sedlo vyzkoušela.


klus s novým sedlem - I.09


Bezva, jen se naučit najít v něm lepší těžiště a pořádně ho dotahovat – bezkostrové se musí dotáhnout víc, než anglické...


28. ledna jsem po ranní směně šla zase drndat. Tentokrát bylo nějak umrznuto a na louce to klouzalo, tak jsme byli v kruhovce. Nejdřív standardní výkony Adíska. Baby byla úžasná, reagovala na gramy v otěži, v holeni, na přenesení váhy – nádherný pocit. Pak Amigo, rychlé 2 oči, sedlo, hodně v kroku. Už při klusu pořád házel hlavou a měl plno keců vlastně od začátku. Nakonec se ale trochu uvolnil a šlapkal v pohodě. Už jsem se chystala, že půjdem domů. Nakonec jsem se rozhodla jen tak alespoň na půl kolečka cvalu. Blbost! Co jsem si to chtěla dokázat... Sedlo nedotažené, Ami vyhodil, ne moc, ale sedlo se svezlo trochu ke straně a při 3. výhozu jsem šla. No a z malého koně pěkně rovnou na záda na zmrzlý povrch. Jarda pár vteřin předtím odcházel. Když viděl situaci řítil se zpět a rovnou ke mě na zemi. Já jen přerývaně křičela – kůň, kůň. Měla jsem strach, aby se vyděšený Ami s povoleným sedlem nerozeběhl, to by mu spadlo pod břicho a bylo by tu trauma na hodně dlouho. Snažila jsem se zvednout, myslela jsem, že mám jen vyražený dech, nic jsem křupnout neslyšela. Každý pohyb byl však s hroznou bolestí. No nic, za hrozného nadávání jsem se dostala na nohy a donutila chudáka Jardu dotáhnout Amigovi sedlo, vylézt na něj a jít s ním alespoň půl kolečka. On by si to lotr pěkně zapamatoval, že když někoho sejme, už nebude nic muset. To prostě nejde! Jarda koně zavřel, já je nakrmila a šla domů. Pořád jsem divně dýchala, bolest docela jo, ale nechtěla jsem si lehnout, aby se to „nerozleželo“, tak jsem asi 2 hodiny chodila. Stejně jsem si nakonec lehla. Zvednout to šlo ztuha a pak se mi začalo dělat mdlo a uznala jsem konečně, že na tu pohotovost pojedeme. Ani převléct ze špinavých tepláků jsem se nemohla :-). Z pohotovosti mě poslali do Budějek s podezřením na zlomený obratel. To se proměnilo ve skutečnost a ještě k tomu druhý pohmožděný. To byl týden v nemocnici – zážitků na povídku... mj. jsem nesměla chodit (nejhorší to tedy bylo s WC...) musela jsem ležet narovno nebo po třech dnech se jak prkno přetáčet na bok. Po týdnu jsem konečně dostala korzet a protože jsem celý týden nohy pilně cvičila, docela to šlo s chozením a druhý den mě propustili.


frajerka zezadu


Doma jsem byla skoro k ničemu, alespoň jsem vyvenčila malé psíky a zase zpět do postele. Po 14 dnech bolest ustala a já začala víc vařit a konečně jsem zašla za koníky. Po první kontrole v nemocnici 2.4. jsem si oddychla, že to srůstá dobře a začala jsem si „vyskakovat“. Lezu po zahrádce po čtyřech, vozím poloviční kolečka, co je potřeba přidržet, podat apod. , kde není velký tah na záda, tak udělám.


Po velikonocích, kdy jsme tu týden měli Nikoláska,


Nikolásek  a spol.vnouček Niky pomáhá - duben 09


(tedy nevíte někdo, jak to tady v blogu otočit :-))) :-((( )


jsem začala téměř denně pracovat s koníky v kruhovce. Když jsem ležela, konečně jsem se podívala na asi 12 hodin záznamu z dvou seminářů v Písku (s Američanem a s Rakušanem), kde jsem získala spoustu nových nápadů, co dál dělat, podrobnější vysvětlení některých cviků a jejich rozvinutí. Petra mě půjčila DVD Ester Weberové, zase další inspirace a nápad, jak zkusit koně nasvalit i ze země.


se šambonem přes kavaletkyJukněte na další fota v galerii 2009


Snad to dělám dobře a pomůže jim to, až na ně někdy na podzim, doufám, hupnu... už mám koupenou bezpečnostní vestu! Aby se nenudili, protože i mě něco začalo nudit, postavila jsem jim takovou „agility“ trať a snad je to i baví.


proplétaná


Teď už děláme tak obden, ale snažíme se. Konečně můžu manželovi oplatit jeho péči o všechno, protože teď už kolem všech zvířat zvládám skoro vše sama. I něco dalšího – pustili jsme se do stavby přístřešku na seno, Nikolásek má pískoviště a dělám mu dřevěného koníka. Pokud se vydaří, foto dodám.

(více)

10.05.2009 07:21:17

Noví kamarádi

Korísek, Cirďa a spol.

