U 4 borovic

 

Od léta do zimy – rekapitulace


Od července
jsem psaní na blog nějak zanedbávala a proto napíšu alespoň rychlou
rekapitulaci toho, co se u nás za celý druhý půlrok 2014 dálo.



Začátkem
července jsme si na naší louce postavili malý trail park a trochu jsme
trénovali. Těšili jsme se, že se na konci prázdnin zúčastníme opět hobby
„závodů“ v Záříčí. Ale pak jsme dostali pozvání na svatbu v ten samý
termín, takže jsme nejeli. No, stejně jsme neměli natrénováno, protože děvčata
naše jezdecké skoro celé prázdniny nechodili a my to také vše nějak nezvládali.
V půli července nás navštívila Jardova ségra Yveta s dcerou Nikou a
vnoučkem Dádou. Ten si užíval venkova plnými doušky. Pak u nás byl 14 dnů
Nicolásek. Z toho týden s tátou a to jsme společně předělávali
ohrazení louky. To 7 let staré dřevěné začalo padat a tak jsme ho vyměnili za
klasický elektrický ohradník. Nici se těšil se zvířátky, udělali jsme si i
výlet do lipenského areálu do Korun stromů. Je to tam super až na tobogán,
který šíleně drncá!



V srpnu
došlo i na dovolenou naší dcery Verči, vyšlo i slušné počasí a tak jsme mj.
podnikli výlet do Třeboně na vodnické slavnosti.



Každý měsíc
jsme inseminací připouštěli Amálku a stále nic. Když jsme jí přidali granulky a
vitamíny tak se konečně po 4. připuštění 1.9. zadařilo a v termínu 10.6.
očekáváme malé Amálčátko. Držíme si pěsti pro štěstí, aby se vše dobře povedlo
a aby to byla jalovička, protože pro ní už máme i kandidáty na nové páníčky. I
na mlíčko už máme spoustu zájemců, jen netušíme, jak to budeme vše časově
zvládat s dojením a následným zpracováním mléka…



Září začalo i
velkým Nicoláskovo krokem do 1. třídy J
a Jarda, já a naši milý přátelé Hanka a Pepa ze Záříčí jsme strávili pěkný
víkend v Kroměříži. Cílem byl burčák 
a biskupské vinné sklepy a samozřejmě Květná zahrada, zámecká zahrada
atp. Cestou domů zastávka na vranovské přehradě. Bylo to mooooc fajn! Bohužel
měsíc září je poznamenán pro nás velice smutnou událostí. Náš téměř 12 letý
Azíček, kterého jsme si vychovali od porodu naší Fantagiry začal velice rychle
chřadnout, nejedl a během 14 dnů byl pryč. Pomohli jsme mu v klidu opustit
náš svět s tím, že se k nám zase jeho dušička vrátí…



V říjnu
jsme, jako každý, užívali krásného teplého podzimu a plodů naší zahrady. Také
se nám znovu narodil Azíček, a to v podobě pejska od Příbrami – toho se
zeleným oboječkem. Poštěstilo se nám i zase mít rodinný víkend – návštěva dětí
a Niciho.



V listopadu
se nic zvláštního nedělo. Jen Jarda byl 3 týdny nemocen s průduškami… L



Na prosinec
jsme se těšili. 17.12. jsme si jeli pro nového člena naší smečky – beauceronka
jménem Car. Je to pěkný raubíř a bude z něho určitě skvělý hlídač.
S ostatními zvířátky se sžil vcelku bez problémů. Jen na dvoře a přilehlém
okolí to vypadá jak v neuklizeném dětském pokojíčku – všude se válí
vytahané hadry, klacky, vypreparovaná „střeva“ z plyšáka atp. J Od Štědrého dne jsme
se mohli týden těšit z návštěv Járy, Verči, Petra a celý týden
z Niciho. Je to už bezva prvňák! Užívali jsme si různých her a samozřejmě
i pohádek v TV. Jako každoročně – uspořádali jsme vožení na koních pro
místní dětičky a tentokrát i s Verčíno prezentací německé kosmetiky LR. Spousta
času se točí i kolem štěněte s ostatními čtyřnožci. Máme docela problém
s Amálkou když je umrznuto – ty její paznehty pěkně kloužou a už byla
několikrát na zemi.



Silvestra jsme
strávili v dobré náladě s Verčou, Petrem a Nicim. Ti na Nový rok
odjeli a my zůstali na jihu s celou naší smíšenou jedenáctkou. Ano, je nás
jedenáct – Jarda, já, Baraka, Car, Zorro, Chuck, Fifi, Kači, Fík, Falko a
Amálka. No, málem nás bylo o 2 míň – zapomněla jsem zmínit, že 14.12. se nám
při vyjížďce s koňmi a všemi hafíky zaběhly Fifinka s Kačenkou za
srnami. Strávili jsme bezesnou noc, které předcházelo hledání, volání, ježdění
polem nepolem…. a nic. Holky, každá zvlášť s odstupem asi 2 hodin, se
vrátili až ráno. Díky Bohu, Andělům, modlitbám a spoustě pozitivní energie
nejen od nás, ale celé rodiny a známých se podařilo holčičky přivést domů. Pro
jistotu vykročily ony do nového roku s novým vybavením – dostali pidi
elektrické obojky – už nechceme zažít znovu možnost jejich ztráty.



Tímto přejeme
sobě, naší celé rodině – dvounohé i čtyřnohé a všem našim milým lidičkám
úspěšný rok 2015 překypující láskou a zdravím.



FOTA zde:       http://4borovice.rajce.idnes.cz/Prurez_cervenec_-_prosinec_2014



(více)
03.01.2015 19:40:52 | 1 komentářů
stálý odkaz

Ležím, fotím, směju se...


Jarda odešel před 5. odpolední do práce a já původně chtěla vyfotit jen ty krásné růže. Nakonec to dopadlo tak, jak je možné vidět na youtube a na rajčeti. Jsem si to se zvířátky užila. A teď frčím zavařovat jahůdky.
Tady jsou odkazy:


http://youtu.be/1rkuKaq13oo



http://youtu.be/HstZfHCkkos



http://4borovice.rajce.idnes.cz/sobotni_podvecer_-_14.6.2014/




(více)
14.06.2014 20:08:56 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Mamina a mimi


