29.09.2009 16:23:36

Básničky o Derickovi

Verča našla 2 krátké básničky (z jejích asi 13 let)

DERICK


 


Derick je kůň, krásné zvíře,


když je vzteklý, pěkně hryže.


Po vyjížďce se mu čistí kopyta


a potom se nažere dosyta.


 


Žere jabka, oves, tvrdý chleba,


možná si dá i housku třeba.


Když s ním jedeme ven,


tak je někdy unaven.


 


DERIČEK


Je to pěkný pacholíček,


prokous už mi jeden míček,


on je až moc roztomilý,


bydlí v chajdě starobylý.


Také má rád cukříček,


má přezdívku buřtíček.


 


Běhá a skotačí každý den,


hned jak svitne, chce jít ven,


hrozně rád si hraje s dětmi


a je vidět, že i se psy,


nejvíc má rád Zuzku,


a někdy i kočku.


 


On je k světu připravený,


každý den je moc znavený,


jezdí krásně, jako laň,


také mu říkají jednohlavá saň,


bez napití nejde spát


a také večer musí žrát.


 

(více)

29.09.2009 16:19:46

Příběh mého koně Adulara

Verča uklízela a našla své literární dílko.... přes 8 let staré....

            Příběh mého života je příběhem lidí v něm. Neměl jsem vždy takové štěstí, jako mám teď. Na tomhle skvělém místě s vodou, trávou, loukou a sluncem. Je to příběh víry a zrady a jak se naučit znovu věřit. Na všechno si vzpomínám.


            Venku byla zima, spousta světla a neznámých věcí a potom mě matka políbila. Měl jsem tak slabé nožičky, že ani na pátý pokus jsem se nepostavil. Přistoupilo ke mě divné stvoření na dvou nohách. Celý jsem se klepal, ale matka mě uklidnila: „To je člověk. Tvůj pán. Můžeš mu důvěřovat.“ Pomohl mi postavit na nohy mé křehké tělíčko. Celé dny jsme trávili na žírných pastvinách. Já už měl svou vlastní představu, co chci dělat. Matka se pásla, stále bez pohybu. „Pojď, no tak poběž!“ prosil jsem ji. Byli jsme rychlí jako blesk. „Né, to se mi nelíbí!“ místo šedého chmýří mi roste bílá srst.


            Čas utíkal jako stádo splašených koní. Náhle mi byly dva roky. Přišel člověk celý v bílém. Dlouho jsem spal. Po odchodu lékaře, jak jsem se později dozvěděl, jsem zjistil, že mi něco chybí. Stal se ze mě valach.


            Pak nastal čas učení. První bylo udidlo: strašné kousky studené oceli mezi zuby a jazyk. Nedovedete si představit ten šok! Ale díky nebesům za oves. Když jíš oves dokážeš zapomenout na protivně studené udidlo, tu hořce kovovou pachuť. Skvělý oves, sladký oves, křupavý oves. „AU!“ „Tak to je sedlo.“, řekl pán. „Au, tlačí mě to.“ „Zvykneš si, slibuji.“ „Na tohle si nikdo nezvykne.“ Kam se poděl ten kluk? „Hej, pojď sem s tím ovsem!“ Najednou byl kolem mě strašný zvuk, prskal oheň a voda syčela. Měl jsem strach, ale utéci jsem nemohl, protože mi pán držel chvilku tu a pak zas tuhle nohu. Nejdřív jsem měl pocit, že mám s těmi podkovami ztuhlé a ztěžklé nohy, ale krok za krokem se to lepšilo. Na rozlehlé louce mě můj pán stlačil nohama. Já řekl: „Ne!“, ale on řekl: „Jeď!“ Pak jsem zjistil, že on a já, že mi dva jsme jako jeden! Ukázalo se, že je to naprosto úžasné. Pán mě chválil, jak mám rychlé nohy, jako můj otec Lorencio a pravidelný krok po matce jménem Ancona.


            Nastal čas, abych odešel do nového domova. Máme na mě byla hrdá. Tvrdila, že 230 000 Kč je poměrně dost za čtyřletého a nezkušeného koně. „mám v sobě jiskru.“ Kudy jsem šel, tak tam jsem to řekl.


            Za nedlouho přišel jeden muž, aby mě odvedl do nedaleké stáje ve Svinčicích. Nové místo, noví majitelé a stáj plná koní k seznámení. Stál jsem vedle krásné fuksy. Nebyl zlá – bal nevrlá, příliš temperamentní, byla tím nejkrásnějším stvořením, co jsem kdy viděl. A já byl valach!!