Tak jsem někdy před 2 měsíci pročítala Návštěvku u Bořánků a mj. jsem tam narazila na zoufalé volání o pomoc s kulhajícím koníkem. Protože s tím nějaké zkušenosti mám včetně kontaktu na skvělého pana doktora (pravda, není zrovna z našeho kraje), rozhodla jsem se oné Petře napsat. Začali jsme si psát o problémech hlavně jejího koníka, ale časem i o svých problémech, které se často lépe řeknou někomu cizímu, než vlastní rodině... Psali jsme si úplné romány. Můj manžel už říkal, že je to jako láska po internetu :-) No my si máme alespoň jak postěžovat s našimi koňáckými problémy a hned jde všechno líp. Zjistili jsme, že máme spoustu stejných myšlenek a zásad. Petra je naštěstí jen 25 km od nás - v Jindřichově Hradci a tak konečně 25.4.09 došlo i na naše setkání tváří v tvář. Využili jsme parkurových závodů ve vedlejší vesnici Mažice. Už ráno v 8 Péťa přijela, abychom stihli projít naše stáje a ohradu s koníky, u čaje probrat všechny naše zvířátka. Já koníky, Jarda zase psy. Péťa se svým přítelem Míšou má totiž kromě koně i psa a 2 morčata. Na závodech jsme si obě posteskli nad naším "jezdeckým" uměním, ale také nad některými rádoby profíky, když jsme viděli jak koníky rvou, oni chodí s odporem - bodeť ne - úplně obráceně, jelení krky, prohlé hřbety, pak je nemá nic bolet a mají být děsně šťastní...! Do Maži mě paní z Bechyňských jezdeckých potřeb přivezla bezpečnostní vestu "na míru", bohužel jsem jí musela vrátit - vadila už při sedu na židli, natož v sedle! Nakonec jsem si pořídila podobnou, ale vyhovující z jezdeckých potřeb z Lomnice nad Lužnicí (viz odkazy - seneli web)


Koník je tuším westfallský, tj. z Německa dovezený 7letý ryzák Carino. Bohužel už je u 9. majitelky, ale konečně se má dobře. Je asi z celé řady jediná, která pochopila, že ho něco bolí a proto po něm nemůže chtít skákat apod. Jenže za 1,5 roku, co jej má, nebyl nikdo schopen určit, proč kulhá a co s tím. Teď se naděje upírá k paní chiropraktičce MVDR. Žežulkové - bohužel opět z daleka, takže nevíme, kdy k realizaci její návštěvy dojde. Minulý týden 3.5. jsem se totiž byla na něj podívat a musím říct, že je Korouš velice komunikativní koník, moc hezky v kruhovce spolupracuje, jen by potřeboval bezbolestně běhat a to zatím nejde. Podle mého laického oka to není v nohou, ale v bederní páteři, která je i na pohmat citlivá! Snad něco vymyslíme i s pomocí Bořánků...


Péťa a Korin


Pejsek je (teď nevím jak starý) československý vlčák Cir. Také je moc příjemný, přátelský. Péťa má ale štěstí na "kulhavky". Má velkou displázii a proto nesmí mít velkou zátěž např. na cvičáku atp. Ale na delší procházky chodí moc rád. Na své páníčky čeká v menším bytě už bez projevu stesků - má přece kámoše - morčátka...


Péťa by si moc přála sehnat nějaký domek s pozemkem, kde by mohla bez obav mít svá zvířátka pohromadě a nemuset za Korinem denně dojíždět, sice do jen 3 km vzdálené stáje, ale přeci - doma je doma!


Tak kamarádi, ať se Vám konečně podaří vyřešit zdavotní problémy a to bydlení. Moc držíme palce, drápky i kopýtka! :-)))


Další fota v galerii 2009.

(více)

09.05.2009 19:40:52

Klubová výstava Beauceronů 9.5.2009

Ráno jsme museli vstávat v 5, abychom stihli vše (kromě Báry - blinkala by v autě) nakrmit, vyvenčit, koně pustit pak na pastvu, taky se nasnídat, já jsem si po dlouhé době chtěla namalovalt obličej na ksicht, udělat tousty, sbalit ostatní věci a v 6:45 jsme, bez Bářina nadšení, vyrazili směr Benešov do slapského kempu Nová Živohošť (mimochodem - moc hezký areál a ještě počasínám vyšlo!). Dorazili jsme tam v pohodě v 8:15.


Bára byla celý, den a to i v posuzovacím kruhu, naprosto bezvadná - neňafala na nikoho, většiou si hleděla jen páníčka, bez keců ukázala rozhodčímu zuby i paspárky. Byla posuzována v třídě mladých fen, kde jich bylo celkem 15. Z nich 9 dostalo známku VÝBORNÁ a my mezi nimi. Bylo mj. řečeno, že má vše dobré a jestli to jako laik chápu, tak až dospěje, bude z ní kvalitní fena. Taky už si tam páníček pro ni vyhlížel do budoucna ženicha. Moc se nám líbil jeden kluk z Kašperských Hor, jmenuje se Bayard Warrior Soul (válečný rytíř duší), takže by bylo hezké mít štěňata od "rytíře a štěstí" (Baraka = štěstí). Kdo ví?


v kruhu


Dále se po všech posouzeních v třídách posuzovali ještě samostatně pouze harlekýnové a pak nejlepší vrhy a chovatelské skupiny. Všude se Bari účastnila (sice bez výsledku) a tak byla večer v 6 ráda, když jsme konečně dorazili domů.

(více)

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se