Před 9 dny se bývalé mojí plnokrevné kobylce Baby Breeze narodil krásný hřebeček po paint horse tatínkovi jménem I´am Ideal (jsem ideál). Proto se miminko jmenuje I´am Lucky Baby - kousek jména tatínka a kousek maminky.
Je opravdu šťastné dítě, super maminku i tetu Lady, o bezva paničce ani nemluvě a širých pastvinách a lesích taky. Zatím nedělá žádné lumpárny, je klidný. Jen se mu občas prý podaří něke podlézt ohradu a máma pak za ním přeskočí a prochází se kolem svého bydliště ve Stádlech u Prachatic, kde je Baby už přes 2 roky.
Týden jsme se na návštěvu těšili a konečně jsme v tom pařáku tedy dojeli. Babynka se přišla o mě podrbat, jako to dělávala vždy. Obě holky dostaly mrkvičky a když se prcek osmělil, tak si nás i očuchával a pak na mě nacouval prdkou a nechal si jí dlouho drbat.
My jsme pak skoukli ještě kousek stádečka kraviček, býčků, oveček a šli si dát kafíčko do chládku domu. Snad 2 hodinky jsme pokecaly a zase valili domů za těmi našimi zvířátky.
Fotečky najdete zde http://4borovice.rajce.idnes.cz/I_am_Lucky_Baby
a videjko http://youtu.be/EX5I1FIwGKA
(více)
08.06.2014 19:17:10 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Nastěhovala se k nám víla


"Přátelé, kamarádi, my vám ty medajle přivezeme!", aha, to je asi z jiného filmu... "Jitko, krávo!", zase jsem senetrefila... Nebude to z večerníčku? No jasně! Povídání o víle Amálce, to je ono!
Né, nezbláznila jsem se! No, i když... Stalo se to, že nás zase dostihla jedna myšlenka. Jaká? Taková, s kterou jsme koketovali možná tak před dvěma, třemi lety a nakonec jsme ji zavrhli. Jenže minulý týden v sobotu si takhle přijede ta naše masérka koní Kačka a doporučí nám, abychom zhubli koně a že doporučuje maximálně 2 hodinky denně být na zeleném... Co ale s tou naší docela hustou trávou na louce? Přece ji nebude pořád sekat jak debžové. Ovce?... nene, tou zmiňovanou dřívější myšlenkou byla žersejka. Co to? No přeci něco užitečného - kravička na mlíčko (protože tu na maso bych nekokázala pak kuchnout a sníst!). Tak jsme hned večer sedli k internetu, na Bazoši jsme našli jeden inzerát na březí kravičku, ale ta byla už zadaná. Hledali jsme dál a objevili 100% jersey, 19 měsíců, vhodná k připuštění. Zavolali jsme paní Petře, kravička byla k mání. Nejdříve jsme se domluvili, že se na ní dnes, to jako v pátek 23.5., dojedeme podívat a popovídat si ní. A teď přijde ten Večerníček - Amálka se jmenuje. Amálku jsme si nechali "vyšetřit" naší dálkovou paní veterinářkou a když nám sdělila, že je zdravá a vypadá mile a v pohodě... Nač jet zbytečně tak daleko (za Velkou Bíteš - asi 150 km) dvakrát? Domluvili jsme se, že když seženéme dopravu, že bychom si jí hned vzali. Mezitím jsem objednala nezbytné tiskopisi pro naše hospodářství. Raději máme vše dle platné evidence, pokuta by se opravdu nevyplatila. Papíry včera došly. Naši milí a osvědčení dopravci - Pepa a Hanka - se opět projevili jako kamarádi a prostě jsme dnes ráno v 6 hodin vyrazili na Moravu. Jardu jsem vyzvedla v 6 u Propeska (jel chudák po noční dvanáctce, tak cestou pochrupkával), naše auto jsme zanechali v Kardašce, kde jsme měli sraz s Hankou a Pepou. Cesta ze začátku ubýhala perfektně, stavili jsme se načerpat pohonné hmoty a koupit občerstvení a jeli dál. Super bylo, že jsme mohli pořádně cestou pokecat a probrat všechno, co se kde děje. Pak přišla objížďka kolem Třebíče. Nějak jsme si nevšimli, že jedeme po objížďce pro náklďáky a zajeli jsme si tak o 30 km dál, než bylo nutné. Když jsme konečně dorazili do V.Bíteše, tak jsem lehce zmátla řidiče a vyjeli jsme z města na jinou stranu. Že prý tedy cíl naší cesty nastaví na navigaci. Ta elektronická paní nás tedy vyvedla z města správným směrem, ale pak jsem tvrdila, že kecá, že jedeme někam dál od Amálky. Bohužel jsem měla pravdu. Amálka byla v takové zapadlé vesničce, kterou Pepova navigace v životě neviděla. Když nám tvrdila, že jsme v cíli, byli jsme někde z druhé strany kopce možná tak 15 km od onoho cíle. Nezbývalo nic jiného, než zavolat paní Petře. Ta nás navedla k nim domů. Dojeli jsme. Sice oproti plánované deváté hodině asi až v 10:30, ale dojeli. Amálka čekala zavřená v boxu ve stodole. Jinak kolem baráku se různě popásali tyto okaté kravičky, běhala spousta psů, měčeli kozičky - paní vede útulek pro hospodářská zvířata a psy.
Rychle jsme si řekli nejdůležitější věci, podepsali smlouvu, zaplatili jsme a docela dobře jsme už naši kravičku naložili. Čekala jí, chudinku dlouhá cesta do neznáma. Za Bíteší jsme zastavili opět na pumpě na občerstvení, skontrolavali jsme naši pasažerku a pokračovali dál. Tentokrát již po trase, kterou jsme si naechali u čerpací stanice popsat. Cesta tedy trvala asi od 11:30 do 14:30 - tedy o 1,5 hodiny míň, než tam. No, alespoň jsme poznali jiné krásné české kraje :-)
Z Karašky jsem fofrovala naším Focusem napřed domů, pustila malé hafíky z baráku, nakrmila jsem je a pustila i kluky koňské na louku. Od rána byli zavření na vydupaném výběhu se senem a tak se tam hrnuli jak velká voda. Já již v gumačkách (musela jsem si je vzít, neb se Amálka dosti řídce za tu cestu vyprázdnila...) za nimi a zase jsem je z té příjezdové části musela vyhnat. To se jim samozřejmě nelíbilo a vyhazovali prdelky metr nad hlavu. Bylo to akorát. Náš transport právě přijel. Amálce se vůbec nechtělo ven, byla asi taky ztuhlá. Po krátkém přemlouvání však vcelku profesionálně vycouvala a začala zjišťovat, kde že se to vlastně ocitla. Koně začli lítat a čučet jak vyvoraný myši. Byli zatím odděleni ohradníkem. Kravka se vydala na průzkum pěkně podél celé ohrady. Když odjíždělo auto, nechala se bez problémů přidržet. Jen evidentně do auta už nechtěla. Ja okolo ní projíždělo, tak začala utíkat. S našimi kamarády jsme se rozloučili a honem šli koukat do ohrad, co se děje. Nic. Všichni se pásli. Otevřeli jsme tedy branku. Po chvíli si kluci dodali odvahu a vešli k nám, kde jsme byli s Amčou. Osmělili se natolik, že jí chudinku začali honit a prostě jí z té "jejich" trávy vyhnali. Jalovička se tedy trochu popásla vedle a pak šla na další průzkum dalších částí výběhů včetně kruhovky a přístřešku, kde se napila vody. Asi 3x si zabučela. No to je jasné, že je smutná, když tu nevidí své kámošky, ale to se poddá.
Uf, dali jsme si kávu, pak jsme museli asi na skoro 2 hodiny odjet. Po našem návratu jsme zjistili, že leží za křovím u kruhovky a kluci se pasou stále na stejném místě. Už to bylo tedy asi 3 hoďky kluků na pastvě, tak jsme si řekli, že už je dnes zavřeme rovnou do stáje. Nejdřív že Amálku, aby se pak nebála kolem jejich boxů projít do toho svého. Nechtěla se potvůrka zvednou, a to ani za úplatky. Došla jsem tedy pro mrkvovku (horsmeňácký bič). Jarda jí zvedal za vodítko a já jí lehce snad 3x pobídla. Jakmile projevila ochotu vstát, přestali jsme vyvíjet tlak. Vstala a po chviličce se s Jardou rychleji rozešla... chtěla na louku. Bez nějakého násilí ale zetočila pak za Jardou domů, s přehledem prosšla kolem našich šesti ňafajících hafanů a šup, byla ve své nové ložnici. Očuchala si vodu, seno, olízla solný liz a koukala. Pak přišli kluci, kterým jsem před tím dávala na louce očuchávat moje kravkou načichlé ruce. Už byli o málo důvěřivější. Po příchodu do stáje trochu koukali, jen si vybrali jablíčka ze žlabu a na seno ani nevzdechli. Čučeli přes mříže na Amálku, ona na ně. S Falkem se očuchávali. Vše vypadá velice klidně a věřím, že to tak zůstane. Zítra se nahlásíme paní vetce (ta bude koukat) a pak musíme začít shánět inseminátora.... Tak držme všichni naší nové člence rodiny pěsti pro štěstí, ať se jí u nás líbí!
Fotky jsou tady: http://4borovice.rajce.idnes.cz/Amalka