            Najednou byl nějaký povyk. Slyšel jsem křik. Všichni zajeli do rohu svých boxů a byli zticha, až bylo slyšet tlukot jejich vyděšených srdcí. Nechápal jsem, ale po nějakém čase ... Po týdnu v temné a těsné stáji jsem konečně vyšel ven. Můj pán, Jarda Michal, na mě hodil sedlo a dotáhnul ho tak, že jsem skoro nemohl dýchat. Všichni křičeli: „Adulko, dej si pozor, Michal má bič.“ Jejich varování mi začínala nahánět strach. Tvrdě na mě naskočil a zaryl do mě paty. Asi po deseti minutách jízdy jsme dorazili na rozlehlé pole. Pobídl mě a já vyrazil. Po pár metrech jsem zpomalil, protože jsem nemohl dýchat. Michal nesouhlasil a slovo dostal bič. Mlátil do mě a já musel jet tryskem snad tisíce a tisíce kilometrů. Docválali jsme k rybníku. Uvázal mě k tyči a odešel. Neodstrojil mě, nevytřel do sucha a nažrat mi také nedal. Byl podzim a voda byla ledová. Nechal mě celou noc stát se sedlem, uzdou a celého propoceného v té zimě! Přál jsem si, aby to byl jen špatný sen, ale bohužel. Do rána jsem onemocněl. Plival jsem krev, která mi vycházela z plic. Bal jsem celý promrzlý.


            Přiběhl ke mě cizí muž a byl vyděšený: „Co ti t udělal, chudáčku ubohý?!“ Odvedl mě do stáje a konečně jsem dostal pořádnou dávku sena a ovsa. Po čase jsem zjistil, že se jedná o kováře Václava. Byl chvilkovým zachráncem a spásou pro všechny koně tady u Michala.


            Byl jsem nachlazený. Každý sebemenší pohyb, zvuk či nádech byly pro mě muka. Václav se o mě staral. Byl se mnou ve dne v noci. Strach o mě zlomil i Zrzku. Bděla se mnou celičkou noc. Stala se mou velice dobrou přítelkyní. Po třech dnech se mi začala vracet síla. Václav musel odjet a nechal nás, i když nerad, na pospas Michalovi.


            Za pár dní mě a Zrzku odvezl na podivné místo. Byli tam samí dvounozí a koní jen málo. Odpoledne si na Zrzku sedl někdo cizí a mě si vzal Michal. Bránili jsme se zuby nehty (tedy kopyty), ale nakonec nás dostali mezi kusy železa, které nás od sebe dělily. Chvíli jsme tam byli uvězněni a pak se před námi rozletěla dvířka. Bylo nám v té škvíře těsno a tak jsme vyběhli. Otevřel se před námi prostor a my byli pobízeni do trysku. Najednou nám cestu zatarasil velký keř a já se instinktivně vznesl. Přeletěli jsme tuto překážku, ale nebyl zdaleka ta poslední. Z ničeho nic jsme začali dostávat pobídky bičem i přes to, že jsme běželi, co nám síly stačily. Zrzka doběhla první a já byl asi pátý – nepočítal jsem to. Večer, po návratu domů, na mě začal Michal křičet:“Jak to, že jsi nevyhrál?! Ty šmejde, hajtro největší!“ Uvázal mě venku a začal do mě mlátit bičem. Vytrhl jsem se mu a utekl do stáje. Když mi vyklízel box, tak jsem se ještě jednou vyprázdnil a on mě zmlátil lopatou, protože jsem mu přidělal práci.


            A to se opakovalo celých dlouhých sedm let. Byl jsem tak omlácený, že už mi všechno bylo jedno.


            Před odjezdem na další dostih vklouzl Michal do Zrzky boxu. Moc často nás k sobě nepouštěl. Vyvedl jí ven. Z očí se jí vytratila jiskra. Byla pohublá, jen kost a kůže. Co to s ní provedl?! Už se neudržela na svých zesláblých nohách. Naposledy vydechla. „Sbohem má drahá přítelkyně.“ Bez milosti mě naložil a jeli jsme snad celou věčnost. Dojeli jsme těsně před startem. Prohlížel si mě nějaký muž. Jeho koně byly ztýraný jako já. Přišel start. Byl jsem zesláblý a zničený, nejen ze smrti Zrzky, a tak jsem zůstal stát na místě. Ostatní koně mi ukazovali kopyta a já stále stál. Michalovi tentokrát nepomohl ani bič. Seskočil, odvedl mě do boxu, zasadil mi poslední rány a odjel. Jen tak mě tam nechal a odjel. Dostal jsem radu, ať dělám, co si pán poručí a on mě nezmlátí. Byl tam valach Gorbi, který měl rozřezané slabiny rašplí, protože nechtěl při kování držet nohu. Michal a Mudra se liší v jediné věci – Mudra dává pravidelně žrát. Za celý měsíc strávený u Mudry jsem byl sedmkrát na vyjížďce, jednou na jízdárně a dva dny ve výběhu.