(více)
23.05.2014 19:41:00 | 3 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Masáž koní

Dornova matoda
Snad je to tak 2 měsíce, kdy se naše kamarádka na face boooku zmínila, že si udělala kurz masáží pro zvířata Dornovo metodou (pro zájemce o info odkaz http://dornovametoda-zvirata.cz/stranka/dornovametoda_zvirata )  a hledá figuranty. Ihned jsem se s našimi koníky a našimi vlastními zády hlásila, i když jsem moc nevěřila tomu, že Kačka přijede za figuranty tak daleko - od Strakonic, asi 80 km. Leč slovo dalo slovo a nakonec Kačka Pultrová, která nám už jednou pomohla Fíka dát do přijatelného fyzického stavu (naučila nás ho rozmasírovat a protahovat) přijela ve smluvený den. Bylo to včera 17.5.2014 a bylo dobře, že to nakonec vyšlo až po návratu z naší dovolené od Berounky. Proč? Protože kluci, zvyklí na běhání pouze po rovinách, dostali v těch kopcích dost zabrat a ještě jim nepřidala ta 4 hodiny dlouhá cesta Máňou.
S přítelem Petrem a kamarádkou Hankou (která se o metodu také zajímá) přijeli ve 12:30. Dali jsme si oběd, kafíčko se zákusky a šlo se "pracovat" na pacientech. Ještě že máme prokoně venku přístřešek. Tam se v tom dešti mohlo být v klidu. Jen Falka, který čekal v kruhovce v pořadí jsme zakryli dekou, aby nebyl celý mokrý. To se pak hůř masíruje.
První šel tedy na řadu Fík. Katka zjistila, jak je celý hrozně bolavý. O to víc mě to překvapilo, když vím, s jakou chutí běhá, závodí, dělá blbůstky. Je to prostě srdcař! Ano, věděla jsem již poslední den dovolené, že toho mají z kopců plné zuby a jsou ztuhlí, ale nemyslela jsem si, že až tak. Fíček má problém snad všude, kam se na něm šáhne. Lokty, posunutá prsní kost, "přilepená" nepohyblivá lopatka, tedy obě, první dva obratle za lebkou (atlas a axis) zablokované, hlavní problém, o kterém jsme ale věděli už po jeho koupi - bederní a křížová páteř - tam včera dostal i baňky na uvolnění svalstva a obratlů. Kyčle, kolena a nevím, co ještě. Takže budeme muset třeba čistění a tedy i masáži věnovat minimálně půl hodiny denně, abychom rozmasírovávali zatuhlé svaly a učinili je opět aktivními. Bude to dlouhý proces. Když jsme kupovali sedlo, koupili jsme tehdy největší komoru, jaká byla k mání a mysleli jsme si, že už větší není. Zřejmě doplnili sortiment a tak nemusíme kupovat jiné, lépe padnoucí sedlo, ale jen tu ještě větší komoru, která na lopatku a okolí neznatelného kohoutku nebude tak tlačit. Už jsem uvažovala, že budeme muset koupit westernové sedlo i pro Fíka, protože to tolik netlačí na oblast lopatky jako anglické. Také jsme opět dostali doporučeno koníky zhubnout. No, budou to nervy, ale musíme to nějak ošéfovat - ráno seno, hodinku na zelené, pak zase na bláto, hodinku zelené, pak zase možnost sena a zavřít.
Falko je taky zatuhlý, ale není na tom zdaleka tak špatně jako Fík. Má přetížený předek a z toho pramenící zatuhlé lopatky a něco s kopytní kostí, křupající kolena, kyčle. Přes to, že nebyl tolik bolavý, byl mnohem neochotnější ke spolupráci, pořád měl plno keců.
Kačka nám pošle mailem přepsané celé vyšetření a co s tím provádět. Dostali jsme instrukce, co a jak masírovat. Musíme je tak nechat minimálně týden. Také mě potvrdila, to co říkám, že na koně se má nastupovat třeba ze židličky, protože jinak se jim hrozně ku... ničí páteř. A žádné ježdění bez sedel (tlak na jedno místo páteře)! To tu píšu hlavně kvůli našim děvčatům, co k nám chodí jezdit a myslí si, že ze sudu či studny natupujeme jen z pohodlnosti. Ano taky, ale šetříme i koňskou páteř. Čeká mě tedy i instruktáž děvčat, jak při čistění ještě víc koníky rozmasírovat.
Po té byla ještě Katka tak hodná, že se pověnovala i stařečkovi Azíkovi - křížová páteř a kyčle. Také přišla na to, že na pravém oku má šedý zákal. No, věk už na to Bohužel má.
Po té asi tak dvouhodinové Katčině práci jsme si ještě dali čaj či kávu s občerstvením a pracovní návštěva (tentokrát bez honoráře, jen jsme poskytli figuranty - děkujeme Kačko!) odjela domů na farmu Mefisto - pro zájemce kontakt zde: http://www.farmamefisto.cz/Farma_Mefisto/Vitejte.html
Ještě nezbytný odkaz na pár fotografií z Fíčkova ošetření:
http://4borovice.rajce.idnes.cz/Masaz_koni

(více)
18.05.2014 08:45:47 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Robčice 2014

aneb Taková normální rodinka na dovolené.

               Je to
možná necelý rok, kdy jsme neuváženě prohlásili:“No, když se tedy nedostanete
vy k nám, holt sbalíme zvířata do Máni a přijedeme my k vám.“ Původně
to mělo být jen takové plácnutí do vody, nevinná výhrůžka, na kterou jsem
nečekala reakci tupu: „Jééé, tak to je bezvadný nápad, tak jo, jo, jo!“ S vykulenýma
očima jsem reagovala ve smaslu, že ještě aby nelitovali…, a to několikrát během
asi půl roku. Marně. Invaze naší hlavně čtyřnohé rodiny naše nejlepší přátele
ze západních Čech naprosto neodradila. Začátkem roku jsme tedy stanovili termín
naší dovolené s příjezdem do Robčic u Kozejoed (kousek od Plzně,
v povodí Berounky) na 8.5. Následovalo mnoho domlouvání se co
s sebou, jaká „protizvířecí opatření“ 
nachystat(hlavně zabránit přístupu psů do horní záhonkové zahrady) ,
jestli koně nesežerou stromy v sadu za stodolou, sehnat seno pro případ
jeho potřeby atd. atd.



               Den před
odjezdem z domova samozřejmě, kromě hektického posledního pracovního dne,
vrcholily přípravy na transport a balení. Ráno jsme udělali potřebné (úklid
stájí, zalítí květin na týden dopředu – skoro jsem je utopila, ale nakonec se
to vyplatilo), naložili zbytek věcí a nakonec samozřejmě koně i psy.
Z důvodů větší mobility a pro klid duše jsme na cestu dlouhou 155 km
vyrazili dvěma vozidly, (teď něco málo pro Cimrmanology :-D )za polojasné
oblohy, v asi 15 stupních Celsia s místními přeháňkami. Máňa,
s lehkou závadou na brzdovém systému – prostě dírou ve vzduchové hadici
(to jsme zjistili až po příjezdu do Robčic!), s řidičem Jardou a pasažery
Falkem a Fíkem, vyjela směrem na Bechyni a dál na severozápad asi v 8:40.
Focus, řízený mnou a vezoucí v kufru Baru, Aziho a v kleci na zadních
sedačkách Zorra, Chucka, Fifinku a Kačenku, ve dvou mobilních ledničkách na
přední sedačce objednané holandské sýry a másla, následoval Máňu za stejných
povětrnostních podmínek asi po ¼ hodině. Naše modrobílá lady Avie Máňa
„uháněla“ svojí konstantní průměrnou rychlostí 60 km/hod do cíle cesty.
S jednou přestávkou na čůrání řidiče (koně to zvládali za jízdy) to dala
za 3 a ¾ hodinky. Focus dělal co mohl, leč cesta trvala přes 3 hodiny – jedno
lesní venčení za Orlíkem a mnoho zastávek, snad 8!, na utření naštěstí jen
žaludečních šťáviček blinkajících malých pejsků. Po bezproblémovém vyložení
živého a části neživého nákladu z obou vozidel, jejich nakrmení a
zabezpečení jsme se my dvounozí vrhli na skvělé řízky a bramborový salát. A tak
nám začala letošní dovolená v kopcích u Berounky na krásně
zrekonstuovávané bývalé zemědělské usedlosti u Michálků – Janičky a Jarouše. Po
o. jsme se šli „vyvenčit“ na obvyklé a krásné místečko – jez pod Libštejnem a
pak jsme do večera plkali a docela brz zalezli hajat neb jsme byli unavení.
Naši „hoteliéři“ jsou totiž tak úžasní lidičkové, že nám tolerovali i návštěvy,
které se z mého rodného kraje za námi trousily.



Hned v pátek (9.5.) po obědě
to byla moje sestra Marcela s manželem Zdeňkem, kteří nám z Rokycan
přivezli na celý víkend našeho syna Járu s vnoučkem Nicoláskem.
V podvečer pak přijel Michálkovic syn Tom i s překvapením –
s naší společnou kamarádkou Haňulkou a jejím už skoro 16. letým synem
Romkem, kterého jsme snad naposledy „naživo“ viděli, když za námi přijeli
v jeho 10 měsících stáří do Bruselu (tam jsem pracovala).  Na tomto místě mi nedá nevzpomenou Haňulčiny
nejoblíbenější boty, v kterých přijela a sundávala je snad jen do postele
– krásně malované gumačky J
Tomáš také cestou z Plzně vyzvedl objednanou stonožku – dort k 6.
narozeninám Nikiho. Hned jsme prckovi museli popřát, předat dárečky a
naporcovat „zelenou roládu“. Počasí nám přálo a tak se sedělo pod pergolou,
hrla se s Nikim hra, povídalo se zase až do večera. Tomu všemu ale
předcházela páteční ranní vyjížďka – směrem za stodolu dolů lesem k chatám
a řece. To bylo pro kluky překvápko – jedeme s kopce…, pak zpět do kopce…
V našich rovinách Třeboňské pánve tohle nezažívají!  Na louce u lesa jsme je nechali lehce
vydechnout a klusem mezi balíky sena dál, tedy blíž k přechodnému domovu.
Na konci louky cvalíkem do kopce ke hřbitovu. Až nahoře, když Falko a Fík
přestávali závodit a když jsme se ohlédli za sebe, pochopili jsme proč. Byl to
sice krátký zato pěkně prudký kopeček. Po příchodu domů jsme v sadu
posbírali zde tak vzácnou surovinu jakou jsou koblížky a první obhlídkou
zahrady zjistili první škody L.
Mysleli jsme si, že když požádáme o další záclonu (pár stromků jimi bylo kryto
proti okusu), o provázek, zahradní nůžky a štěpařský vosk, že to
s majiteli šlehne. Naštěstí nešlehlo. Společně jsme „opravili“ i částečně
sloupnutý kmínek jedné jabloně, přikryli višničku (ta to nakonec, chudinka,
stejně odnesla – letos višně nebudou). Pak byl obídek – dojedli se ty super
řízečky, mňam!