            Po měsíci, kdy jsem konečně nabral plnou sílu, se otevíraly boxy jeden za druhým. Pokaždé do něj vběhla cizí holka. Za chviličku vyběhla a vešla do vedlejší. Na druhé straně se dělo to samé, ale tam chodila jiná holka. Měl jsem box až na konci stáje a byl jsem velice netrpělivý! Když byla ve vedlejším boxu u Války Růží, tak už jsem to nevydržel. Začal jsem se točit a hrabat do pilin. Přišla k mému boxu a jak viděla, co dělám, koukala na mě nedůvěřivě. Vklouzla ke mě a já měl strach. Zaběhl jsem do rohu a čekal, co se stane dál. Natáhla ke mě ruku a na dlani měla: „Co to jen je? Cukr, ano je to cukr!!“ Nebyla o nic klidnější než já. Koukali jsme si z očí do očí. Udělali jsme k sobě nejistý krok. Opatrně jsem se natáhl a vzal jsem si ten cukr. V tu chvíli se rozzářila jako sluníčko. Objala mě, ale i když vypadala šťastně, plakala. Utřela si slzy a vyběhla z boxu. Zavolala: „Mami, pojď se na něj podívat. Je tak okouzlující.“ Její matka přišla a souhlasila s ní. Objaly se a obě plakaly. Poté beze slova zmizely. Nevím proč, ale zdálo se mi, jak spolu s tou dívenkou řádím na loukách. Druhý den odpoledne přišly a jeli jsme ven. Vzala si mě ona – Veronika. Byla milá a neměla bič. Po krásné vyjížďce jsem je dlouho neviděl. Za dva týdny mě Mudra naložil do přepravního boxu a jeli jsme pryč. Když jsem vylezl, tak jsem je spatřil. Zavedli mě do velice prostorného boxu a jiného koně si Mudra od nich odvážel. Verča stále plakala, ale bolest si na mě nevybíjela. Byl jsem ve stáji sám, bez koní, ale měl jsem dobrou péči. Jezdil jsem pravidelně ven, což bylo skoro každý den. Běhal jsem a měl jsem i výběh. Měl jsem otevřenou stáj, takže jsem kdykoliv mohl na zahradu. Nikdo se ke mě s takovou láskou ještě nechoval, kromě Václava, ale ten se mnou nebyl každý den. A pak se to stalo. Přišel čas kování a kovář byl můj Václav“ Měl jsem vše: vyjížďky se svojí paní, péči mé drahé Veroniky a lásku všech. K mým dvanáctým narozeninám mi dali krásný dárek – přivedli druhého koně. Je o deset let starší a jmenuje se Chetty. Je to můj nejlepší přítel, i když se občas perem a Verča nás za to seřve, ale nikdy nás nemlátí, maximálně dostaneme facku. Občas je zlobím, protože se něčeho stále lekám a bojím, ale už se to mnohem zlepšilo.


            Žiji už v tomhle šťastném místě celý rok. Vrátila se mi chuť žít. Trvalo mi dlouho a ještě bude, než k nim získám plnou důvěru, ale přesto svoji paní a její dceru miluji.


            Vždyť přeci: Jednou i v pekle vyjde slunce.

(více)

14.05.2009 13:33:30

Výtvarná díla

Co koňáci ještě umí...

Ve "sbírce" mám 2 vánoční dárky od šikovných holčin:


- paličkovaný koník od Evy z Hrádku


paličkovaný kůň od Evy


- vysavený koník na tričku od Terči z Hrádku (2. tričko má Verča)


kůň na tričku od Terči


- portrét Ády, Amiho a Bejby od Petry z Jindřichova Hradce - a mě bylo pořád divné, proč chce Peťa mailem poslat obličeje našich zvířat, že nezná jejich výraz - no a je to tu - to přivezla na naše první osobní setkání 25.4.09


naše trojka od Petry


 


 

(více)

14.05.2009 10:59:32

básnička Jen tak

... když jsem šla jeden krásný zimní den sama s 3 koni na procházku...

Jen tak


 


Procházka, že by jen otázka?


Ne, jak je lehké kamarády vzít


a jen tak jít.


Jen tak, vstříc svobodě,


jen tak, nechat to náhodě.


 


Kamarádi jdou


a každý na své myslí,


chvilku si s nimi povídat


a pak jít, jen tak.


 


Na nebi není mrak,


slunce září a sníh jak by smet.


Chci volat něco hned,


jen tak,


sníh pod nohama křupe, praská,


kolem je láska.


 


S kamarády je to fajn, jít,


jen tak.


Slunce září, sníh se třpytí, stín se mihne,


jen tak, jen oka mžik,


srdce při tom jihne.


Až zamrazí, co vidíš,


jen tak, ten krátký okamžik.


 


Na chvíli ticho kolem nás,


vše je citů plné i přes ten mráz.


 


Jen my,


a já se v duchu ptám,


snad něco chybí nám?


Zachytit tu chvíli, bránit ji,


jen tak a vděk.


Ta chvilka klidu, pocit štěstí,


jen tak a nádhera.


 


Vracíme se domů.


Komu vše říct, komu?


Přeci Tobě, lásko má,


pojď, půjdem spolu ven,


jen tak.


 


 


Věnováno manželovi k svátku sv. Valentýna v roce 2006.

(více)

Archiv

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se