Sobotní ráno (10.5.)
bylo opět ve znamení dalšího jezdeckého průzkumu terénu. Tentokrát
k chatám na druhé straně Robčic, blíž k Liblínu. Dojeli jsme na tzv.
Velká luka pod Horním Liblínem, táhnoucí mi se směrem k jezu pod zříceninou
hradu Libštejn. Krásná kilometrová cvalovka po břehu řeky. Romantika jak se
patří. Při rozhodnutí, že zkusíme jít dál, po skoro metrovými kopřivami
zarostlém břehu, k onomu jezu, netušili jsme, co nás čeká. Koně jsme pro
jistotu jen vedli. Kus před splavem jsme to museli vzdát, kvůli padlým stromům
a museli zalézt do lesa. Hurá, lesní cesta! No, ona postupně zarůstala, změnila
se v pěšinu a ta končila u nějaké strže. Vrátit se, to už bylo horší než
lepší… Zvolili jsme tedy kolmý výstup do svahu – asi 100 metrů, že se snad
trefíme na tu louku u chat. Trefili, jen ten lezení – i koně se snad plazili po
kolenou. Nic příjemného! A při zpětném pohledu dolů… brrr! Na louce, kde jsme
s Jardou chvíli hledali vyplivnuté plíce, jsme nechali chvilku občerstvit
i koně. Pak znovu vzhůru do sedel. Kluci, horští koníci, jsou mladší než my,
oklepali se a zase po trávě valili cvalem jakoby nic. V době oběda
přifrčel od Plzně druhý Michálkovic syn s manželkou Kačkou a přivezl i
babičku s její kamarádkou z Aše. Po bezva gulášovce a kávičce se
žravou buchtou (tvarohová buchta, která se okamžitě sežere – odtud ten název)
jsme šli FaF znovu osedlat a povozit místní osazenstvo, a to opět směrem
k jezu. Cestou tam a zpět se asi 4x střídalo. Doprovázeli nás i všech 6
pesanů. Celkem početná výprava. Na louce u řeky jsme si kluky vzali Jarda a já,
odklusali jsme asi půl kilometru ještě dolejš. Od řeky směrem
k připravenému „filmovému“ štábu a „komparzistům“ jsme si trochu zazávodili.
Konečně máme společné cvalové fotky i video. Fíček je sice malý, ale srdcař a
vyhrál. Ještě, vezouc Kačku a Honzu, jsme došli k jezu, že budou také
fotky koní v Berounce. Bohužel, víkend a vodáci. U pozvolného vstupu i pod
jezem byly lodě a ještě si na cestičce dělali oheň. Prostě jsme se do vody
nedostali. Škoda. Po návratu do vsi jsem jela pro naši dceru Verču
k Radnicím – na sportovní rybářské jezero, kde s jejím přítelem
správcují. Večer se grilovalo, co se dalo. Niki si oblíbil Romka a tak si spolu
hodně hráli. Ostatní jsme se opět propovídali až do noci. Probrali jsme vše
možné včetně toho co je mezi Nebem a Zemí. Něco neuvěřitelného, krásného a
věřím že opakovatelného.



               Za
celou sobotu toho FaF měli plná kopyta, tak v neděli  (11.5.) dopoledne odpočívali a jen papkali.
Tom dojel pro svou přítelkyni Kačku (již 3. v pořadí zde – naše 4nohá a
ženy obou Michálkovic kluků jsou Kateřiny). 
Po obědě jel Jarda odvézt Nicoláska s Járou do Rokycan. Toma a jeho
Kačku jsem šla povozit odpoledne. Protože Káťa trochu jezdí a společně
s Tomem byli dost odvážní, já už méně – měla jsem o ně strach, nechala
jsem je jezdit bez vodiče. Riskli jsme to a na louce u lesa si naklusali a
nakonec i zacválali. Kačka byla šťastná a Tomáš prohlásil, že to byl zážitek na
celý život, a to i přes to, že si lehce pochroumal prst, jak se držel při cvalu
hrušky. Kluci se ale chovali vzorně, tak vše dobře dopadlo. Potěšilo nás to.
Mezi tím vším nám přijelo další milé překvapení. Haňulky brácha Honza, zvaný
Jéňa, s manželkou. Je to náš starý koňařský známý. On kdysi skákal
mini-maxi soutěž s naším plnokrevníkem Adularem na Dni koní ve
Svojkovicích (viz článek http://uctyrborovic.txt.cz/clanky/67696/den-koni-2001-svojkovice/
) a pak nám v roce 2007 stěhoval koně sem na jih. S nimi jsme stihli
kávu, opět oblíbenou vycházku směrem k jezu po Libštejnem a zvládli jsme
probrat spoustu věcí a samozřejmě zavpomínat. Nedělní podvečer byl ve znamení
odjezdů. Vlastně Honza s manželkou odjeli asi už dopoledne. Večer tedy
odjížděli do Plzně Tom, Kačka, Haňulka a Romek. Nastal jakýsi klid, kdy už tu
zbyly jen babči, Jani, oba Jardové a já, pominu-li naši zvířenu. Počítali jsme,
kolik se v RObčicích vlastně vystřídalo během toho víkendu lidiček. Došli
jsme k číslu 17 a když přidáme zvířátka, tak celkem 25! To už mohlo dát
pěkný chaos, ale všichni jsme si to nesmírně užívali a tedy byla i bezva
pohoda.



Pondělí (12.5.) dopoledne jsme
jen proklábosili a po obědě svezli naše nejmilejší hostitele Janičku a Jarouše.
Oba si dokonce i zaklusali! Odpoledne nás všichni opustili. My jsme si
v závěsu za jejich autem jeli nakoupit do vesnice Dobříč a při zpáteční
cestě jsme už plánovali trasu úterní vyjížďky. Tak jsme osiřeli. Bylo tam
najednou hrozné ticho a smutno. Večer jsme upekla kuřátko, abych měla
nachystáno na další den a mohli se věnovat příjemnějším věcem.



V úterý (13.5.) po snídani,
úklidu a venčení jsme z předpovědi zjistili, že odpoledne má pršet, proto
jsme šli vyčistit FaF a jeli. Nahoru ke hřbitovu – přes vysokou jetelinu –
louka cvalem k Bertinu statku – kolem jejich kraviček do lesa – hledání
nějaké lesní cesty (nic), tož výcvik mezi stromy – cestou za lesem směr Břízsko
– kolem hřbitova „domů“. K obědu mňamkové kuřátko. Nic nám nechybělo. Nic.
Až do odpolední bouřky, kdy se to mělo změnit, Bohužel! Těsně před bouřkou
kolem 17. hodiny proběhlo ještě krmení veškeré dravé zvěře. Venku koukám, zase
probouraná zábrana do zahrady, ale psi tu byli oba. Sice jsem konstatovala, že
máme ještě otevřená dvířka ze zahrady na silnici, ale žádná akce, která by to
změnila, neproběhla. Za půl hodiny, kdy začalo víc pršet a bouřit jdu ven, že
vezmu velké hafany dovnitř na chodbu. To už u dveří čekala jen Barča. Nastalo
zděšení, volání, nekonečné hledání – za stodolu k chatám, k vodě
okolo druhých chat, dolů k jezu, do Břízska. To vše oběhal a objezdil
Fordem Jarda. Já, mezi vartováním u baráku, musela v sadu u stodoly
postavit ohradník, protože zrovna teď se začali koně nudit (tráva už byla
spapkaná) a začali systematicky ohrazávat jednu jabloň. Snad budou ohradník
respektovat i bez elektřiny, říkala jsem si. Jinak bychom je museli sbalit a
jet domů. Jenže, odjet bez Azíka? To néééé! Já to nahlásila i na 158 – plzeňští
to dali vědět na místní oddělení do Kralovic, kdyby někdo hlásil toulajícího se
psa. Jarda vzal na jeho hledání i Baru, ale nebylo to nic platné.  Je to přeci jen už starý pes s bolavými
klouby. Jak tohle zvládne??? Nálada byla na bodu mrazu. Malí hafíci i Bara
smutně koukali a nevěděli, co se děje. Celou noc jsme nechali pro jistotu
otevřená dvířka do dvora a rozsvíceno nad vchodem. V naději … Posílala
jsem Aztékovi reiki – večer i ráno a tak jsem věděla, že žije, že energii bere.
Zachránila nás, vlastně tedy Azíčka, Haňulka. Jak jsem psala, že jsme probírali
i věci mehi nebem a zemi… Hanička má dar. Mimo jiné dokáže mluvit
s Anděliy. Ti jí řekli, že se jedná o zkoušku. Zkoušku mě a Jardy a našeho
duchovního růstu. Řekla, že Azi je někde ve dřevě (později jsme zjistili, že
les a dřevěná chata) schovaný a my ať jdeme spát. Ve snu přijde znamení, které
nás k Azimu dovede. Usínali jsme s prosbami k Bohu a Andělům.
Nad ránem (středa 14.5.) jsem si zapisovala, co jsem viděla, abych to
nezapomněla. Znáte to, víte, že se vám něco zdálo, ale už netušíte co. Tohle
bylo důležité. Jarda nejdřív viděl kopřivy a křoví a pak seno. Mě se zdálo také
o kopřivách a o senu či slámě. Na ní ležel Azík v zelené (naděje?)
zakrvácené čepisi a se zraněnou levou přední tlapou. V pozadí té slámy byl
kovový sloup přístřešku, takového u kravína a dlouhá budova. No jasně, říkala
jsem si, přesně Bertín. Nebo jiný kravín, musíme ke kravínu! Po cestě
k Bertinu statku je kravín v Břízsku. Zajíždíme tam, obcházíme
budovu. Nic. Jedeme směr Bertín. Po hlavní silnici jde pán. Později jsme se
dozvěděli, že místní starosta. Zastavujeme a pro jistotu se ptáme na velkého
černého psa. Jeho slova zní Božsky: „Jo, takový nějaký je v Robčicích
v 3. chatě pod vodárnou. Volali mě to včera večer.“ Děkujeme a obracíme
auto „domů“ Chata je přesně směrem, kterým jsme oba jako prvním, zřejmě
podvědomě, večer hledali. Jedinou nastálo obydlenou chatu jsme brzy objevili.
Po zavolání na balkon vykoukla milá mladá paní. Dozvěděli jsme se, že se
k nim Azi nenadále připojil, když přijel pán s dětmi od rodičů. Když
pak znovu bouřilo, začal jim škrábat na dveře. Pan Václav (tuším), který miluje
všechna zvířátka ho sice s respektem, ale pustil do předsíně, kde mu dal
deku i konzervu masíčka, co jim zbyla po jejich zmizelém kocourkovi. Když šli
po dešti na procházku, Azi prý zůstal ležet v chatě, jako by byl doma.
Celou noc spal. Ráno ho paní Helenka pustila vyčůrat. To bylo asi hoďku před
naším příchodem.  Ještě se nevrátil.
Znovu jsme několikrát prohledali okolí až k řece. Hodinu a půl jsme
provolali, propískali. Nakonec Jarda povídá, jestli nechci jet do Kozojed
nakoupit,  mj. i psí granule, protože
jsme je měli vypočítané jen do úterý večer. Původně jsme ve středu ráno chtěli
jet domů, ale prodloužili jsme si to o jeden den. Sedím před stodolou
v autě, že tedy jedu vlevo směr Kozojedy. Něco mě ale nutkalo zatočit
vpravo, dolů do vsi. Jedu, koukám mezi stavení, zastavuji u zvoničky. Otočím se
za sebe a Azi tam leží celý mokrý u sluenčích hodin, kde jsme se odpoledne před
jeho zmizením fotili. Otvírám dveře, on se těžce zvedá. Zahrunuji ho hlazením a
piškota. Pomáhám mu do kufru auta a pláču štěstím. Hned jsme ho vzali dovnitř,
nakrmili ho. Rád odpočíval po tom 17 hodinovém stresu. Před odjezdem na nákup
jsem Haničce i Verče poslala sms, že děkuji Bohu, Andělům, Hani i Verče za
modlitby, že Azi je doma. Cestou mě hned obě volali. Musela jsem zastavit,
protože jsem ani na cestu neviděla… Nakoupila jsem zásoby do pátku.
V tomto stavu jsem rozhodně neměla náladu balit a odjíždět. Po obědě jsme
osedlali koníky a jeli dolů za usedlíky té chaty, kde byl Azimu poskytnut azyl.
Z vděčnosti jsme jim koupili lahvinku vína a dvě čokolády pro děti. Ty se
momentálně svézt na koních nechtěly, tak jsme v klidu vyťapkali kopec
k domovu, dali koním seno a zalezli relaxovat po náročných hodinách
k roztopeným kamínkům. Jarda pochrupkával a já začala „tvořit“ tento
článek, spíš povídku. K večeru jsme šli ven, že nasekáme koním trávu a
ejhle. Pod lipou seděla paní Helena s dětmi Matýskem a Amálkou, že se
přišli svézt. Svezli se bez sedla na Fíčkovi a pak zašli na čajík. Zjistili
jsme, že máme hodně společného – náklonost k přírodě, jejím energiím apod.
Možná i to Aztéka k nim přitáhlo. Naštěstí. Povídáme a někdo buší na
dveře. Kdo to?? Jarda s Jani a zákusky. Prý na oslavu návratu ztraceného
Aziho. Skoro do devíti jsme povídali. Zábavu nám dělali hlavně holky, Fifi a
Kači. Nebyli jsme vůbec na procházce a tak lítali uvnitř jak motorové myši.



Po klidné noci jsme
v pohodičce pojedli čtvrteční (15.5.) snídani a rozhodli jsme se pro až
odpolední vyjížďku a že pak začneme rovnou připravovat věci k transportu
na jih. Trochu jsme tedy dopoledne lenošili a čučeli na TV. Po obědě jsme šli
vyvenčit pesany, vyčistit koně a nějak kolem půl třetí jsme vyjeli. Původně
jsme chtěli do řeky, ale počasí – vichr a přeháňky – k tomu nebylo. Proto
jsme dali na rady Jardy a Jany a jeli do lesa mezi Břízskem a Bertínem. Škoda,
že jsme radu neposlechli dřív. Je tam skutečně spousta lesních cest, které jsme
za ty celkově asi 2 hoďky nemohli prozkoumat. A taky ořové  toho měli nějak už za celý týden dost a
polovinu vyjížďky byli, stejně jako my, nějak ztuhlí. Našli jsme i křižovatku U
Obrázku, tož jsme se trochu fotili. Podobně místo se svytým obrázkem je i
v bývalém bydlišti na kopci Kotel u Rokycan, kde se 10.5. otvírala nová
rozhledna. Byla to i přes ten vítr, příjemná vyjížďka. Co dodat? Vůbec se nám
nechtělo balit. Pejsci dostali večeři, snídat už nemůžou kvůli blinkání
v autě. Poslední naše letošní večeře v Robčicích. Třeba to ještě
někdy dáme, pokud by to dali i hostitelé, jestli je ta naše návštěva neodradila
od podobných akcí. Ještě jsme večer čekali, zda se neobjeví, jestli budou mít
po práci ještě čas a chuť z Plzně dojet. Máme je totiž moc rádi. Bohužel
to nevyšlo. Ještě musím zmínit, že jak se ochladilo a my si hezky „Petrama“
topili, že se to děsně líbilo hlavně Kačence, která pořád seděla u kamen a
nakonec se tam vyvalila i chlupatá Fifča.



V pátek (16.5) ráno šlo vše
jak na drátkách. Nasekat trávu koním k snídani, naše rychlá snídaně,
pejskové chodili a koukali hladově, nic však nedostali. Až na Zoráčka, který si
našel jednu z kapes u bundy plnou koňských pamlsků… Taky je hned v Liblíně
a ještě v Březině vyblinkal. Tentokrát jako jediný. Ostatní se drželi
statečně. Ještě jsme dobalili, umyli nádobí a zapatlaná okna, jak jimi malí
pejsci čučeli ven. Vše se nastěhovalo do aut, nakonec se sbalil ohradník.
Koníci šli do Máni jak panenky, absolutně bez nejmenšího zaváhání, což nás
příjemně překvapilo. Jarda pak už vyrazil – asi v 7:45. Já pečlivě
zabezpečila baráček, naložila hafany, klíče dala k sousedům a mohli jsme
vyjet též. To už bylo 8:10. Domů jsme přijeli přesně za 3 hodiny v 11:10.
Než k tomu ale došlo, stavěli jsme se ještě u mojí sestry – v lese jsem
smečku vyvenčila a ségře dala věci našeho syna, které si v Robčicích zapomněl.
Pak už jen jedno blinkací zastavení a před Bechyní v lese vyvenčení. Cesta
nám uběhla nějak líp, než ta předchozí. Jarda to vzal taky tentokrát bez
přestávky a přijel něco po poledni. Já mezi tím stačila nakrmit psy a bytelně
zatopit. Přeci jen bylo chladno a v tom našem silnostěnném domu obzvlášť.
FaF se opět bez zádrhelů vyložili a radostně se rozběhli po louce. Hurá, jsme
doma… Vše vynosit, to dá pěknou fušku, těch věcí kolem zvířat, co tam bylo.
Hrůza. Ale jsme doma, vše jsme zvládli (až na bolavé svalstvo především Fíčkovo
– viz další článeček), tak je to fajn. Moc děkujeme všem zúčastněným a hlavně
Janičce a Jaroušovi za krásnou dovolenou s rodinou i přáteli!



Ještě pro úplnost musím dodat
odkazy na fotoalba na rajčeti – jedno je z našeho foťáku + mobilů, druhé z Jani
a Jardy foťáku a ještě doufám přibude další i s videem z foťáku Tomáše.
Zatím nedodal...  áááá je to tu - dnes 18.5. fotky a video od Toma došli - odkazy: http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_Tomuv_fotak/

https://www.youtube.com/watch?v=oCcrfTaS9SU&list=UU9JTBEyFyeeaNXteMD6teyw



http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_nas_fotak/



http://4borovice.rajce.idnes.cz/Robcice_-_Jani_a_Jarduv_fotak/

(více)
17.05.2014 17:39:08 | 1 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Dubnové aktivity


Jako obvykle poslední dobou - fotky k následujícímu článečku můžete nalézt zde:
http://4borovice.rajce.idnes.cz/Dubnove_aktivity/

Tož, dnes je svatého Jaří a to vylézají hadi a štíři... No a tak jsme vylezli taky. Nebo spíš letos poprvé vyvezli :-) Počasíčko bylo ráno jak malované, pak se trochu zatahovalo, ale nezmokli jsme a užili jsme si to. Co? Poprvé jsme s koníky vyjeli kousíček za Veselí prozkoumat část okolí Veselských pískoven. Na parkovišti bylo asi 6 aut rybářů, nejspíš. Koho jiného, na koupání je brzy... Koníky jsme v klídku vyložili, osedlali, Máňu zabezpečili a vyjeli, že hned vlezem na kraji do vody. Tak ne - seděli tam 2 rybáři. Popojeli jsme kus dál a tam to zkusili, klukom se tam moc nechtělo, ale přeci jen párkrát hárbli kopýtky a jeli jsme dál. Jsou tu krásné pískové pěšinky a cesty, parádní romantika, až na pána s křoviňákem, ale zase byl naprosto úžasný, protože když nás viděl, tak přestal a počkal, aby se naši hoši nebáli. Při břehu jsme dojeli do přilehlé vesnice Vlkov. Tam jsme u přejezdu a spuštěných závor dlouho čekali - chtěli jsme za trať do lesa. Vlak pořád nikde, tak jsme popojeli k Vlkovské hospodě a motoráček se zatím dokolébal a mohli jsme na druhou stranu. Hned za hospodou se rozprostřela malá louka a za ní hned druhá, tak jsme dali cvalík až do lese k - zajímavý úkaz - k fotbalovému hřišti v lese! Zjistili jsme, že se tu dá ještě dál objevovat další směry jízdy. My to ale pro tentokrát otočili zpět lesem k trati, přes ten původní přejezd. Na zpáteční cestě k Máně jsme si ještě užili. Vyfotili jsme se na v ČR asi nejznámější pískové duně o rozměrech prý asi 80-60 metrů, která je tu někdy z doby ledové. U jezera jsme zahlédli dva rybáře, kteří balili svoje cajky, tak jsme k nim jeli a poprosili jednoho z nich o vyfocení, protože většinou jsme sami dva a tak na fotkách společně nejsme. Pak jsem si splnila malinký sen - cval po písčité pláži! Jarda povídal, že příště to vezmem vodou. No uvidíme, jestli k tomu kluky přemluvíme. Oře jsme nechali ještě trochu popást, odsedlali, bez nejmenšího problému naložili a frčeli domů. Cestou mě Jarda vyhodil u picerky a jel pro naftu. nam špenátová pica je úžasná! Pustili jsme se do ní hned po příjezdu a vlastně po nakrmení našich dalších čtyřnohých parťáků - šesti pejsků.
Jinak na fotečkách je možné spatřit, jak jsem vylepšovala Máňu - své jméno má jak na čumáčku tak na prdýlce a včera jsem jí obrousila hlavičku a dnes se jí snažila barvou ve spreji uvést do lepšího stavu. No, nekreje to tak, jak jsem si představovala, ale pořád lepší než ta oprýskaná!
Také jsme byli se známými minulý týden na Lenošce Šmoldase v Týnu nad Vltavou - pořádá tam tyto šou pravidelně, neb má v blízkosti chatu. Zve si různé osobnosti. My zrovna kápli na Hámu a fakt jsme se hodně moc nasmáli.
Předevčírem jsme byli ještě na divadle ve Veselí - Janžurka, Paulová, Zedníček, Procházka - Sbohem, zůstávám. Ty dvě baby se tam pěkně vyřádily a smích z publika docela často přeskakoval i na ně a tak se smích tímto koloběhem někdy nedal vůbec utišit.
Je tam též pár krásných jarních realxačních obrázků z naší zahrádky a s naší zvířenou.
Děkuji čtenářům za přízeň a přeji překrásné dny, alespoň takové, jaký jsme si užili my dnes :-)
(více)
24.04.2014 19:50:20 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Víkendové návštěvy


Tak se nám ta mírná zima, byla vůbec? , lehce přehoupla skoro do léta, ne? To se mi moc nelíbí, protože jaro jak má být, miluji a trocha vláhy by taky nezaškodila na vyprahlé louky a záhonky... Co se dá dělat...
Jedno milé a super milé překvapení nás však tento víkend 5.-6.4.2014 čekalo. V pátek se mi na skype objevila věta typu: "Hele, kontrolní dotaz, jste zítra doma?" a já na to: "No nekecej, že přijedete!" Byla to zpráva od mojí sestry. Jelikož j odkázaná na řidiče - svého manžela a ten dlouho čekal na endoprotézy a zotavoval se.... Tak jsme zjistili, že tu u nás nebyli bez 2 měsíců 3 roky!!! Proto jsme se tolik těšili. Sice jsme je několikrát do roka navštívili my, ale to bylo většinou na rychlo, když jsme od někud někam jeli.... Tak jsem v sobotu vstávala dřív - navařit, napéct, stačit se postarat o stáje atd. Přesně to všechno klaplo. Já akorát vykydala a pejsci už začali ňafat. Bylo něco po 9. hodině. Pesani samozřejmě vzbudili Jardu, který spal po noční, ale to vůbec nevadilo. Taková vzácná návštěva se přeci nedá prospat.
Koníci měli čerstvě udělaný výběh před barákem, aby to, co se dá, vypásli, a tak velké zvířecí vítání proběhlo hned, jak vystoupili z auta. Samozřejmě o to větší, když všichni dostali nějakou mňamku (i koníci mrkev).
No a pak jsme povídali a povídali, na procházce jsme byli a zase po obědě u kafíčka povídali apod. a byl skoro večer. Část naší rodiny nás opustila nějak kolem 17. hodiny. Byl to úžasný den, takže moc díky za návštěvu. Jo a taky za mrkvovou, přes kořeny vezenou, superiozní buchtu!

Na neděli jsem měla domluvenou zcela jinou návštěvu. Na face booku samozřejmě je velká komunita koňáků. Nějak se mi nachomítla do přátel i Ilča, která tam měla vždy takové krásné fotky zvířátek a přírody a tak a tak slovo dalo slovo a konečně jsme se domluvili, že přijede na návštěvu. Partička děvčat od Tábora k nám dorazila vlakem před 11. hodinou. S Ilčou přijela Jindřiška (tu známe od hobby závodů v Záříčí) a Lucka, kterou jsem neznala ani z FB. Ještě měla přijet další FB kamarádka Barča, ale nevyšlo to. Po příjezdu z nádraží byla děvčata hned poťapána a oslintána naší smečkou a pak jsme vzali oře a šli je vyčisti, že trochu pojezdíme a něco vyfotíme. Čistili jsme, celý od chlupů jsme byli a pak tedy jezdili na naší louce - i na něco málo cvalu se dostalo, nějaký slalomek či malá překážka. Zajezdili jsme si každá chvilku a při té příležitosti jsem se děvčatům snažila ozřejmit pár věcí, které znám z práce ze země apod.
Pak jsme koníky propustili zase papkat, aby se nám náhodou nezhubli :-) a my jsme si opekli špekáčky a pak si dali zapečené omeletky a čaj či kávičku. Povídali jsme a povídali, vyměňovali si zkušenosti, zážitky, hlavně Ilča dováděli s pesany :-) a prostě jsme si to užívali až do 4. odpolední, kdy jsem holky zlaté odvezla na vlak. Byly mooooc fajn parta! Díky za krásný den!

Fotky, jak už poslední dobou tradičně, lze skouknout zde
http://4borovice.rajce.idnes.cz/vikend_5.%2C6.4.14/

(více)
07.04.2014 19:32:35 | 2 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

Únorová "jarní" procházka

Tak koukám, je únor a ještě žádné povídání z nového roku - roku Koně a tak alespoň krátce.
Na to, jak v prosinci kluci pořád běhali, mají teď v lednu i únoru docela leháro. Zatím ale nijak extrémně nepřibrali. Fíček stačil od posledního kování v prosinci již potřetí ztratit podkovu - asi nějak šmajdá a vždy si jí přišlápne. Včera asi přesně vím, které chvíli to bylo - moje chyba - měla jsem ho takového rozházeného v klusu a přechod do kroku a tam právě levou přední zakopl. No, to jsem si jen myslela, že zakopl, ale to bylo asi to přišlápnutí. Naštěstí kopýtko je v pořádku.
Nejezdili jsme protože tu byl všude samý led, jak ten nepřestávající ledový vichr vyfoukal sněhový poprašek. Včera to trochu povolilo a tak, i když v zimních bunádách a já v kulichu, jsme s Valčou vyjeli, že dáme alespoň klusovku. Nakonec jsme objevili zase ještě úzký pruh dalšího super nezoraného pole a tak jsme si krásně v pohodě zacválali. Kluci měli chuť, ale dali jsme jim na vydýchání přestávku a pak znovu. Přeci dlouho nelítali, tak nejsou "nadýchaní". Užili jsme si to!

Dnes by byla vyjížďka ještě krásnější v tom sluníčku a konečně bez větru, ale bez té podkovy to nešlo. Vzali jsme tedy všechno zvířectvo a šli se s nimi alespoň projít kolem Dorotky (menší rybník) k Holému (větší rybník) a zpět. Koníky jsme vystřídali, že cestou tam běžel na volno Falko a zpět zase Fík, tak si užívali užírání trávy... Pejsci byli taky spokojení, vylítali se. Já už byla spokojená míň. Na ty procházky s malými hafíky je lepší přimrzlá zem. Takhle jsem po příchodu domů musela provést pořádnou očistu "podvozků" ve sprcháči (ten se skoro ucpal - viz foto) a oblečky hodit do pračky. Nojo, každé počasí má holt své kouzlo a "kouzlo".

Pár fotek přikládám zde       
http://4borovice.rajce.idnes.cz/2014_-_Unorova_jarni_prochazka
Na jedné (v albu je to asi ta první) se mi podařilo zachytit všech 8 našich zvířecích kamarádů. Kdo hledá, najde - i tu nejmenší Kačenku. Jo a na Falkovi je vidět, zezadu, jakou činnost má nejradši - válet se v ho.... :-( případně v blátě, ale to dnes ještě nestihl :-)
(více)
06.02.2014 15:31:35 | 0 komentářů
Autor: Iva
| stálý odkaz

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se